part 11

30. listopadu 2014 v 18:49 | Eli
Šedesát vteřin. Tak dlouho musíme zůstat stát na kovových plošinách, než zazní zvuk gongu. Pokud z nich sestoupíme před vypršením lhůty, nohy nám utrhne výbuch pozemních min. Máme šedesát vteřin, abychom se rozhlíželi po kruhu splátců, kteří jsou všichni rozmístěni ve stejné vzdálenosti od Rohu hojnosti, obřího zlatého rohu ve tvaru kornoutu se zahnutou špičkou, nejméně šest metrů vysokého, plného věcí, které nám pomohou v aréně: potravin, zásob vody, zbraní, léků, oblečení a prostředků k rozdělání ohně. Kolem Rohu hojnosti leží další předměty, jejichž hodnota klesá s rostoucí vzdáleností od centra. Tak například pouhých několik kroků přede mnou leží metrový čtverec plastové fólie. Určitě by se mi mohl hodit za deště. V ústí rohu ale vidím vak se stanem, který by mne ochránil před jakýmkoliv počasím. Pokud budu mít žaludek na to, abych se k němu rozběhla a bojovala o něj s třiadvaceti dalšími splátci. Což bych podle trenérových pokynů neměla.
Stojíme na rovném, otevřeném prostranství udusané hlíny. Za protějšími splátci nic nevidím, což naznačuje, že tam bude svah, nebo dokonce strmý útes. Po mé pravici se třpytí hladina jezera. Nalevo a za mnou roste řídký borový les. Tam bych podle Haymitche měla zamířit. Okamžitě.
V duchu slyším jeho pokyny. "Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody."
Bohatství, jež se mi nabízí, je ale lákavé, velice lákavé. Taky vím, že když ho nezískám já, vezme si ho někdo jiný. Že si většinu zásob a zbraní rozdělí profesionální splátci, kteří přežijí úvodní masakr. Něco přitahuje moji pozornost. Támhle, na hromádce přikrývek, leží stříbrný toulec se šípy a luk s tětivou, připravený k použití. Ten je můj, myslím si. Ten je určený pro mě.
Jsem rychlá. Dokážu sprintovat rychleji než všechny ostatní dívky ve škole, ačkoliv pár z nich mě dokáže porazit v závodu na delší trati. Roh hojnosti je ode mě pouhých čtyřicet metrů, což je přesně má silná stránka. Vím, že k němu dokážu doběhnout jako první, ale otázka zní, jak rychle zase dokážu zmizet. Než seberu zásoby a zbraň, dostanou se k rohu i ostatní, a i když jednoho nebo dva bych dokázala s lukem vyřídit, tucet splátců v tak malé vzdálenosti by mě snadno zabil oštěpy a kyji. Nebo obyčejnými pěstmi.
Na druhou stranu nebudu představovat jediný cíl. Vsadím se, že mnoho splátců přehlédne drobnou dívku, byť získala po výcviku nejvyšší hodnocení, a zaměří se na nebezpečněji působící soky.
Haymitch mě nikdy neviděl běžet. Kdyby ano, možná by mi radil, abych to zkusila. Abych získala tu zbraň. Protože tato zbraň může velice snadno představovat mou záchranu. A v celé hromadě vidím jediný luk. Vím, že už jistě uplynula téměř celá minuta. Musím se rozhodnout, co podniknu, a uvědomuji si, že mimoděk natáčím nohy k běhu, nikoliv pryč do okolního lesa, ale k zásobám uprostřed kruhu a ke kýženému luku. Náhle si všímám Peety o pět splátců napravo ode mne. Je docela daleko, přesto vidím, že se dívá přímo na mě, a mám dojem, že vrtí hlavou. Do očí mi ale svítí slunce, a zatímco o tom pořád přemítám, rozezní se gong.
Prošvihla jsem to! Prošvihla jsem svou šanci! Ty dvě vteřiny, které jsem ztratila, protože jsem nebyla připravená, stačí k tomu, abych si běh k rohu rozmyslela. Chvilku nerozhodně přešlapuji, zmatená a popletená ze směru, kterým se chce vydat můj mozek. Vzápětí se vrhám kupředu, zvedám plastovou fólii a chleba. Jde o tak mizerný úlovek a já jsem natolik rozzlobená na Peetu za to, že rozptýlil moji pozornost, že běžím ještě dvacet metrů ke středu kruhu, abych sebrala jasně oranžový batoh, který může obsahovat cokoliv. Nedokážu snést pomyšlení, že bych měla začínat s prázdnýma rukama.
Nějaký kluk, myslím, že z Devátého kraje, sahá po batohu ve stejnou chvíli jako já a krátkou chvíli se o něj přetahujeme. Vtom zakašle a prská na mou tvář krev. Potácivě ustupuji o několik kroků, zděšená z teplých, lepkavých kapek. Chlapec se hroutí k zemi a já vidím, že mu ze zad trčí nůž. Další splátci už dorazili k Rohu hojnosti a připravují se k útoku. Ano, běží ke mně dívka z Druhého kraje. Je asi deset metrů daleko a v jedné ruce svírá několik nožů. Viděla jsem ji vrhat nože při výcviku. Nikdy nemine cíl. A já jsem její další terč.
Veškeré obavy, které jsem dosud pociťovala, se koncentrují do bezprostředního strachu před touto dívkou, tímto dravcem, který mě může v příštích vteřinách zabít. Tělem se mi rozlévá adrenalin, přehazuji si batoh přes jedno rameno a plnou rychlostí vybíhám k lesu. Slyším svištění letícího ostří a reflexivní povytahuji batoh vzhůru, abych si ochránila hlavu. Ostří se zabořuje do batohu. Už mám na ramenou navlečené oba popruhy a sprintuji ke stromům. Nějak vím, že mě ta dívka nebude pronásledovat. Že se vrátí k Rohu hojnosti, než si ostatní rozdělí kořist. Po tváři mi přeletí úsměv. Díky za tu kudlu, pomyslím si.
U okraje lesa se na vteřinu otáčím, abych se rozhlédla po otevřeném prostranství. Kolem Rohu hojnosti spolu bojuje zhruba deset splátců. Několik jich už leží na zemi mrtvých. Ti, kteří raději utekli, mizí mezi stromy nebo do prolákliny naproti mému stanovišti. Pokračuji v běhu, dokud mě les neskryje před zraky ostatních soutěžících, pak přecházím do pomalejšího klusu, kterým se podle svého odhadu dokážu pohybovat delší dobu. Několik dalších hodin střídavě klušu a kráčím, abych se co nejvíce vzdálila od jiných splátců. Při zápase s chlapcem z Devátého kraje jsem ztratila bochník chleba, ale podařilo se mi zasunout plastovou fólii do rukávu. Nyní ji za chůze úhledně skládám a zasunuji si ji do kapsy. Také vytrhuji nůž z batohu - je to pěkná zbraň s dlouhým nabroušeným ostřím, u rukojeti dokonce zubatým, takže jej budu moct použít i jako pilku - a zasunuji si ho za pasek. Neodvažuji se zastavit, abych prozkoumala obsah batohu. Přestávky dělám jen na tak dlouho, abych si ověřila, že mě nikdo nepronásleduje.
Dokážu urazit značnou vzdálenost. Vím to z dob, kdy jsem lovila v lese. Ale budu potřebovat vodu. To byl Haymitchův druhý pokyn, a jelikož jsem tak trochu zpackala splnění prvního, nepřestávám se rozhlížet po nějakých známkách vody. Zatím nemám štěstí.
Les se postupně mění a mezi borovicemi se objevují i jiné druhy stromů, z nichž některé poznávám, ale jiné jsou pro mě úplnou novinkou. V jednu chvíli slyším nějaký hluk a vytahuji z pásku nůž pro případ, že bych se musela bránit, ale jen jsem vylekala nějakého králíka. "Ráda tě vidím," šeptám. Když je tu jeden králík, mohou jich tu být stovky, které jen čekají, až se zachytí do mých pastí.
Půda se svažuje, a to se mi nijak zvlášť nezamlouvá. V údolích si připadám jako v pasti. Chci být raději vysoko, jako v kopcích kolem Dvanáctého kraje, kde uvidím, jak se ke mně blíží nepřátelé. Nemám ale jinou možnost než jít dál.
Je to zvláštní, ale necítím se zase tak mizerně. Dny, kdy jsem se cpala jídlem, se konečně vyplácejí. Mám výdrž, i když trpím nedostatkem spánku. Chůze lesem mě osvěžuje. Těší mě samota, ačkoliv jde o iluzi, protože jsem pravděpodobně právě teď na televizních obrazovkách. Nikoliv nepřetržitě, ale tu a tam ano. První den dochází k tolika úmrtím, že procházka splátce po lese nepředstavuje natolik atraktivní záběr. Budou mě ale ukazovat dost často, aby připomněli divákům, že jsem naživu, nezraněná a v pohybu. Jedna z největších vln sázení probíhá právě první den, jakmile se lidé dozvědí jména úvodních obětí. Nedá se ovšem srovnávat s tím, co se děje, když zbývá několik posledních hráčů.
Je pozdní odpoledne, když ke mně doléhá zvuk děl. Každý výstřel symbolizuje mrtvého splátce. Zřejmě konečně ustal boj u Rohu hojnosti. Organizátoři nikdy nevyzvedávají těla; dokud se vítězové nerozptýlí. První den dokonce ani nestřílejí z děl, dokud neskončí úvodní řež, protože se jen těžko sledují všechna úmrtí. Dopřávám si chvilku odpočinku a udýchaně počítám rány. Jedna…, dvě…, tři…, a tak pokračují až k jedenáctému výstřelu. Celkem jedenáct mrtvých. Zbývá třináct hráčů. Nehtem seškrabuji z tváře zaschlou krev chlapce z Devátého kraje. Ten je určitě po smrti. Přemýšlím o Peetovi. Přežil první den? Za pár hodin se to dozvím. Až budou promítat fotografie mrtvých na oblohu, abychom se my ostatní podívali.
Náhle mě drtí pomyšlení, že Peeta už je možná po smrti, že vykrvácel, organizátoři vyzvedli jeho tělo a právě ho přepravují zpátky do Kapitolu, aby ho omyli, převlékli a vyslali v proslulé dřevěné rakvi do Dvanáctého kraje. Už tu třeba není. Vrací se domů. Usilovně se snažím, abych si vybavila, jestli jsem si ho všimla po zaznění gongu. Naposledy jsem ho viděla, jak na mě vrtí hlavou těsně před začátkem her.
Možná by bylo lepší, kdyby už byl po smrti. Nevěřil, že by dokázal vyhrát. A na mě aspoň nezbude nepříjemná nutnost ho zabít. Možná by bylo lepší, kdyby už nadobro vypadl ze hry.
Vyčerpaně se hroutím vedle svého batohu. Stejně se do něj musím podívat, ještě než padne noc. Musím zjistit, co mám k dispozici. Stahuji si popruhy z ramen a vidím, že jde o kvalitní batoh, ačkoliv má poněkud nešťastnou barvu. Takový oranžový odstín bude za tmy skoro zářit. V duchu si připomínám, že ho zítra jako první věc po ránu musím zamaskovat.
Otvírám ho. Nejvíc ze všeho v tuto chvíli toužím po vodě, Haymitchův pokyn, abych okamžitě našla vodu, nebyl řečený jen tak náhodou. Bez vody dlouho nevydržím. Pár dní budu schopná fungovat i s nepříjemnými příznaky dehydratace, ale pak se mi přitíží a já budu jen bezmocně čekat na smrt, která přijde nejpozději po týdnu. Pečlivě před sebe skládám zásoby, jeden tenký černý spací pytel, který uchovává tělesné teplo. Balíček sušenek. Balíček sušených hovězích proužků. Lahvička s jódem. Krabička zápalek. Malý kotouček drátu. Sluneční brýle. A dvoulitrová umělohmotná láhev s víčkem, suchá jako troud.
Nemám vodu. Jak těžké by pro ně asi bylo naplnit láhev? Uvědomuji si, že už mám sucho v ústech i v hrdle a praskají mi rty. Celý den jsem na cestě. Bylo horko a já jsem toho hodně vypotila. Doma je vždycky nějaký pramen, z něhož se mohu napít, případně sníh, který lze rozehřát.
Vracím věci do batohu a vtom se mi v hlavě vynořuje strašná myšlenka. To jezero. To, které jsem viděla, když jsem čekala na zaznění gongu. Co když je jediným zdrojem vody v celé aréně? Tak by tvůrci her zajistili, že se u něj budeme střetávat a bojovat spolu. Jezero je ve vzdálenosti celodenního pochodu od místa, kde nyní sedím, a bez pití půjde o značně namáhavou cestu. A i když k němu dojdu, bezpochyby ho bude střežit někdo z profesionálních splátců. Začínám panikařit, ale vzpomínám si na králíka, jehož jsem dnes vyplašila. Ten taky musí někde pít. Jen musím zjistit kde.
Padá soumrak a já se neklidně rozhlížím. Stromy rostou příliš řídce, než aby poskytovaly pořádný úkryt. Vrstva jehličí, která tlumí moje kroky, zároveň ztěžuje stopování zvířat k napajedlu. A pořád kráčím z kopce, hlouběji a hlouběji do zdánlivě nekonečného údolí.
Taky mám hlad, ale netroufám si načínat drahocennou zásobu sušenek a hovězího. Místo toho vytahuji nůž a přistupuji k jedné borovici. Odřezávám vnější vrstvu kůry a seškrabuji plnou hrst měkčí kůry vespod. Pomalu ji žvýkám a pokračuji v chůzi. Po týdnu těch nejvybranějších lahůdek se tahle hmota obtížně polyká. Už jsem ale v životě snědla spoustu borové kůry. Rychle si zvyknu.
Za další hodinu je jasné, že musím najít nějaké místo, kde přečkám noc. Probouzejí se noční zvířata. Slyším občasné zahoukání nebo zavytí - první náznak, že o králíky budu soutěžit se zdejšími dravci. Ještě se nedá odhadnout, jestli tu jsou tak velké šelmy, aby viděly zdroj masa i ve mně. Právě v tomto okamžiku se za mnou může plížit libovolné množství zvířat.
Usuzuji nicméně, že se přednostně musím chránit před ostatními splátci. Jsem si jistá, že mnozí budou za noci pokračovat v lovu. Ti, kteří zvítězili v boji u Rohu hojnosti, budou mít jídlo, dostatek vody z jezera, pochodně nebo svítilny a zbraně, které budou chtít co nejdřív použít. Mohu jen doufat, že jsem postupovala dost rychle a dost daleko, abych byla mimo jejich dosah.
Před uložením ke spánku vytahuji z batohu drát a nastražuji do křovin dvě pasti, které vyzvednou chycené zvíře vysoko do vzduchu. Vím, že je to riskantní, ale potraviny mi tu dojdou velice rychle. A na útěku nemohu klást oka. Přesto ale jdu ještě pět minut, než se konečně zastavuji.
Pečlivě si vybírám správný strom. Je to vrba, ne příliš vysoká, ale roste ve skupině dalších vrb, které poskytují úkryt závojem svěšených větví. Šplhám do koruny a držím se na silných větvích u kmene. Konečně objevuji rozsochatou vidlici, která se stane mým lůžkem. Chce to trochu úsilí, ale upravuji spací pytel do poměrně pohodlné polohy. Batoh umísťuji do nohou spacího pytle a soukám se za ním. V rámci předběžné opatrnosti si svlékám opasek, omotávám jím větev i spací pytel a znovu si ho zapínám kolem pasu. Pokud se ve spánku překulím, aspoň nespadnu. Jsem dost malá, abych si přetáhla vršek spacího pytle přes hlavu, ale oblékám si i kapuci. Stmívá se a rychle se ochlazuje. Přestože jsem riskovala, když jsem vybíhala pro ten batoh, nyní vím, že jsem se zachovala správně. Spací pytel, který zadržuje tělesné teplo, je k nezaplacení. Dokážu si představit, že největší starosti řady jiných splátců je, jak se trochu zahřát, zatímco já se možná na několik hodin i vyspím. Kéž bych jenom neměla takovou žízeň.
Jen co padla noc, slyším hymnu, která předchází rekapitulaci dnešních úmrtí. Mezi větvemi vidím na obloze emblém Kapitolu. Ve skutečnosti se dívám na obrovskou obrazovku, kterou nese jedno z jejich vznášedel. Hymna končí a nebe na okamžik zčerná. Doma bychom sledovali podrobné záběry z každého zabití, ale to se zde považuje za nepřípustné, protože by tím ostatní soutěžící mohli získat nespravedlivou výhodu. Kdybych například někoho zastřelila lukem, okamžitě by všichni ostatní věděli o mém tajemství. Ne, tady v aréně všichni vidíme tytéž fotografie, které ukazovali, když zveřejňovali naše hodnocení po výcviku. Obyčejné snímky tváří. Nyní je ale místo bodového hodnocení doplňují jen čísla krajů. Zhluboka se nadechuji, když se na obrazovce začínají objevovat obličeje mrtvých splátců, a odpočítávám je na prstech.
Jako první se objevuje dívka z Třetího kraje. To znamená, že profesionální splátci z Prvního a Druhého kraje všichni přežili.
Žádné překvapení. Následuje chlapec ze Čtvrtého kraje. To jsem nečekala. Profesionální splátci obvykle první den přežijí bez úhony. Chlapec z Pátého kraje… Ta dívka s liščím obličejem zřejmě unikla. Oba splátci ze Šestého a Sedmého kraje. Chlapec z Osmého. Oba z Devátého. Ano, to je ten chlapec, s kterým jsem se přetahovala o batoh. Došly mi prsty, takže zbývá poslední mrtvý. Je to Peeta? Ne, na obrazovce se objevuje tvář dívky z Desátého kraje. To je všechno. Znovu se objevuje emblém Kapitolu s posledními fanfárami. Pak se v lese opět rozhostí ticho a tma.
Ulevilo se mi, že je Peeta naživu. Znovu si opakuji, že kdyby mě zabili, jeho vítězství by prospělo mé matce i Prim. Tím sama sobě vysvětluji protichůdné emoce, které mě zaplavují, když si vzpomenu na Peetu. Na vděčnost, že mi poskytl výhodu tím, když mi veřejně vyznal lásku. Na zlost nad jeho morální převahou na střeše. Na hrůzu z toho, že se tu v kterémkoliv okamžiku můžeme utkat tváří v tvář.
Jedenáct mrtvých, ale nikdo z Dvanáctého kraje. Pokouším se dát dohromady, kdo zbývá. Pět profesionálních splátců. Dívka s liščí tváří - překřtila jsem ji na Lišku. Mlat a Routa. Routa…takže se jí nakonec přece jen podařilo přežít první den. Nemohu si pomoct - cítím úlevu. To je deset soutěžících. Na zbývající tři si vzpomenu zítra. Urazila jsem velký kus cesty, a když je teď noc a ležím vysoko v koruně stromu, musím si trochu odpočinout nebo se o to aspoň pokusit.
Dva dny jsem se pořádně nevyspala a pak následovala dlouhá cesta do arény. Zvolna uvolňuji napjaté svaly, zavírám oči a hlavou mi bleskne poslední myšlenka: jaké je štěstí, že nechrápu…
Křup! Budí mě zvuk praskající větve. Jak dlouho jsem spala? Čtyři hodiny? Pět? Mám ledově chladnou špičku nosu. Prask! Co se děje? To není zvuk větve, která povoluje pod něčíma nohama, ale z lesa ke mně doléhá ostré křupání. Prask! Prask! Odhaduji, že se zvuk ozývá z místa několik set metrů ode mne, pomalu a neslyšně se obracím daným směrem. Několik minut vidím jen tmu a slyším šustění. Pak zahlédnu jiskřičku a objevuje se malý oheň. Vidím, jak si někdo nad plameny zahřívá ruce, ale víc nerozeznám.
Musím se kousnout do rtu, abych nezačala křičet na toho, kdo si rozdělal oheň - ty nejhorší nadávky, jaké znám. Co si myslí? Oheň za soumraku by se dal pochopit. Ti, kteří bojovali u Rohu hojnosti, ti nejsilnější a nyní také nejlépe vybavení splátci ještě patrně nemohli být natolik blízko, aby si všimli plamenů. Ale teď, když už hodiny pročesávají les, aby našli další oběť? To můžete rovnou mávat vlajkou a volat: "Pojďte sem a zabijte mě!"
A já jsem co by kamenem dohodil od toho největšího pitomce letošních her. Přivázaná ke stromu. Neodvažuji se utéct, protože místo mého odpočinku právě někdo vytroubil každému zabijákovi, kterého to může zajímat. Já samozřejmě vím, že je zima a každý nemá spací pytel. Ale pak má zatnout zuby a vydržet to do svítání!
Vztekle ležím ve spacím pytli další dvě hodiny a doopravdy myslím na to, že kdybych dokázala neslyšně slézt ze stromu, neměla bych sebemenší potíže vyřídit svého nového souseda. Instinkty mi radí, abych utekla, ne bojovala, jenže tahle osoba pro mě zjevně představuje riziko. Hloupí lidé jsou nebezpeční. A tenhle splátce je patrně neozbrojený, zatímco já mám skvělý nůž.
Obloha je stále tmavá, ale všímám si prvních známek nadcházejícího svítání. Začínám si myslet, že si nás - tím myslím sebe a tu osobu, jejíž zabití právě plánuji - nakonec přece jen nikdo nevšimne. Vtom to slyším. Několik párů nohou, které se dávají do běhu. Osoba u ohýnku určitě usnula. Jsou u ní, než stačí utéct. Teď už vím, že je to dívka, poznávám to z jejího škemrání a zoufalých výkřiků, které následují. Pak se ozývá smích a několikahlasé blahopřání. Někdo volá: "Dvanáct je vyřízených. Zbývá jedenáct!" Odpovědí mu je několik souhlasných zařičení.
Takže loví ve smečce. Příliš mě to nepřekvapuje. V raných fázích her jsou často uzavírána různá spojenectví. Silní hráči se spojují, aby uštvali slabší, a až půjde do tuhého, začnou se obracet jeden proti druhému. Nemusím příliš usilovně přemýšlet, abych uhodla, kdo uzavřel tento pakt. Půjde o zbývající profesionální splátce z Prvního, Druhého a Čtvrtého kraje. Dva chlapce a tři dívky. O ty, kteří vždycky obědvali spolu.
V dalších vteřinách slyším, jak kontrolují, jestli jejich oběť u sebe neměla nějaké zásoby. Podle jejich poznámek odhaduji, že nenašli nic, co by stálo za pozornost. Napadá mě, jestli to nebyla Routa, ale rychle to zamítám. Routa je příliš chytrá, než aby si takhle rozdělávala oheň.
"Radši zmizíme, aby mohli vyzvednout tělo, než začne páchnout." Jsem si skoro jistá, že to promluvil ten drsný kluk z Druhého kraje. Následuje souhlasné mumlání a pak ke své hrůze slyším, jak, smečka vyráží mým směrem. Nevědí, že tu jsem. Jak by mohli? A jsem dobře ukrytá ve skupině stromů. Přinejmenším dokud nevyjde slunce. Pak se můj černý spací pytel změní z dobrého maskování ve skutečný problém. Jestli půjdou dál, minou mě a za minutku zmizí.
Profíci se ale zastavují na mýtině zhruba deset metrů od mého stromu. Mají svítilny. Tu a tam zahlédnu mezi větvemi jejich paži či botu. Setrvávám zcela nehybně a neodvažuji se ani dýchat. Všimli si mě? Ne, ještě ne. Podle jejich rozhovoru poznávám, že se zabývají něčím jiným.
"Neměli jsme už slyšet výstřel z děla?"
"Myslím, že měli. Není důvod, aby nevystřelili hned."
"Jedině že by nebyla mrtvá."
"Je mrtvá. Sám jsem ji bodl."
"Tak jak to, že nestřílejí?"
"Někdo by se měl vrátit a ujistit se, že je opravdu vyřízená."
"Jo, bylo by nepříjemné, kdybychom ji museli stopovat dvakrát,"
"Říkám, že je mrtvá!"
Začíná hádka, dokud jeden splátce ostatní neumlčí. "Ztrácíme čas! Půjdu ji dorazit a můžeme pokračovat!"
V tu chvíli málem padám ze stromu. Ten hlas patří Peetovi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama