part 10

30. listopadu 2014 v 18:17 | Eli
Kamery chvíli setrvávají na Peetových sklopených očích, zatímco mně postupně dochází, co právě řekl. Pak vidím svůj obličej, s ústy pootevřenými směsicí překvapení a protestu, v nadživotní velikosti na všech obrazovkách a uvědomuji si, že myslí mě! Stisknu rty k sobě a civím do země v naději, že tím zakryji vír emocí, který ve mně propuká.
"Tak to je opravdu smůla," říká Caesar a v jeho hlase zní nehraná bolest. Dav souhlasně mumlá, a několik lidí dokonce zoufale vykřiklo.
"Není to dobré," souhlasí Peeta.
"Inu, nikdo z nás se ti asi nemůže divit. Je opravdu těžké si tu mladou dámu nezamilovat," dodává Caesar. "Ona o tom nevěděla?"
Peeta vrtí hlavou. "Až doteď ne."
Na zlomek vteřiny zvedám oči k obrazovce a rozeznávám na své tváři jednoznačný ruměnec.
"Že byste ji chtěli znovu vzít sem k nám a znát její první reakci?" obrací se Caesar k obecenstvu. Dav skanduje svůj souhlas. "Pravidla jsou bohužel pravidla a čas Katniss Everdeenové vypršel. Takže hodně štěstí, Peeto Mellarku, a myslím, že mluvím za celý Panem, když řeknu, že naše srdce cítí s tvým."
Ryk davu je ohlušující. Peeta svým vyznáním lásky zcela zastínil všechny ostatní rozhovory. Když se publikum konečně aspoň trochu utiší, špitne: "Děkuji," a vrací se na své místo. Stoupáme si na hymnu. Musím zvednout hlavu, protože se ode mne očekává uctivý postoj, a nemohu si nevšimnout, že všem obrazovkám vévodí záběr na Peetu a na mě, oddělené několika metry prázdného prostoru, který v představivosti diváků nelze překonat. Jsme jako ubohé tragické postavy.
Na mě to ale neplatí.
Po hymně se splátci vracejí do haly Výcvikového centra a nastupují do výtahů. Pečlivě si vybírám kabinku, v níž nejede Peeta. Dav zpomalil naše týmy vizážistů, trenérů a průvodců, takže jsme jen my, soutěžící. Z mého výtahu vystupují ve svých patrech čtyři splátci a já zůstávám sama. Dveře se otvírají ve dvanáctém patře. Ze sousední kabinky právě vychází Peeta. Zasahuji ho dlaněmi jako beranidly do hrudi. Ztrácí rovnováhu a padá do vázy s umělými květinami. Váza se tříští na stovky drobných kousků a Peeta se hroutí mezi střepy. Z rukou mu okamžitě začíná prýštit krev.
"Za co to bylo?" ptá se ohromeně.
"Neměl jsi právo o mně říkat takové věci!" křičím na něj.
Znovu se otvírají dveře výtahů a objevuje se Cetkie, Haymitch, Cinna a Portia.
"Co se děje?" ptá se Cetkie s náznakem hysterie v hlase. "Upadl jsi?"
"Strčila do mě," odpovídá Peeta, zatímco mu Cetkie a Cinna pomáhají na nohy.
Haymitch se otáčí ke mně. "Strčila?"
"To byl váš nápad, co? Udělat ze mě před celou zemí pitomce?" obořím se na něj.
"To byl můj nápad," ozývá se Peeta a s bolestnou grimasou si vytahuje z dlaní střípky. "Haymitch mi s ním jenom pomohl."
"No jistě, Haymitch je velice ochotný. Vůči tobě!" běsním.
"Ty jsi nána," odfrkává Haymitch znechuceně. "Opravdu si myslíš, že ti ublížil? Právě ti na stříbrném podnose naservíroval něco, čeho bys sama nikdy nedokázala dosáhnout."
"Kvůli němu vypadám jako slaboch!" křičím.
"Kvůli němu vypadáš jako žádoucí dívka! A nalijme si čistého vína, v tomhle ohledu potřebuješ veškerou pomoc, jakou ti kdo poskytne. Dokud neřekl, že tě miluje, byla jsi romantická asi jako hrouda hlíny. Teď tě chtějí všichni. Mluví jen o vás. O milencích z Dvanáctého kraje pronásledovaných osudem!" říká Haymitch.
"Ale my nejsme milenci pronásledovaní osudem!" ohrazuji se.
Haymitch mě chytá za ramena a přišpendluje mě ke stěně. "No a co? Celé je to velká show. Jde o to, jak tě lidé vnímají. Po tvém rozhovoru bych o tobě dokázal říct nanejvýš to, že jsi byla docela milá, ačkoliv už to se samo o sobě rovnalo menšímu zázraku. Teď jsi jim všem zlomila srdce. Jemináčku, jak ti toužebně padají k nohám všichni chlapci doma! Kdo myslíš, že získá víc sponzorů?"
Z pachu vína v jeho dechu se mi zvedá žaludek. Odstrkuji ho od sebe a ustupuji stranou, abych si pročistila hlavu.
Přichází ke mně Cinna a objímá mě paží kolem ramen. "Má pravdu, Katniss."
Nevím, co si mám myslet. "Měli jste mi to říct, abych nepůsobila tak hloupě."
"Ne, tvoje reakce byla dokonalá. Kdybys to věděla, nevypadala bys upřímně," říká Portia.
"Dělá si jenom starosti o svého chlapce," poznamenává Peeta chraptivě a odhazuje krvavý střep z vázy.
Do lící se mi vrací ruměnec, když si vzpomínám na Hurikána. "Já nemám žádného chlapce."
"To je fuk," krčí Peeta rameny. "Vsadím se, že je dost chytrý, aby poznal habaďůru. Ty jsi navíc neřekla, že mě miluješ, takže co na tom záleží?"
Pomalu mi docházejí jejich slova. Má zlost ustupuje. Sice pořád myslím, že mě využili, ale na druhou stranu se zdá, že jsem zároveň získala slušnou výhodu. Haymitch má pravdu. Rozhovor jsem přežila, ale kdo jsem doopravdy byla? Husička, která se otáčí ve třpytivých šatech a hihňá se. Jediný dobrý okamžik nastal, když jsem hovořila o Prim. Když to srovnám s Mlatem, jeho mlčenlivou, smrtící silou, jsem zcela zapomenutelná. Naivní, třpytivá a zapomenutelná. I když úplně zapomenutelná - pořád mám jedenáctku z výcviku.
Teď ze mě ale Peeta učinil objekt lásky. Nejen jeho. Mluvil o tom, že mám řadu obdivovatelů. A jestli si publikum opravdu myslí, že jsme zamilovaní… Pamatuji si, jak silně reagovali na jeho vyznání. Milenci pronásledovaní osudem. Haymitch má pravdu, v Kapitolu takové věci spolknou i s navijákem. Najednou začínám mít strach, že jsem nereagovala správně.
"Mysleli jste si, že bych do něj mohla být zamilovaná, když mi vyznal lásku?" ptám se.
"Já ano," říká Portia. "To, jak jsi sklopila pohled, ten, ruměnec…"
Ostatní se připojují.
"Jsi skvělá, drahoušku. Sponzoři se budou stavět do fronty přes dva bloky," dodává Haymitch.
Stydím se za své chování. Nutím se k tomu, abych oslovila přímo Peetu. "Promiň, že jsem do tebe strčila."
"To nic," krčí rameny. "Ačkoliv je to, striktně vzato, proti pravidlům."
"Jsou tvoje ruce v pořádku?" ptám se.
"Nic vážného se jim nestalo," odpovídá.
V následném tichu se k nám nese lahodná vůně večeře z jídelny. "Pojďme se najíst," navrhuje Haymitch. Všichni ho následujeme ke stolu a zaujímáme svoje místa. Peeta ale příliš krvácí a Portia ho vede pryč, aby ho ošetřili. Pouštíme se do smetanové polévky s růžovými plátky bez nich. Než ji dojídáme, jsou zpátky, Peeta má ruce zavázané obvazy. Připadám si provinile. Zítra nás vypustí do arény. Pomohl mi a já jsem se mu odvděčila zraněním. Copak mu nikdy nepřestanu dlužit?
Po večeři sledujeme záznam rozhovorů v salonku. Připadám si plytká a nevýrazná, jenom se nakrucuji a natřásám v šatech, ale ostatní mě ujišťují, že jsem okouzlující. Peeta je nepochybně skvělý a zcela si získává všechny diváky jako nešťastně zamilovaný chlapec. Pak se objevuji já, zardělá a zmatená, krásná díky Cinnovým šatům, žádoucí díky Peetovu vyznání, za daných okolností tragická postava - a v každém případě nezapomenutelná.
Po skončení hymny obrazovka zčerná a na místnost padá ticho. Zítra ráno nás probudí a obléknou do arény. Hry nezačnou před desátou hodinou, protože obyvatelé Kapitolu nepatří mezi ranní ptáčata. Peeta a já ale musíme vstávat časně. Nedá se nijak odhadnout, jak daleko budeme muset cestovat k aréně, kterou tvůrci her připravili pro letošní ročník.
Vím, že s námi nepojede Haymitch ani Cetkie. Jakmile odsud vyrazíme, přesunou se do Centrály a já doufám, že budou podepisovat smlouvy se sponzory a vymýšlet nejlepší strategii, jak a kdy nám dodat dary. Cinna a Portia pojedou s námi až na místo, odkud nás vypustí do arény. Poslední rozloučení přesto musí proběhnout už tady.
Cetkie nás oba bere za ruce a s nefalšovanými slzami v očích nám přeje hodně štěstí. Děkuje nám, že jsme byli těmi nejlepšími splátci, jaké kdy měla tu výsadu uvádět. A pak, protože jde o Cetkii a zákon jí patrně ukládá, aby vždycky řekla aspoň něco bezcitného, dodává: "Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě konečně povýšili do nějakého pořádného kraje!"
Oba nás líbá na tváře a spěšně odbíhá, buď proto, že ji přemohl smutek z loučení, nebo proto, že už se těší na radostné vyhlídky, které ji čekají.
Haymitch si zakládá ruce na prsou a prohlíží si nás od hlavy k patě.
"Nějaká poslední rada?" ptá se Peeta.
"Jakmile zazní gong, práskněte do bot. Ani jeden z vás nemá žaludek na masakr u Rohu hojnosti. Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody," říká. "Jasné?"
"A potom?" ptám se já.
"Zůstaňte naživu," odpovídá Haymitch. Jde o stejnou radu, jakou nám dal už ve vlaku, ale tentokrát se nesměje a není opilý. My jen přikyvujeme. Co jiného se dá říct?
Když odcházím do svého pokoje, Peeta se ještě zdržuje na kus řeči s Portií. Jsem ráda. Ať už si řekneme jakákoliv podivně znějící slova na rozloučenou, může to počkat do zítřka. Mám rozestlanou postel, ale nikde není ani stopa po té zrzavé dívce. Přeju si, abych znala její jméno. Měla jsem se jí zeptat. Mohla mi je třeba napsat. Nebo mi napovědět posunky. Jenže pak by ji možná potrestali.
Sprchuji se a drhnu ze sebe zlatý prach, líčidlo i celkový pach krásy a luxusu. Z úsilí přípravného týmu mi tak zbývají jen kresby plamenů na nehtech. Rozhoduji se, že si je nechám jako připomínku toho, kým jsem pro diváky. Katniss, dívka v plamenech. Třeba mi to poskytne jakousi kotvu, které se v nadcházejících dnech budu moct držet.
Oblékám si silnou, huňatou noční košili a lezu do postele. Trvá mi zhruba pět vteřin, než mi dochází, že nemám šanci usnout. Přitom se zoufale potřebuji vyspat, protože každý okamžik únavy v aréně bude představovat pozvánku na schůzku se smrtí.
K ničemu to není. Míjí jedna, dvě, tři hodiny a víčka mi stále odmítají ztěžknout. Musím si stále představovat, do jakého terénu nás vrhnou. Do pouště? Močálu? Mrazivé pustiny? Ze všeho nejvíc doufám, že tam budou stromy, které by mi mohly poskytnout úkryt, potravu a přístřeší. Stromy bývají v aréně často, protože holé krajiny jsou nudné a hry v nich obvykle končí velice rychle. Jaké ale bude podnebí? Jaké pasti tvůrci her v aréně připravili, aby oživili pomaleji plynoucí pasáže? A pak tu jsou ostatní plátci…
Čím usilovněji se snažím usnout, tím větším obloukem se mi spánek vyhýbá. Nakonec jsem tak nervózní, že nedokážu vydržet ani v posteli. Přecházím po pokoji sem a tam, buší mi srdce a přerývaně oddechuji. Místnost mi připadá jako vězeňská cela. Jestli se nedostanu brzy na vzduch, začnu znovu hystericky házet věcmi. Běžím po chodbě ke schodům na střechu. Dveře nejsou jen odemčené, ale přímo otevřené dokořán. Někdo je možná zapomněl zavřít, ale na tom nesejde. Energetické pole kolem střechy zabraňuje jakémukoliv zoufalému pokusu o únik. A já nehledám únik, jen si potřebuji naplnit plíce vzduchem. Chci vidět oblohu a měsíc poslední noci, kdy mě nikdo nebude pronásledovat.
Střecha není v noci osvětlená, ale jakmile bosými chodidly došlapuji na dlážděný povrch, vidím jeho siluetu, černě vyrýsovanou proti pozadí světel, která v Kapitolu nikdy nezhasínají. V ulicích se hemží docela dost lidí, doléhá k nám hudba, zpěv a troubení klaksonů aut - nic z toho neslyším přes silné okno ve svém pokoji. Mohla bych se zase vzdálit, aniž by si mě všiml; přes ten ruch z ulice mě jistě neslyšel. Noční vzduch je ale tak svěží, že se nedokážu vrátit do své zatuchlé klece. A jaký je v tom rozdíl, jestli spolu budeme mluvit nebo ne?
Neslyšně kráčím po dlaždicích. Když jsem pouhý metr za ním, říkám: "Měl by ses trochu vyspat."
Trhne sebou, ale neotočí se. Vidím, že mírně vrtí hlavou. "Nechtěl jsem přijít o mejdan. Koneckonců je na naši počest."
Stavím se vedle něj a vykláním se přes zábradlí. Široké ulice jsou plné tancujících lidí. Mhouřím oči, abych rozeznala jejich drobné postavičky o něco zřetelněji. "Oni mají masky?"
"Kdoví?" krčí rameny Peeta. "Tady nosí ty nejšílenější kostýmy i normálně. Taky nemůžeš spát?"
"Nedokážu si vyčistit hlavu," říkám.
"Myslíš na svou rodinu?" ptá se.
"Ne," připouštím trochu provinile. "Pořád si představuji, jaké to bude zítra. Což samozřejmě nemá cenu." Ve světle z ulice nyní vidím jeho tvář i to, jak před sebou nemotorně drží ovázané ruce. "Je mi opravdu moc líto těch rukou."
"Na tom nezáleží, Katniss," říká. "Nikdy jsem v těchhle hrách neměl opravdovou šanci."
"Takhle bys k tomu neměl přistupovat," napomínám ho.
"Proč ne? Je to pravda. To nejlepší, v co mohu doufat, je, že si neudělám ostudu a…" Váhá.
"A dál?" pobízím ho.
"Nevím, jak bych to měl přesně vyjádřit. Jenom… chci zemřít jako já. Dává to smysl?" ptá se. Vrtím hlavou. Jak by mohl zemřít jako někdo jiný? "Nechci, aby mě tam změnili. Aby mě proměnili v netvora."
Koušu se do rtu a připadám si vedle něj méněcenná. Zatímco já dumám o dostupnosti stromů, Peeta se snaží přijít na to, jak si zachovat vlastní totožnost. Čistotu duše. "Chceš říct, že nikoho nezabiješ?" ptám se.
"Ne, až přijde čas, určitě budu zabíjet jako všichni ostatní. Nemohu se vzdát bez boje. Jen si pořád přeju, aby se mi podařilo vymyslet způsob, jak… jak ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem víc než figurka v jejich hrách," říká Peeta.
"Jenže nejsi," namítám. "Nikdo z nás není víc. Tak celé hry nefungují."
"Dobře, ale i tak jsme to pořád ty a já," trvá na svém. "Ty to nevidíš?"
"Možná. Jenže… bez urážky, komu na tom záleží, Peeto?" říkám.
"Mně. Chci říct - na čem jiném mi může v tuhle chvíli záležet?" ptá se vášnivě. Hledí svýma modrýma očima upřeně do mých a zjevně čeká odpověď.
O krok ustupuji. "Třeba na tom, co říkal Haymitch. Že se máme snažit zůstat naživu."
Peeta se na mě smutně a výsměšně usmívá. "Jistě. Díky za tip, drahoušku."
Je to jako facka do tváře. To, jak použil Haymitchovo povýšené oslovení. "Podívej, jestli chceš strávit poslední hodiny života plánováním nějaké ušlechtilé smrti v aréně, je to tvoje volba. Já chci svoje poslední hodiny strávit ve Dvanáctém kraji."
"Nepřekvapilo by mě, kdybys to dokázala," říká Peeta. "Pozdravuj ode mě matku, až se vrátíš, ano?"
"Spolehni se," odpovídám, otáčím se na patě a odcházím ze střechy.
Zbytek noci střídavě usínám a opět se probouzím a připravuji si pichlavé poznámky, které ráno pronesu na adresu Peety Mellark. Peeta Mellark. Uvidíme, jak šlechetný a silný bude tváří v tvář boji na život a na smrt. Pravděpodobně se z něj stane jeden z těch rozběsněných zvířeckých splátců, který se pokusí zhltnout srdce svých obětí. Před lety se v aréně objevil právě takový Titus ze Šestého kraje. Úplně se pomátl a tvůrci her ho museli omráčit elektrickými zbraněmi, aby mohli vyzvednout těla hráčů, které zabil, než je stačil sníst. V aréně sice neplatí žádná pravidla, ale kanibalismus nemají diváci rádi, a tak se ho tvůrci snažili potlačit. Objevily se spekulace, že lavinu, která konečně Tita zabila, naplánovali sami tvůrci her schválně, aby se vítězem nestal šílenec.
Ráno ale Peetu nevidím. Před úsvitem za mnou přichází Cinna, přináší mi jednoduché šaty a odvádí mě na střechu. Poslední převléknutí a přípravy proběhnou v katakombách pod vlastní arénou. Zničehonic se objevuje vznášedlo, jako tenkrát v lese, když jsem se stala svědkem zajetí té dívky, a ke střeše se spouští provazový žebřík. Chytám se nejnižších příček a mžiku mám pocit, jako by mě zmrazili. Nějaký druh proudu nebo silového pole mě přišpendlí k žebříku, dokud mě nevytáhne do bezpečí.
Očekávám, že se na palubě vznášedla opět budu moct hýbat, ale zůstávám strnulá, i když ke mně přistupuje žena v bílém plášti a s injekční stříkačkou v ruce. "Tohle je jenom vysílačka, Katniss. Čím míň se budeš hýbat, tím účinněji ji mohu umístit," říká.
Míň hýbat? Jsem jako socha. To však nijak neumrtvuje ostré bodnutí bolesti, když mi žena pod kůži na předloktí vstřikuje jehlou kovovou vysílačku, podle jejíhož signálu budou moct tvůrci her sledovat moje pohyby po aréně. Rozhodně nehodlají ztratit z očí žádného splátce.
Jakmile je vysílačka na svém místě, žebřík mě konečně pouští ze sevření. Žena odchází a žebřík ze střechy vyzvedává Cinnu. Objevuje se avox a směruje nás do místnosti s prostřenou snídaní. Přes napětí, které mi svírá útroby, se toho snažím do sebe nacpat co nejvíc, ačkoliv na mě žádné z lahodných jídel nedělá valný dojem. Jsem tak nervózní, že bych právě tak mohla jíst uhelný prach. Trochu mě rozptyluje jen výhled z okének, když plachtíme nad městem a posléze nad divokou krajinou. Takhle tedy vidí svět ptáci. Jenže ti jsou volní a svobodní. Na rozdíl ode mne.
Let trvá asi půl hodiny, než okénka zčernají. To znamená, že se patrně blížíme k aréně. Vznášedlo přistává a Cinna i já se vracíme k žebříku, jenže tentokrát nás spouští do podzemních katakomb, které se nacházejí pod arénou. Kráčíme podle pokynů k místnosti určené pro mou přípravu. V Kapitolu ji nazývají Startovací kóje. V krajích se o ní mluví jako o Dobytčí ohradě. O místě, odkud zvířata pokračují na jatka.
Všechno je tu zbrusu nové. Budu první a jediný splátce, který tuto Startovací kóji využije. Arény se mění v historické atrakce, které se po hrách uchovávají. Jde o oblíbená místa návštěv a dovolených obyvatel Kapitolu. Měsíční pobyty, připomenutí důležitých okamžiků her, prohlídka katakomb, návštěva míst, kde umírali splátci. Dokonce se můžete účastnit opětovného přehrávání významných scén,
Říkají, že tu podávají skvělé jídlo.
Mám co dělat, abych v sobě udržela snídani. Sprchuji se a čistím si zuby. Cinna mi splétá vlasy do prostého copu, který se mi houpá na zádech a který se už stal mým znakem. Následně přicházejí šaty, stejné pro všechny splátce. Cinna nemohl do přípravy mého oblečení nijak zasahovat, a dokonce ani nevěděl, co bude v doručeném balíku, ale pomáhá mi s oblékáním do spodního prádla, prostých žlutohnědých kalhot, světle zelené blůzy, objemného hnědého opasku a tenké červené bundy, která mi sahá až po stehna. "Látka té bundy je navržena tak, aby udržovala tělesné teplo. Očekávej chladné noci," poznamenává Cinna.
Boty, do kterých budu mít tenké ponožky, jsou lepší, než v jaké jsem doufala. Vyrobené z měkké kůže a nepříliš odlišné od těch, které nosím doma. Tyhle mají tenkou, ohebnou podrážku se vzorem. To je dobré pro běh.
Říkám si v duchu, že už mám na sobě všechno, když Cinna ještě vytahuje zlatý špendlík s reprodrozdem. Úplně jsem na něj zapomněla.
"Odkud to máte?" ptám se.
"Z toho zeleného oblečení, které jsi na sobě měla ve vlaku," odpovídá. Vzpomínám si, že jsem ten špendlík sundala z matčiných šatů a připnula si ho ke košili. "Jen tak tak prošel přes komisi dohlížitelů. Někteří si mysleli, že by se dal využít jako zbraň a poskytl ti nespravedlivou výhodu. Nakonec ho ale pustili," říká Cinna. "Sebrali ovšem prsten té dívce z Prvního kraje. Když se otočilo drahokamem, vynořil se otrávený hrot. Tvrdila, že o tom neměla tušení, a nedal se nijak dokázat opak. Přišla ale o symbol rodného kraje. Tak, jsi hotová. Projdi se a ujisti se, že se ve všem cítíš pohodlně."
Procházím se, otáčím se do kruhu a rozmachuji se pažemi. "Ano, všechno sedí. Padnou mi jako ulité."
"Takže nezbývá než čekat na zavolání," říká Cinna. "Pokud nemáš pocit, že bys ještě něco dokázala sníst."
Jídlo odmítám, ale přijímám sklenici vody. Srkám ji pomalými doušky, zatímco sedíme na pohovce. Nechci si kousat nehty ani rty, a tak si podvědomě žvýkám vnitřní stranu tváře. Rána se ještě plně nezahojila a brzy mi ústa plní chuť krve.
Nervozita se pozvolna mění v hrůzu a napjatě očekávám, co se stane. Za hodinu už mohu být mrtvá. Vlastně za necelou hodinu. Přejíždím prsty po tvrdé bulce na předloktí, kam mi ta žena vstříkla vysílačku. Mačkám si ji, ačkoliv mě to bolí a kolem bulky se začíná tvořit podlitina.
"Chceš si povídat, Katniss?" ptá se Cinna.
Vrtím hlavou, ale po chvilce k němu natahuji ruku. Cinna ji bere do dlaní. Takto sedíme, dokud příjemný ženský hlas neoznámí, že nastal čas, abychom se připravili na uvedení.
Stále svírám Cinnovi ruku a přecházím ke kruhové kovové destičce. Stavím se na ni. "Nezapomeň, co ti říkal Haymitch. Uteč a najdi vodu. Dál pak uvidíš," říká. Přikyvuji. "A pamatuj si tohle. Nesmím sázet, ale kdybych mohl, vsadil bych na tebe."
"Opravdu?" šeptám.
"Opravdu," přikyvuje Cinna. Sklání se ke mně a líbá mě na čelo. "Hodně štěstí, ohnivá dívko." Vzápětí se kolem mě spouští skleněný válec, který přerušuje náš kontakt a odděluje nás od sebe. Poklepává si prsty na bradu. Hlavu vzhůru.
Zvedám hlavu výš a stojím co nejrovněji. Válec začíná stoupat. Zhruba čtvrt minuty mě obklopuje temnota a poté cítím, jak mě kovová deska vysunuje z válce na volné prostranství. Na okamžik mě oslňuje jasné sluneční světlo a vnímám pouze silný vítr s nadějnou vůní borovic.
Pak kolem sebe slyším dunivý hlas legendárního hlasatele Claudia Templesmithe.
"Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou!"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama