part 13

30. listopadu 2014 v 20:51 | Eli
V první vteřině se pokouším slézt ze stromu, ale jsem k němu připoutaná opaskem. Nějak se mi daří uvolnit přezku a padám k zemi, stále uvězněná ve spacím pytli. Není čas na nějaké balení. Naštěstí mám ve spacím pytli batoh i láhev s vodou. Zastrkuji dovnitř opasek, házím si batoh přes rameno a dávám se do běhu.
Svět pohltily plameny a kouř. Hořící větve se odlamují ze stromů a padají mi k nohám ve sprškách jisker. Mohu jen následovat zvířata: králíky i srny, a dokonce si všímám i smečky divokých psů. Důvěřuji jejich instinktům, které jsou citlivější než moje. Zvířata jsou ale o hodně rychlejší a elegantně prchají porostem, zatímco moje boty škobrtají o kořeny a spadlé větve, takže nemám šanci jim stačit.
Je hrozné horko, ale ještě horší je kouř, který mě může v kterémkoliv okamžiku zadusit. Přetahuji si přes nos horní část košile. S povděkem zjišťuji, že je vlhká a nabízí mi aspoň tenký závoj ochrany. Běžím, dusím se a do zad mi pravidelně naráží batoh. Do tváře mě šlehají větve, které se bez varování zhmotňují z kouřového oparu těsně přede mnou. Vím, že musím utíkat.
Tohle není žádný táborák splátců, který se vymkl kontrole, ani žádný náhodný požár. Plameny, které na mě útočí, jsou přirozeně vysoké a všechny stejné, což prozrazuje jejich umělý původ. Mohou za ně tvůrci her. Dnešek proběhl v přílišném poklidu. Nikdo nezemřel a možná nedošlo ani k žádným střetům.
Diváci v Kapitolu se brzy začnou nudit a budou si stěžovat na jednotvárnost a nezajímavost letošního ročníku. A přesně to se nesmí při hrách stát.
Není těžké uhodnout pohnutky tvůrců her. Je tu tlupa profíků a pak zbytek soutěžících, pravděpodobně široce rozptýlený po celé aréně. Požár nás má vyhnat z úkrytů a nasměrovat k sobě. Nejde možná o tu nejnápaditější metodu, jakou jsem kdy viděla, ale v každém případě je velice účinná.
Přeskakuji přes hořící kmen. Nevyskočila jsem dostatečně vysoko, a tak se na spodním lemu bundy objevují plameny. Musím se zastavit, strhnout ji ze sebe a uhasit ji. Netroufám si tu doutnající a sežehnutou bundu nechat a místo toho ji zastrkuji do batohu. Doufám, že nedostatek vzduchu zadusí všechny žhavé jiskry, které jsem neuhasila já. Nic jiného nemám, jen věci, které si nesu na zádech, a jen tak tak mi stačí k přežití.
Za několik minut mě už pálí hrdlo i nos. Brzy začínám kašlat a mám pocit, jako by mi někdo pekl plíce. Nepohodlí se mění v utrpení a zakrátko při každém nádechu cítím silnou bolest v hrudi. Daří se mi ukrýt se za skalním výchozem právě v okamžiku, kdy se mi zvedá žaludek. Zvracím skrovnou večeři a vodu, která mi zůstala v žaludku. Opírám se o dlaně i kolena a dávím se, dokud ze mě něco vychází.
Vím, že musím vyrazit dál, ale celá se chvěju a točí se mi hlava. Lapám po dechu a dopřávám si zhruba lžíci vody, abych si vypláchla ústa. Vyplivuji ji a polykám několik doušků z láhve. Máš jednu minutu, říkám si. Jednu minutu na odpočinek. Využívám čas k přerovnání zásob, sbalení spacího pytle a napěchování všech věcí zpátky do batohu. Minuta uběhla. Vím, že je načase pokračovat v cestě, ale kouř mi zastřel mozek. Lehkonohá zvířata, která byla mými průvodci, mě nechali daleko za sebou. Vím, že jsem v téhle části lesa ještě nebyla - dřív jsem nemíjela žádné větší balvany, jako je ten, za kterým se právě krčím. Kam mě tvůrci her nahánějí? Zpátky k jezeru? Do nějaké úplně nové oblasti se zbrusu novými nebezpečími? Po pár hodinách klidu u toho rybníčku začal útok. Mohla bych se jak vyhnout čelní stěně ohně a vrátit se ke zdroji vody? Ohnivá stěna musí někde končit a taky nemůže hořet věčně. Ne protože by ji tvůrci her nedokázali udržovat při životě, ale protože by si tím vykoledovali stížnosti diváků na jednotvárnost. Kdyby se mi podařilo dostat se za hranici ohně, mohla bych se vyhnout střetu s profíky. Právě jsem se rozhodla, že to zkusím, ačkoliv budu muset urazit mnoho kilometrů a postupovat velkou oklikou, když skálu půl metru od mé hlavy zasahuje první ohnivá koule. Vyskakuji ze svého úkrytu, s novou energií a novým strachem.
Začíná další fáze hry. Požár nás měl jen dostat do pohybu a teď publikum čeká trocha opravdové zábavy. Jakmile zaslechnu další zasyčení, padám na zem, aniž bych ztrácela čas ohlížením. Ohnivá koule zasahuje strom po mé levici a zahaluje ho plameny. Zůstat na místě by byla jistá smrt. Sotva se zvedám na nohy, když třetí koule zasahuje půdu, kde jsem ještě před vteřinou ležela, a těsně za mnou vyrůstá do vzduchu ohnivý pilíř. Ztrácím pojem o čase a zběsile se snažím vyhýbat útokům. Nevidím, odkud koule přilétají, ale není to ze vznášedla. Celý úsek lesa byl patrně předem vybaven těžkými zbraněmi, zamaskovanými ve stromech či kamenech. Někde v chladné a úzkostlivě čisté místnosti sedí jeden z tvůrců her u řady páček a přejíždí prsty po spouštích, které mohou vmžiku ukončit můj život. Stačí jediný přímý zásah.
Matné obrysy plánu na návrat k rybníku se rozplývají a já kličkuji, uhýbám a uskakuji před ohnivými koulemi. Každá je velká jen jako jablko, ale při nárazu uvolňuje obrovské množství energie. Všechny smysly mi pracují naplno a nechávám se vést čirým pudem sebezáchovy. Není čas odhadovat, jestli uskakuji správným směrem. Jakmile se ozve zasyčení, musím jednat, jinak zemřu.
Něco mě však stále nutí postupovat kupředu. Zkušenosti se sledováním Hladových her mě naučily, že jisté oblasti arény jsou určeny k jistým typům útoků. Pokud se mi podaří uniknout z téhle oblasti, dostanu se z dosahu zbraní, z nichž na mě pálí. Sice možná spadnu do jámy se zmijemi, ale s tím si teď nemohu dělat starosti.
Netuším, jak dlouho uskakuji před ohnivými koulemi, ale frekvence útoků konečně polevuje. Což je dobře, protože znovu zvracím. Tentokrát ze mě vycházejí kyselé žaludeční šťávy, které mi leptají hrdlo a pronikají i do nosu. Musím se zastavit. Zmítají se mnou křeče, jak se zoufale snažím vyloučit jedy, které jsem do sebe vdechovala během útoku. Čekám na další zasvištění, na další signál, že mám uskočit. Nic nepřichází. Žaludeční křeče mi vhánějí slzy do očí, které mě pálí od kouře. Šaty mám promáčené potem. Přes pach kouře a zvratků cítím seškvařené vlasy. Zvedám ruku k copu a zjišťuji, že mi z něj jedna z ohnivých koulí upálila nejméně patnáct centimetrů. Pod prsty se mi rozpadají pruhy sežehnutých vlasů. Civím na ně, ohromená jejich proměnou, když si uvědomuji, že slyším další svist.
Moje svaly reagují automaticky, ovšem tentokrát ne dostatečně rychle. Ohnivá koule dopadá na zem vedle mě, ale předtím ještě olizuje mé pravé lýtko. Pohled na nohavici v plamenech je pro mě poslední kapkou. Uskakuji a mrskám sebou, dopadám na ruce i nohy a s jekem se bezhlavě pokouším zbavit té hrůzy. Konečně se mi vrací duchapřítomnost a převaluji hořící nohavici ze strany na stranu po zemi, abych zadusila plameny. Pak bezmyšlenkovitě odtrhuji zbývající látku holýma rukama.
Sedím několik metrů od výhně zažehnuté poslední ohnivou koulí. Pálí mě lýtko a ruce mám pokryté rudými puchýři. Příliš se třesu, než abych se vydala dál. Jestli mě tvůrci her chtějí zabít, teď mají příležitost.
Slyším Cinnův hlas, s nímž se mi vybavují přepychové látky a třpytivé drahokamy. "Katniss, dívka v plamenech." Jak se asi tvůrci her teď smějou. Možná že toto konkrétní mučení bylo zacíleno na mě kvůli Cinnovým nádherným kostýmům. Vím, že to Cinna nemohl předvídat. Myslím, si, že určitě trpí se mnou, protože jsem přesvědčená, že mu na mně opravdu záleží. Při zpětném pohledu ale mohlo být bezpečnější, kdyby mě na ten válečný vůz postavil úplně nahou.
Útok skončil. Tvůrci her nechtějí, abych zemřela. Aspoň zatím. Všichni vědí, že nás mohou zlikvidovat během několika vteřin po zahajovacím gongu. Hlavní přitažlivost Hladových her ale spočívá ve sledování toho, jak se splátci pobíjejí mezi sebou. Tu a tam se tvůrci zbaví nějakého soutěžícího, jen aby hráčům připomněli, že mohou, ale většinou nás ze zákulisí postrkují ke vzájemným střetům. Což znamená, že když už na mě nestřílejí ohnivé koule, někde blízko je přinejmenším jeden další splátce.
Vyšplhala bych na strom a ukryla bych se v jeho koruně, kdybych mohla, ale kouř je ve výšce stále příliš hustý, abych tam mohla přežít. S přemáháním se stavím na nohy a kulhám od ohnivé stěny, která ozařuje oblohu. Zdá se, že už mě požár ohrožuje jen štiplavými černými oblaky dýmu.
Pomalu se objevuje další světlo, tentokrát denní. Sluneční paprsky jsou ale zastíněny chuchvalci kouře a viditelnost je špatná. Vidím kolem sebe sotva na patnáct metrů. Za touto hranicí může být snadno schovaný nějaký splátce. Měla bych pro jistotu tasit nůž, ale nevěřím, že ho udržím v ruce delší dobu. Bolest v rukách ovšem nemůže nijak soupeřit s bolestí v lýtku. Nesnáším popáleniny a vždycky jsem je nesnášela, třeba i malé puchýře od horké trouby při pečení chleba. Tento druh bolesti je pro mě sám o sobě nejhorší a ještě nikdy jsem nebyla popálená tolik jako teď.
Ve svém vyčerpání si ani nevšímám, že se brodím ve vodě, dokud mi nedosahuje po kotníky. Jedná se o tůň, do níž přitéká potůček, který se s bubláním vynořuje ze štěrbiny mezi kameny a voda je nádherně studená. Nořím do ní ruce a cítím okamžitou úlevu. Neříká tohle vždycky moje matka? První pomocí při popáleninách je studená voda, protože vytáhne z poranění horkost. Tím ale myslí menší popáleniny. Patrně by takovou léčbu doporučila na moje ruce. Ale co s lýtkem? Ještě jsem sice neměla dostatek odvahy, abych ho prozkoumala, ale odhaduji, že půjde o zranění úplně jiného rozsahu.
Chvíli ležím na břiše u okraje tůně a máchám si ruce ve vodě. Prohlížím si plamínky na svých nehtech. Pomalu se začínají odlupovat, což je dobře. Ohně už mám na celý zbytek života dost.
Omývám si krev a popel z obličeje a snažím se vyvolat si z paměti všechno, co vím o spáleninách. Ve Sloji jde o běžná zranění, protože uhlím doma topíme a vaříme na něm. Pak tu jsou ještě nehody v dolech… Jednou k nám přinesla jakási rodina bezvědomého mladíka a prosila matku, aby mu pomohla. Krajový lékař, který byl odpovědný za jeho léčbu, ho odepsal a předal ho rodině, ať ho nechají umřít doma. S tím se však odmítli smířit. Mladík ležel na našem kuchyňském stole a nevěděl o sobě. Zahlédla jsem otevřenou ránu na jeho stehně s masem spáleným až na kost a vyběhla jsem z domu. Šla jsem do lesa a celý den jsem lovila. Ta rozšklebená noha a vzpomínky na otcovu smrt mi nešly z mysli. Zvláštní je, že Prim, která se jinak bojí i vlastního stínu, zůstala doma a pomáhala. Matka říká, že léčiteli se nevychovávají, ale rodí. Dělaly, co bylo v jejich silách, ale mladík zemřel, přesně jak lékař předpověděl.
Má noha potřebuje ošetřit, ale pořád se na ni nemohu podívat. Co když jsem na tom tak špatně jako ten mladík a uvidím svoji kost? Pak si vzpomínám, jak matka říkala, že pokud je popálenina opravdu vážná, postižený ani nemusí cítit bolest, protože horko zničilo nervy. To mi dodává odvahu, abych se posadila a přitáhla si nohu před oči.
Při pohledu na lýtko málem omdlím. Kůže má jasně rudou barvu a je pokrytá puchýři. Nutím se do pomalých, hlubokých nádechů a jsem si docela jistá, že kamery právě zabírají moji tvář. Nemohu dávat najevo slabost. Ne, pokud chci pomoc. Soucit vám sponzory nepřinese. Obdiv nad vaší houževnatostí ano. Odřezávám zbytky nohavice hned u kolena a prohlížím si zranění pozorněji. Popálená oblast je veliká přibližně jako má dlaň. Kůže není zčernalá. Odhaduji, že to není tak vážné, abych si ránu nemohla namočit. Opatrně natahuji nohu do tůně, opírám podpatek boty o kámen, aby se kůže příliš nepromáčela, a vzdychám úlevou, protože bolest o něco ustupuje. Vím, že existují bylinky, které urychlují hojení, ale nedokážu si je vybavit, a i kdybych to dokázala, nevím, jestli je tady někde najdu. Patrně si budu muset vystačit jen s vodou a časem.
Měla bych pokračovat v cestě? Kouř se pomalu rozptyluje, ale stále je dusivě hustý. Pokud se vydám pryč od ohně, nepadnu přímo do náruče profíkům? Pokaždé, když zvednu nohu z vody, bolest prudce zesiluje. Ruce jsou na tom o něco líp. Ty vydrží menší přestávky v koupeli. Zvolna si tedy znovu rovnám vybavení. Nejprve naplňuji láhev vodou z tůňky, přidávám pár kapek jodidu a po uběhnutí dostatečného časového intervalu začínám popíjet. Za nějakou dobu se taky nutím k tomu, abych si uždibla kousek sušenky, což pomáhá uklidnit můj žaludek. Prohlížím si spacák. Až na několik menších popálenin zůstal víceméně nepoškozený. S bundou je to jiné. Je sežehnutá, páchne a spodní část zad se nedá nijak spravit. Odřezávám zničený úsek a zůstává mi kus, který mi dosahuje těsně pod žebra. Kapuce ale zůstala v pořádku a je to pořád o mnoho lepší než nic.
Navzdory bolesti mě začíná zmáhat ospalost. Vylezla bych na strom a zkusila si odpočinout, jenže bych byla příliš na očích. Navíc si nedokážu představit, že bych měla opustit tůň. Úhledně srovnávám zásoby, a dokonce si přehazuji batoh přes ramena, ale vypadá to, že nejsem s to odejít. Všímám si několika vodních rostlin s jedlými kořeny a připravuji si z nich menší jídlo s posledním zbytkem králíka. Srkám vodu. Sleduji, jak se po obloze pomalu přesunuje slunce. Kam bych chodila? Kde bych byla ve větším bezpečí než tady? Opírám se o batoh a přemáhá mě ospalost. Jestli mě profíci chtějí najít, ať si poslouží, říkám si v duchu těsně předtím, než upadám do otupělého omámení. Ať si poslouží.
A oni mě opravdu nacházejí. Je štěstí, že jsem připravená ihned vyrazit, protože když zaslechnu jejich kroky, zbývá mi sotva minutový náskok. Už se začalo šeřit. Jakmile se probouzím, vyskakuji na nohy a dávám se do běhu. Brodím se přes tůni a prchám do podrostu. Zraněná noha mě zpomaluje, ale mám dojem, že ani moji pronásledovatelé nejsou tak rychlí jako před požárem. Slyším jejich kašlání a chraptivé hlasy, jak volají jeden na druhého.
Přesto se ale blíží a obkličují mě jako smečka divokých psů a tak dělám to, co jsem za daných okolností dělala celý život. Vybírám si vysoký strom a začínám šplhat. Jestliže jsem už při běhu cítila bolest, šplhání představuje vyložená muka, protože nevyžaduje pouze fyzickou námahu, ale taky přímý kontakt dlaní s kůrou stromu. Jsem ale dostatečně rychlá, a než dorazí ke kmeni stromu, jsem už sedm metrů nad nimi. Na okamžik se zastavujeme a díváme se na sebe. Doufám, že neslyší, jak mi tluče srdce.
Tohle je možná konec, pomyslím si. Jakou mám proti nim šanci? Je jich tu všech šest, pět profíků i Peeta, a mou jedinou útěchou je skutečnost, že vypadají taky docela zdrchaně. I tak jsou ale po zuby ozbrojení. Zle se na mě šklebí. Představuji pro ně snadnou kořist, která nemůže nikam uniknout. Moje situace vypadá beznadějně. Pak si ale uvědomuji něco dalšího. Všichni jsou bezpochyby větší a silnější než já, ale zároveň jsou těžší. Není náhoda, že nejvýše rostoucí plody ze stromů trhám vždycky já a ne Hurikán nebo že vybírám ptačí vejce. Vážím jistě aspoň o dvacet kilo méně než nejlehčí profík.
Teď už se usmívám taky. "Jak se vede?" volám na ně vesele.
To je zaráží, ale vím, že se to divákům bude moc líbit. "Docela dobře," odpovídá kluk z Druhého kraje. "A tobě?"
"Na můj vkus bylo dneska trochu horko," říkám. Téměř slyším smích z Kapitolu. "Tady nahoře je lepší vzduch. Proč si nevylezete za mnou?"
"Asi to udělám," říká tentýž kluk.
"Tu máš, vezmi si tohle, Cato," ozývá se dívka z Prvního kraje a nabízí mu stříbrný luk a toulec se šípy. Můj luk! Moje šípy! Už při pouhém pohledu na ně se mě zmocňuje takový vztek, až se málem dávám do křiku. Chce se mi ječet na sebe i na toho zrádce Peetu, který mě rozptýlil, když jsem mohla získat svoji zbraň. Snažím se s ním navázat oční kontakt, ale zřejmě se záměrně vyhýbá mému pohledu a leští si ostří nože o košili.
"Ne," vrtí hlavou Cato a odstrkuje luk. "Líp to umím s mečem." Vidím zmíněnou zbraň s krátkým, širokým ostřím za jeho opaskem.
Než začnu šplhat výš, dávám Catovi čas, aby se vytáhl na první větev. Hurikán mi vždycky říká, že mu připomínám veverku tím, jak umím rychle vylézt na ty nejtenčí větve. Zčásti za tuto schopnost vděčím své malé váze, ale zčásti taky zkušenostem.
Jsem už o dalších deset metrů výš, když slyším prasknutí. Ohlížím se dolů a vidím, jak Cato padá i s větví k zemi. Tvrdě naráží na zem a já doufám, že si třeba zlomil vaz, ale zvedá se na nohy a hlasitě kleje.
Ta dívka s lukem - slyším, že jí někdo říká "Třpytko" (jména, která lidé v Prvním kraji dávají svým dětem, jsou opravdu směšná) - šplhá na strom, dokud pod ní nezačínají povolovat větve a má tolik rozumu, aby se zastavila. To už jsem ve výšce dobrých pětadvaceti metrů. Snaží se mě zasáhnout šípem, ale okamžitě vychází najevo, že to s lukem moc neumí. Jeden ze šípů se ovšem zabodává do kůry dost blízko u mě, takže ho mohu vytrhnout. Provokativně jím mávám nad hlavou, jako by to byl jediný důvod, proč jsem ho vytrhla ze stromu, ačkoliv ho ve skutečnosti hodlám použít, pokud se mi k tomu někdy naskytne příležitost. Kdybych měla tu stříbrnou zbraň v ruce, mohla bych je všechny pobít.
Profíci se na zemi přeskupují a slyším, jak si mezi sebou něco spiklenecky šuškají. Zuří, protože jsem z nich udělala hlupáky. Stmívá se čím dál víc a za chvíli už na mě nebudou moct zaútočit. Nakonec slyším Peetu, jak chraptivě říká: "Tak ji nechte na stromě. Nemůže nikam zmizet a vyřídíme ji ráno."
Inu, v jedné věci má pravdu. Opravdu nemohu zmizet. Úleva, kterou jsem cítila v tůni, už dávno odezněla a teď jsem vystavená náporům bolesti. Usedám do rozsochy stromu a neohrabaně se připravuji na noc. Oblékám si bundu. Rozkládám spací pytel. Připoutávám se ke stromu a snažím se potlačit steny, které se mi derou na rty. Horko ve spacáku je pro mou nohu příliš velké a tak vyřezávám do látky díru a vystrkuji lýtko na chladný vzduch. Liji si trochu vody na ránu i na dlaně.
Hraná odvaha je ta tam. Jsem zesláblá od bolesti i hladu, ale nedokážu se přinutit k jídlu. I když vydržím přes noc, co mi přinese ráno? Zírám do listoví a snažím se přesvědčit svoje tělo, aby si aspoň trochu odpočinulo, ale popáleniny mi v tom brání. Ptáci se uvelebují ke spánku a zpívají ukolébavky svým mláďatům. Vynořují se noční tvorové. Houká sova. Kouřem proniká slabý zápach skunka. Ze sousedního stromu na mě hledí oči nějakého zvířete - snad vačice - a odrážejí odlesky svítilen profíků. Náhle se zvedám na loket. To nejsou oči vačice. Jejich skleněný odraz znám až příliš dobře. Tohle nejsou vůbec zvířecí oči. V posledních paprscích denního světla rozeznávám, jak mě tiše pozoruje mezi větvemi.
Routa.
Jak dlouho už tu je? Pravděpodobně celou dobu. Zůstávala nehybná a nikdo si jí nevšiml, zatímco se pod ní rozvíjel můj střet s profíky. Možná vylezla na strom krátce přede mnou, protože slyšela, jak se blíží smečka splátců.
Chvíli se díváme jedna druhé do očí. Pak, aniž by sebeméně zašustily listy, se objevuje její útlá ruka a ukazuje k něčemu nad mou hlavou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama