part 12

30. listopadu 2014 v 19:35 | Eli
Díky bohu, že jsem se večer přivázala. Skulila jsem se z vidlice ke straně a nyní visím tváří k zemi. Na stromě mě drží opasek, jedna ruka a nohy, kterými ve spacím pytli objímám větev těsně u kmene. Určitě jsem při svém sklouznutí zašramotila, ale profíci jsou příliš zaneprázdněni vlastní debatou.
"Tak do toho, Milovníku," říká kluk z Druhého kraje. "Jdi se podívat."
Na okamžik zahlédnu ve světle baterky Peetu, jak míří zpátky k dívce u ohně. Tvář má napuchlou a pokrytou podlitinami, na jedné paži má zkrvavený obvaz a podle zvuku jeho kroků soudím, že trochu kulhá. Vzpomínám si, jak na mě vrtěl hlavou, abych se neúčastnila boje o zásoby, zatímco on celou dobu plánoval, že se vrhne do největší mely. Že udělá přesný opak toho, co mu Haymitch řekl.
Dobře, to dokážu překousnout. Zásoby představovaly opravdu hodně lákavý pohled. Ale tohle…, ta druhá věc. Že se spojil s vlčí smečkou profíků, aby uštvali nás ostatní. Nikdo z Dvanáctého kraje by nic takového neudělal! Profesionální splátci jsou příliš krutí a arogantní, jsou lépe živení, ale jen proto, že jde o přisluhovače Kapitolu, shodně nenáviděné všemi s výjimkou obyvatel jejich vlastních krajů. Dovedu si představit, jak o Peetovi asi teď doma mluví. A to měl tu drzost, aby se mnou mluvil o morálce?
Ten ušlechtilý chlapec na střeše se mnou zjevně hrál jen další ze svých her. Tohle ale bude jeho poslední. Budu dychtivě vyhlížet noční oblohu, až promítnou jeho fotografii mezi ostatními padlými. Pokud ho dřív nezabiju já sama.
Profesionální splátci zůstávají potichu, dokud Peeta neodejde z doslechu, a pak se dávají tlumenými hlasy do řeči.
"Proč ho prostě nezabijeme rovnou, ať to máme za sebou?"
"Nechte ho, ať chodí s námi. Čemu to vadí? A s tím nožem to docela umí."
Opravdu? To je pro mě novinka. Dnes se o Peetovi dozvídám plno zajímavých věcí.
"Kromě toho díky němu budeme mít největší šanci ji najít."
Chvilku mi trvá, než mi dochází, že tím myslí mě.
"Proč? Myslíš, že mu spolkla tu přeslazenou romantiku?"
"Možná. Připadala mi docela prostoduchá. Když si vzpomenu, jak se točila v těch šatech, chce se mi zvracet."
"Škoda, že nevíme, jak dostala tu jedenáctku."
"Vsadím se, že Milovník to ví."
Zvuk Peetových kroků je opět umlčí.
"Byla mrtvá?" ptá se kluk z Druhého kraje.
"Ne, ale teď už je," odpovídá Peeta. V tu chvíli se ozývá výstřel z děla. "Můžeme jít dál?"
Tlupa profíků vybíhá pryč zrovna v okamžiku, kdy zvolna svítá a všude kolem začínají zpívat ptáci. Setrvávám ve své nepříjemné poloze a svaly se mi chvějí námahou. Pak se vytahuji zpátky na větev. Potřebuji slézt dolů a vydat se pryč, ale chvíli jen tak ležím, abych strávila to, co jsem právě vyslechla. Nejenže Peeta chodí s profíky; on jim dokonce pomáhá, aby mě našli. Tu prostoduchou dívku, kterou musejí brát vážně, protože dostala jedenáctku. Protože umí střílet z luku. Což Peeta ví líp než kdokoliv jiný.
Ještě jim to ale neřekl. Nechává si tu informaci pro sebe, protože ví, že jedině to ho udržuje naživu? Pořád kvůli divákům předstírá, že mě miluje? Co se mu honí hlavou?
Náhle ptáci umlkají. Jeden pronikavě, varovně zakřičí. Přesně takový ptačí křik jsme s Hurikánem slyšeli těsně předtím, než chytili tu dívku. Vysoko nad skomírajícím ohněm se zhmotňuje vznášedlo. K zemi se spouští sada velkých kovových kleští. Pomalu a jemně zvedají tělo mrtvé soutěžící do stroje. Pak vznášedlo mizí a ptáci pokračují v přerušeném zpěvu.
"Je čas vyrazit," šeptám sama sobě. Soukám se ze spacího pytle, balím ho a ukládám do batohu. Zhluboka se nadechuji. Pod rouškou noci a přes vrbové větvoví asi bylo pro kamery obtížné získat můj dobrý záběr. Vím ale, že teď mě jistě sledují. Jakmile doskočím na zem, stoprocentně se na mě zaostří.
Diváci budou celí bez sebe, až se dozvědí, že jsem byla v koruně toho stromu, že jsem vyslechla rozhovor profíků a že vím o Peetovi. Dokud se nerozhodnu, jak se k tomu postavím, bude lepší, když se budu chovat, jako bych byla nad věcí. Nesmím být ohromená, zmatená ani vyděšená.
Ne, musím vypadat, jako bych byla nejméně o tah napřed.
Když tedy vystupuji z listoví do ranního světla, na vteřinu zastavuji a poskytuji kamerám čas, aby mě zabraly zblízka. Nachyluji hlavu mírně ke straně a povytahuji koutky úst ve vědoucím úsměvu. Tak! Ať dumají, co to znamená!
Zrovna se chystám vyrazit, když si vzpomínám na svoje pasti. Asi není zrovna vhodné, abych je šla zkontrolovat teď, když jsou ostatní nablízku. Ale musím. To bude těmi roky lovení. A lákadlem v podobě masa. Odměnou je mi jeden pěkný králík. Za pár chvil už ho stahuji a vyvrhuji. Hlavu, nohy, ocas kůži a útroby schovávám pod hromadou listí. Přeju si, abych měla oheň - ze syrového králíka můžete dostat králičí horečku, což jsem si ověřila na vlastní kůži -, když tu si vzpomínám na mrtvou soutěžící. Pospíchám k jejímu tábořišti. Opravdu, uhlíky v ohništi jsou dosud horké. Spěšně z větví vyrábím rožeň, napichuji na něj kousky rozřezaného králíka a kladu ho nad uhlíky.
Teď jsem ráda, že mě sledují kamery. Chci, aby sponzoři viděli, že umím lovit a že sázkou na mě neprodělají, protože se nenechám vylákat tak snadno do pasti jako ostatní, které trápí hlad. Zatímco se králík opéká, rozemnu kousek zuhelnatělé větve na saze a pouštím se do maskování svého oranžového batohu. Černé šmouhy představují jisté vylepšení, ale pomohla by i vrstva bláta. K získání bláta bych samozřejmě potřebovala vodu…
Beru si svoje věci i rožeň, házím na uhlíky trochu hlíny a vyrážím v opačném směru než profíci. Cestou sním polovinu králíka a druhou si balím do plastové fólie na později. Maso tiší kručení v mém žaludku, ale nepomáhá nijak uhasit žízeň. Najít vodu je teď můj nejdůležitější úkol.
Za chůze mám pocit, že obrazovky v Kapitolu stále zabírají mou tvář, a tak nadále pečlivě skrývám svoje emoce. Claudius Templesmith si jistě užívá roli moderátora a právě s hosty rozebírají Peetovo chování i mou reakci. Co si o tom všem mají myslet? Přiznal konečně Peeta barvu? Jak to ovlivní kurzy sázkařů? Přijdeme o sponzory? Máme vůbec nějaké? Ano, jsem si jistá, že máme, nebo že jsme je přinejmenším měli.
Peeta každopádně udělal tlustou čáru za seriálem o milencích stíhaných nepřízní osudu. Nebo ne? Zatím o mně skoro nic neprozradil, a tak bychom z toho stále mohli něco vytěžit. Třeba si lidé pomyslí, že jde o náš společný plán. Stačí, když se budu tvářit, že mě jeho jednání těší.
Na oblohu stoupá slunce a i přes větvoví stromů mi připadá příliš jasné. Mažu si rty tukem z králíka a snažím se nelapat po dechu, ale k ničemu to není. I když uběhl teprve den, brzo budu dehydrovaná. Snažím se vzpomenout si na vše, co vím o hledání vody. Voda teče z kopce, takže vlastně není tak špatné, že scházím stále níž do údolí. Kdyby se mi podařilo najít nějakou zvířecí stezku nebo zahlédnout bujnou svěží zeleň… Les však zůstává jednotvárný. Kráčím z mírného svahu, zpívají ptáci a kolem mě rostou stejné stromy.
Jak den pokračuje, uvědomuji si, že začínám mít problémy. Ta trocha moče, kterou jsem ze sebe vytlačila, je tmavě hnědá, bolí mě hlava a na jazyku mám suchou skvrnu, kterou nedokážu navlhčit. Slunce mě pálí do očí, a tak si beru sluneční brýle, ale když si je nasazuji, podivně mi mění vidění, takže je zase vracím do batohu.
Pozdě odpoledne už si myslím, že jsem objevila řešení. Všímám si hustých keřů s bobulemi a spěchám k nim, abych si trhala plody a vysála z nich sladkou šťávu. Když si je ale přikládám ke rtům, pozorněji se na ně dívám. To, co jsem považovala za borůvky, jsou bobule s trochu jiným tvarem, a když jednu z nich rozmáčknu mezi prsty, objeví se krvavě červený vnitřek. Tyhle plody neznám. Možná jsou jedlé, ale spíš jde o nějaký ošklivý trik tvůrců her. I botanický instruktor ve Výcvikovém centru nám zdůrazňoval, abychom se vyhýbali plodům, o nejsme na sto procent jistí, že nejsou jedovaté. To jsem věděla i předtím, ale teď mám takovou žízeň, že mě stojí velké přemáhání, abych je zahodila.
Začíná se na mně projevovat únava, ale nejde o únavu obvyklou po dlouhé cestě. Musím se často zastavovat a odpočívat, ačkoliv vím, že lék na své trápení najdu jedině tehdy, pokud budu pokračovat v pátrání. Zkouším novou taktiku: šplhám na nejbližší strom tak vysoko, jak si ve svém oslabeném stavu troufám, abych pátrala po vodě. Kam až dohlédnu, všude neměnný les.
Jsem rozhodnuta jít až do soumraku, a tak kráčím, až nakonec sotva pletu nohama.
Vyčerpaně se vytahuji do koruny stromu a připevňuji se větvi opaskem. Nemám chuť k jídlu, ale cumlám králičí kůstky, abych nějak zaměstnala ústa. Padá noc, hraje hymna a vysoko na nebi vidím fotografii dívky z Osmého kraje. Té, kterou šel Peeta dorazit.
Můj strach ze smečky profíků ve srovnání s palčivou žízní ustupuje do pozadí. Kromě toho měli namířeno na opačnou stranu a teď už budou muset odpočívat i oni. Vzhledem k nedostatku vody se možná dokonce museli vrátit k jezeru, aby doplnili zásoby.
Možná je to jediná možnost i pro mě.
Ráno s sebou přináší hotová muka. V hlavě mě zabolí s každým tepem srdce. Prosté pohyby vysílají ostrá píchnutí do všech kloubů. Ze stromu spíše padám, než seskakuji. Trvá mi několik minut, než si sbalím věci. Hluboko ve svém nitru vím, že nejednám správně. Měla bych být opatrnější a rychlejší. Ale mysl mám zamlženou a je těžké zformulovat nějaký plán. Opírám se zády o kmen stromu, jedním prstem si jemně hladím povrch jazyka, který na dotyk působí jako smirkový papír, a zvažuji svoje možnosti. Jak získat vodu?
Vrátit se k jezeru? To nejde. Nikdy tam nedojdu.
Doufat v déšť? Na obloze není ani mráček.
Pokračovat v hledání? Ano, to je moje jediná naděje. Pak mě však napadá další věc a následný nával vzteku mě probírá z otupělostí.
Haymitch! Ten by mi mohl poslat vodu! Může stisknout tlačítko a dodat mi ji během několika minut na stříbrném padáčku. Vím, že určitě mám sponzory, aspoň jednoho nebo dva, kteří si mohou dovolit poslat litr vody. Ano, je to drahé, ale tihle lidé jsou chodící měšce. A taky si na mě budou sázet. Třeba si Haymitch neuvědomuje, v jak naléhavé jsem situaci.
Říkám tak silným hlasem, jak se odvážím: "Vodu." S nadějí čekám na padáček, který se snese z nebe. Nic se ale neděje.
Něco tu nesedí. Mýlím se, když předpokládám, že mám sponzory? Nebo je Peetovo chování všechny odpudilo? Ne, tomu nevěřím. Tam venku je určitě někdo, kdo je mi ochotný koupit vodu, jenže Haymitch mi ji nechce doručit. Jako můj trenér řídí přísun darů od sponzorů. Vím, že mě nenávidí. Dal to najevo dostatečně jasně. Ale nenávidí mě natolik, aby mě nechal zemřít nedostatkem vody? To přece nemůže, nebo ano? Pokud trenér zachází špatně se svým svěřencem, poženou ho k odpovědnosti diváci i lidé doma ve Dvanáctém kraji. Ani Haymitch by to neriskoval. Říkejte si o obchodnících na černém trhu, co chcete, ale myslím, že by ho nepřivítali s otevřenou náručí, kdyby mě nechal takhle zemřít. A kde by pak sháněl svoje pití? Takže… co vlastně? Snaží se mě potrestat za to, že jsem se mu vzepřela? Směruje všechny sponzory k Peetovi? Nebo je prostě jen příliš opilý, aby si všiml, co se právě děje? Tomu nevěřím a nevěřím ani, že se mě úmyslně snaží zabít. Haymitch se mě svým osobitým, nepříjemným způsobem pokoušel připravit na soutěž. Tak o co tu tedy jde?
Zakrývám si obličej dlaněmi. Teď nehrozí nebezpečí, že bych se rozplakala, protože bych nedokázala vytvořit slzu, ani kdyby na tom závisel můj život. Co Haymitch dělá? Přes mou zlost, nenávist a podezřívavost mi tichý hlásek v hlavě šeptá odpověď.
Třeba ti tak posílá vzkaz, říká. Vzkaz. Jaký vzkaz? Pak mi to dochází. Existuje jediný důvod, proč mi Haymitch nedodává vodu. Ví, že už jsem ji skoro našla.
Zatínám zuby a zvedám se na nohy. Mám pocit, jako by byl můj batoh třikrát těžší než včera. Nacházím ulomenou větev, která mi poslouží jako hůl, a vydávám se na cestu. Praží slunce a je ještě větší vedro než první dva dny. Připadám si jako starý kus kůže, který se suší a praská v horku. Každý krok vyžaduje obrovské úsilí, ale odmítám se zastavit. Nechci si sedat. Kdybych si sedla, je docela dobře možné, že už nevstanu a že už si ani nevzpomenu na svůj úkol.
Představuji snadnou kořist. Každý splátce, dokonce i drobounká Routa, by mě nyní mohl vyřídit - prostě by do mě strčil a zabil by mě mým vlastním nožem. Nemám dost sil, abych se bránila. Pokud je ale někdo ve stejné části lesa jako já, nevšímá si mě. Pravda je, že si připadám osamělá, jako bych byla milion kilometrů daleko od jiné živé duše.
Nejsem ale sama. Ne, určitě mě sledují kamerami. Vzpomínám na ty roky, kdy jsem se dívala, jak splátci hladoví, žízní a krvácí k smrti. Pokud někde jinde neprobíhá opravdu dobrý boj, zabírají mě.
Mé myšlenky se obrací k Prim. Pravděpodobně nebude sledovat živý přenos, ale během oběda ve škole ukazují záznamy. Už kvůli ní se snažím tvářit co nejméně zoufale.
Odpoledne ale vím, že se blíží konec. Třesou se mi nohy a srdce mi buší jako o závod. Každou chvíli zapomínám, co přesně dělám. Několikrát jsem klopýtla a na poslední chvíli jsem udržela rovnováhu, ale když mi uklouzne hůl, definitivně se hroutím k zemi. Nedokážu vstát. Nechávám zavřené oči.
V Haymitchovi jsem se spletla. Nemá mi vůbec v úmyslu pomoct.
To je v pořádku, myslím si. Tady to není tak špatné. Není tu takové horko, což znamená, že se blíží večer. Ve vzduchu se vznáší jemná, sladká vůně, která mi připomíná lekníny. Prsty hladím hladkou půdu, která pod nimi bez odporu klouže. Tohle je slušné místo pro smrt, říkám si.
Špičkami prstů opisuji kroužky v chladné, kluzké hlíně. Zbožňuji bahno, pomyslím si. Kolikrát jsem vystopovala kořist s pomocí jeho měkkého, snadno čitelného povrchu. Je dobré i na včelí bodnutí. Bahno. Bahno. Bahno! Prudce otvírám oči a bořím prsty do země. To je bahno! Nabírám vzduch do nozder. A takhle voní stulíky!
Plazím se bahnem za vůní. Pět metrů od místa, kde jsem se zhroutila, se prodírám hustou vrstvou rostlin do rybníka. Na jeho hladině se vznášejí žluté květy krásných stulíků.
Mám co dělat, abych se udržela a nezačala hltat tolik vody, kolik se mi podaří vypít. Zbývá mi ale pořád dostatek rozumu, abych rozechvělou rukou vytáhla láhev a naplnila ji vodou. Přidávám do ní správný počet jodidových kapek jako dezinfekci. Půlhodinové čekání představuje hotová muka, ale postupuji ho. Nebo aspoň odhaduji, že uběhlo půl hodiny. Déle rozhodně čekat nemůžu.
A teď pomalu a klidně, nabádám se. Lokám si a polykám jeden doušek vody. Chvíli čekám. Pak si dám další. Během následujících dvou hodin postupně vypiji celé dva litry. A pak ještě dva. Připravuji si další láhev, než se vracím na strom, kde nadále popíjím, jím zbytek králíka a dopřávám si i jednu ze svých drahocenných sušenek. Když pouštějí hymnu, cítím se podstatně lépe. Na obloze se neobjevují žádné tváře - dnešek přežili zbývající všichni splátci. Zítra zůstanu tady, odpočinu si, zamaskuju batoh bahnem a nalovím pár těch drobných rybek, které jsem viděla v rybníku. Vyhrabu si k nim kořeny vodních rostlin, abych si připravila dobré jídlo. Choulím se do spacího pytle a objímám láhev na vodu jako životně důležitý poklad, kterým taky je.
O několik hodin později mě vytrhuje ze spánku cupitání nohou. Zmateně se rozhlížím. Ještě nesvítá, ale vidím, co se děje.
Bylo by těžké přehlédnout ohnivou stěnu, která klesá směrem ke mně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama