part 15

30. listopadu 2014 v 21:48 | Eli
Topím se v noční můře, z níž opakovaně procitám do ještě větší hrůzy. Vše, čeho se děsím ze všeho nejvíc, všechno, čeho jsem se kdy hrozila, že se stane druhým, se mi promítá před očima do těch nejživějších podrobností, takže si nemohu pomoct a musím věřit, že jde o skutečnost. Při každém probuzení si pomyslím: Konečně to skončilo. Jenže se mýlím. Je to pouze začátek nového mučení. Na kolik způsobů přede mnou umírá Prim? Kolikrát znovu prožívám poslední okamžiky mého otce? Kolikrát cítím, jak mi trhají tělo na kusy? Taková je povaha sršáního jedu, pečlivě vyprojektovaného tak, aby se zaměřoval na tu oblast v mozku, kde sídlí naše obavy.
Když konečně přicházím k sobě, zůstávám ležet a čekám na další vlnu halucinací. Nakonec si ale uvědomuji, že se mé tělo zřejmě konečně zbavilo jedu a zůstalo po něm zničené a slabé. Stále ležím na boku, v poloze plodu v matčině děloze. Zvedám si ruku k očím a zjišťuji, že je mám v pořádku. Mravenci jim neublížili, protože nikdy neexistovali. Pouhé natáhnutí paží vyžaduje obrovské úsilí. Bolí mě tolik částí těla, že ani nestojí za to je nějak vypočítávat. Velice, převelice pomalu si sedám. Jsem v mělké prohlubni, která není plná bzučících oranžových bublin z mé fantazie, ale starých, rozkládajících se listů. Mám vlhké šaty, ale nevím, jestli od vody z tůně, od rosy, deště nebo potu. Dlouhou chvíli dokážu jen pomalu srkat vodu z láhve a sledovat, jak se po keři zimolezu plahočí nějaký brouk.
Jak dlouho jsem byla mimo? Vědomí jsem ztratila ráno. Teď je odpoledne. Ztuhlost mých kloubů však naznačuje, že uběhl nejméně den, možná dokonce dva. V takovém případě se nijak nedozvím, kteří splátci přežili útok sršáňů. Třpytka a ta dívka ze Čtvrtého kraje určitě zemřely, ale je tu ještě ten kluk z Prvního kraje, oba splátci z Druhého a Peeta. Zemřeli taky na následky žihadel? Jestli přežili, jejich poslední dny byly jistě stejně hrozné jako moje. A co Routa? Je tak malá, že by ji dokázalo zabít i minimální množství jedu. Jenže sršáni by ji napřed museli najít a ona měla slušný náskok.
V ústech mám odpornou chuť a voda proti ní nijak nepomáhá. Vleču se ke hlohu a trhám si jeho květ. Jemně si vymačkávám kapku nektaru na jazyk. Ústy se mi šíří sladkost, která stéká do krku, zahřívá mi cévy vzpomínkami na léto, domovské lesy a na Hurikána po mém boku. Z nějakého důvodu si vybavuji naši rozmluvu z posledního rána.
"Víš, že to můžeme zkusit."
"Co?"
"Opustit kraj. Utéct. Žít v lesích. Ty a já. Spolu bychom to mohli dokázat."
Najednou nemyslím na Hurikána, ale na Peetu a… Peeta! Zachránil mi život! Aspoň myslím, protože v okamžiku našeho střetnutí jsem nedokázala rozeznat, co je skutečnost a co halucinace vyvolaná sršáním jedem. Pokud mi ale opravdu zachránil život, a mé instinkty mi říkají, že to tak bylo, proč to udělal? Copak pokračuje ve hře na zamilovaného chlapce, kterou začal během toho rozhovoru? Snažil se mě ochránit? A pokud ano, proč vůbec chodil s profíky? Nic mi nedává smysl.
Uvažuji, co si asi o té události myslí Hurikán a pak celou věc odsunuji v duchu stranou, protože Peeta a Hurikán z nějakého důvodu nedokážou v mých myšlenkách žít vedle sebe.
Soustředím se na jedinou opravdu dobrou věc, která se stala od okamžiku, kdy jsem se ocitla v aréně. Mám luk a šípy! Celý tucet šípů, pokud počítám i ten, který jsem vytrhla ze stromu. Už na nich není ani stopa po tom nechutném zeleném slizu ze Třpytčina těla - což mě vede k domněnce, že onen sliz možná nebyl úplně skutečný -, ale jsou pokryté skvrnami od zaschlé krve. Vyčistit je mohu později, ale několik minut věnuji tomu, že s nimi cvičně střílím do nedalekého stromu. Luk připomíná spíše zbraně z Výcvikového centra než můj luk doma, ale komu to vadí? Jde o zvyk.
Díky zbrani se začínám na hry dívat z úplně nového úhlu. Vím, že čelím tvrdým soupeřům, ale už nejsem pouhá kořist, která utíká, schovává se a činí zoufalé kroky. Kdyby se ke mně hnal mezi stromy Cato, už bych neprchala, ale střílela bych. Uvědomuji si, že se na ten okamžik dokonce těším.
Nejdřív ale musím nabrat zase trochu sil. Cítím se silně vyprahlá a zásoba vody se nebezpečně ztenčuje. Ta slabá vrstva zásobního tuku, kterou jsem si vytvořila při hostinách v Kapitolu, taky zmizela a navíc jsem zhubla o několik dalších kilogramů. Pánevní kosti i žebra mi vystupují víc než kdykoliv jindy, když nepočítám ty hrozné měsíce bezprostředně po otcově smrti. A musím se vypořádat i se zraněními - spáleninami, škrábanci, modřinami od toho, jak jsem narážela do stromů, a třemi sršáními žihadly, která jsou stále stejně oteklá a bolavá jako na začátku. Ošetřuji si popáleniny mastí a zkouším trochu léku nanést i na štípance, ale na ty mast neúčinkuje. Matka na ně znala lék, list z nějaké rostliny, který do sebe dokáže vytáhnout jed, ale používala ho jen zřídka a já si nepamatuji ani jméno té rostliny, natož její vzhled.
Nejdřív voda, říkám si. Teď už můžeš lovit cestou. Směr, odkud jsem přiběhla, se dá snadno poznat podle stezky lemované polámanými větvemi, kterou vytvořilo moje omámené, smyslů zbavené tělo při zběsilém úprku. Vydávám se tedy na druhou stranu a doufám, že moji nepřátelé jsou stále uvězněni ve světě halucinací způsobených sršáním jedem.
Nemohu postupovat příliš rychle, protože moje klouby ostře protestují proti každému zbrklému pohybu. Nasazuji ale pomalé lovecké tempo, jakým jsem se pohybovala doma po lesích, když jsem stopovala kořist. Během několika minut zpozoruji králíka a ten se vzápětí stává první obětí mého luku a šípu. Nejde o obvyklou čistou ránu do oka, ale stačí to. Zhruba po hodině nacházím mělký, ale široký potůček, který bohatě stačí mým potřebám. Slunce pálí, a tak se během čekání, až se mi vydezinfikuje voda v láhvi, brouzdám potůčkem jen ve spodním prádle. Jsem špinavá od hlavy k patě a zkouším se trochu postříkat vodou, ale nakonec si prostě lehám do potůčku a několik minut si ze sebe nechávám smývat saze, krev a kůži, jež se mi odlupuje z popálenin. Peru si šaty a rozvěšuji je po okolních větvích, aby uschly.
Usedám na břeh na slunce a prsty si rozplétám vlasy. Vrací se mi chuť k jídlu a dopřávám si sušenku a další proužek hovězího. Plnou hrstí mechu otírám krev ze svých stříbrných zbraní.
Posilněná jídlem si znovu ošetřuji popáleniny, splétám si vlasy do copu a beru si na sebe vlhké šaty, neboť vím, že je slunce brzy dosuší. Připadá mi, že bude nejlepší, když vyrazím podél potůčku proti proudu. Nyní postupuji do kopce, čemuž dávám přednost, a jsem u zdroje čerstvé vody, který bude sloužit nejen mně, ale i zvěři. Snadno zabíjím podivného ptáka, který je určitě nějakým druhem divokého krocana. V každém případě mi připadá jedlý. Pozdě odpoledne se rozhoduji rozdělat menší oheň, abych si upekla maso. Sázím na to, že kouř nebude v šeru vidět, a s příchodem noci plameny uhasím. Čistím ulovená zvířata a zejména tomu ptákovi věnuji mimořádnou pozornost, ale není na něm nic podezřelého. Po oškubání není větší než kuře, ale má pevné, tučné tělo. Pokládám na uhlíky první porce, když tu slyším prasknutí větvičky.
Jediným pohybem se otáčím po zvuku a zvedám k rameni luk a šíp. Nikdo tam není. Nebo aspoň nikoho nevidím. Pak si všímám špičky dětské boty, která vyčnívá zpoza kmene stromu. Uvolňuji se a usmívám se. Dokáže se pohybovat lesem jako duch, to jí musím přiznat. Jak jinak by mě mohla sledovat? Promlouvám dřív, než stačím svá slova zadržet.
"Víš, oni nejsou jediní, kdo může uzavírat spojenectví,"
Chvíli se neozývá žádná odpověď. Pak zpoza stromu vyhlíží jedno Routino oko. "Ty mě chceš za spojence?"
"Proč ne? S těmi sršáni jsi mi zachránila život. O tvoji chytrosti svědčí to, že jsi pořád naživu. A stejně to vypadá, že tě nedokážu setřást," říkám. Mrká na mě a snaží se rozhodnout. "Máš hlad?" Vidím, jak polyká a mimoděk stáčí pohled k masu. "Tak pojď, dneska se mi podařilo ulovit dva kusy."
Routa opatrně vychází na otevřené prostranství. "Mohu ošetřit ta bodnutí."
"Opravdu?" povytahuji obočí. "Jak?"
Sahá do batohu, který má u sebe, a vytahuje několik listů. Jsem si takřka jistá, že jsou to ty, co používá má matka. "Kde jsi je našla?"
"V lese. Doma je všichni nosíme u sebe, když pracujeme v sadech. Zůstalo tam plno hnízd," říká Routa. "A tady jich je taky hodně."
"To je pravda. Jsi z Jedenáctého kraje. Zemědělství," přikyvuji. "Takže pracuješ v sadech? Tam ses určitě naučila létat ze stromu na strom, jako bys měla křídla." Routa se usmívá. Zmínila jsem se o jedné z nemnoha věcí, na které je podle svých slov hrdá. "Tak pojď sem a ošetři mě."
Sedám si k ohni a vyhrnuji si nohavici, abych odhalila bodnutí na koleně. K mému překvapení si Routa vkládá listy do úst a začíná je žvýkat. Matka by použila jinou metodu, ale nemáme na vybranou. Zhruba po minutě přikládá zelenou břečku z rozžvýkaných listů a slin na moje koleno.
"Áááá." Ten zvuk mi vychází z úst dřív, než ho dokážu zastavit. Mám dojem, jako by listy vysávaly z bodnutí veškerou bolest.
Routa se hihňá. "Je štěstí, že sis vytáhla žihadla. Jinak bys na tom byla mnohem hůř."
"Ošetři mi ještě krk a tvář!" bezmála škemrám. Routa si strká do úst dalších pár listů a zanedlouho se směju radostí z rychlé úlevy. Všímám si dlouhé popáleniny na Routině předloktí. "Na to mám zase něco já." Odkládám zbraň a potírám ji zranění svou mastí.
"Máš skvělé sponzory," říká toužebně.
"Ty jsi ještě nic nedostala?" ptám se. Vrtí hlavou. "Ale dostaneš, uvidíš. Jak se bude blížit konec her, plno lidí si uvědomí, jak jsi chytrá." Obracím maso na žhavých uhlících.
"Nedělala sis legraci, když jsi říkala, že mě chceš za spojence?" ptá se.
"Ne, myslela jsem to vážně," odpovídám. Skoro slyším, jak Haymitch sténá nad tím, že se spojuji s tímto hubeným drobečkem, ale chci ji mít u sebe. Prokázala, že umí přežít, důvěřuji jí a - proč to nepřiznat? - připomíná mi Prim.
"Dobře," říká a napřahuje ke mně ruku. Potřásám si s ní. "Dohodnuto."
Takové dohody mohou být samozřejmě pouze dočasné, ale o tom se žádná z nás nezmiňuje. Routa přispívá k večeři velkou hrstí nějakých škrobnatých kořenů, které po opečení na ohni získávají výrazně sladkou chuť pastináku. Routa také poznává uloveného ptáka - jde o nějaké divoce žijící zvíře, kterému u nich v kraji říkají koroptvice. Vypraví, že jich občas do sadů přijde celé hejno a pak se všichni pořádně najedí. Na chvíli přestáváme mluvit a mlčky jíme. Koroptvice má výborné maso, které je tak tučné, že vám po bradě stéká omastek, jakmile se do něj zakousnete.
"Páni," říká Routa s povzdychem. "Ještě nikdy jsem pro sebe neměla celé stehno."
Vsadím se, že nelže. Vsadím se, že se jen málokdy dostane k masu. "Vezmi si i druhé," nabízím.
"Vážně?" ptá se.
"Vezmi si, cokoliv chceš. Když mám teď luk a šípy, ulovím další. Navíc mám pasti. Ukážu ti, jak se nastražují," říkám. Routa se nejistě dívá na druhé stehno. "No tak si ho vem," říkám a tisknu jí porci do dlaně. "Maso stejně vydrží jenom pár dní a máme ještě toho králíka." Jakmile drží stehno v ruce, vítězí její chuť k jídlu a zakusuje se do masa.
"Čekala bych, že v Jedenáctém kraji budete mít o něco víc jídla než my, když pěstujete potraviny na polích," poznamenávám.
Routa vykulí oči. "Ale kdepak, úrodu jíst nesmíme."
"Hrozí vám vězení nebo tak něco?" ptám se.
"Zbičují tě a všichni ostatní se musí dívat," odpovídá. "Starosta je v tom hodně přísný."
Podle jejího výrazu poznávám, že nejde o nijak vzácnou příhodu. Veřejné bičování je v Dvanáctém kraji poměrně řídké, i když k němu občas dochází. Hurikán a já bychom teoreticky mohli být mrskáni denně za pytlačení v lesích - tedy, teoreticky bychom mohli dostat ještě o hodně horší trest, jenže mírotvorci kupují naše maso jako všichni ostatní. Starosta, Magdin otec, navíc nemá podle všeho podobné tresty ve zvláštní oblibě. Možná nakonec skutečnost, že jsme nejméně prestižním, nejchudším a nejvysmívanějším krajem z celé země, má i svoje výhody. Jako například tu, že nás Kapitol z větší části ignoruje, dokud plníme stanovené dodávky uhlí.
"Vy dostáváte tolik uhlí, kolik chcete?" ptá se Routa.
"Ne," odpovídám. "Jenom to, co si koupíme nebo co nám uvízne na botách."
"Během sklizně nás krmí o něco víc, aby lidé vydrželi déle pracovat," říká Routa.
"Nemusíte chodit do školy?" divím se.
"Během sklizně ne. To všichni pracují," odpovídá Routa.
Je zajímavé poslouchat o jejím životě. Nemáme prakticky žádné spojení s ostatními kraji. Uvažuji, jestli tvůrci her nesestříhávají náš rozhovor, protože i když mi tyto informace připadají neškodné, organizátoři nechtějí, aby o sobě navzájem lidé v jednotlivých krajích věděli víc.
Na Routin návrh děláme inventuru potravin, abychom si naplánovaly další postup. Routa už viděla většinu mých zásob, ale přidávám na hromádku i poslední dvě sušenky a hovězí proužky, Routa nashromáždila docela velkou sbírku kořenů, oříšků, jedlých listů, a dokonce i nějaké plody.
Beru do ruky neznámé bobule. "Víš jistě, že jsou bezpečné?"
"No jistě, u nás doma taky rostou. Jím je už několik dní," říká a sype si jich hrst do úst. Opatrně zkouším jednu z nich a je stejně dobrá jako naše ostružiny. Spojenectví s Routou mi každou chvílí připadá jako lepší a lepší nápad. Dělíme si zásoby potravin, abychom v případě, že nebudeme pořád spolu, obě vydržely několik dní. Kromě jídla má Routa malý měch na vodu, vlastnoručně vyrobený prak a náhradní pár ponožek. Taky si vybrousila ostrý úlomek kamene do podoby primitivního nože. "Vím, že to není nic moc," říká, jako by se omlouvala, "ale musela jsem od Rohu hojnosti zmizet co nejrychleji."
"To jsi udělala dobře," říkám. Když rozkládám svoje vybavení, překvapeně se nadechuje při pohledu na moje brýle.
"Jak jsi je získala?" ptá se.
"Našla jsem je v batohu. Zatím mi nebyly k ničemu. Nechání před sluncem a je s nimi vidět hůř než bez nich," odpovídám a krčím rameny.
"Ty nejsou na slunce, ale na tmu," vykřikuje Routa. "Když občas sklízíme v noci, rozdávají je těm z nás, kteří pracují nejvýš na stromech, kam nedosáhne světlo pochodní. Jednou si jeden kluk Martin, zkusil svoje nechat. Schoval si je do kalhot. Na místě ho zabili."
"Zabili ho kvůli brýlím?" ujišťuji se.
"Ano, a to všichni přitom věděli, že není nijak nebezpečný. Martin byl nemocný na hlavu. Pořád se choval jako tříletý. Chtěl ty brýle jenom proto, aby si s nimi hrál," vypráví Routa.
Začínám mít pocit, že Dvanáctý kraj je něco jako bezpečný ráj. Jistě, lidé se pořád hroutí hladem, ale nedokážu si představit, že by mírotvorci zavraždili prostomyslné dítě. Taky máme jednu takovou holčičku, vnučku Mastné Sae, která se prochází po černém trhu. Není úplně v pořádku, ale všichni se k ní chovají jako k domácímu mazlíčkovi. Házejí jí zbytky a různé další věci.
"A co tedy ty brýle dělají?" ptám se Routy.
"Vidíš s nimi i potmě," říká Routa. "Zkus to večer po západu slunce."
Dávám Routě několik zápalek a ona mi na oplátku věnuje další léčivé listy pro případ, že se mi opět zhorší bolest sršáních bodnutí. Hasíme oheň a kráčíme téměř do soumraku proti proudu potůčku.
"Kde spáváš?" ptám se jí. "V korunách?" Přikyvuje. "Jenom v bundě?"
Kouta zvedá náhradní pár ponožek. "Ty si navlékám na ruce."
Myslím na to, jaké chladno tu v noci bývá. "Můžeš spát se mnou ve spacáku, jestli chceš. Obě se tam snadno vejdeme." Rozjasňuje se jí tvář. Poznávám, že v to ani nedoufala.
Vybíráme si vidlici vysoko v koruně jednoho stromu a připravujeme se k přenocování, zrovna když začínají hrát hymnu. Dnes nedošlo k žádným úmrtím.
"Routo, vzbudila jsem se až dneska. Kolik nocí jsem byla mimo?" Hymna by měla přehlušit všechna slova, ale stejně šeptám a pro jistotu si i zakrývám ústa rukou. Nechci, aby diváci věděli, co jí mám v úmyslu říct o Peetovi. Routa mě napodobuje a taky si zakrývá rty dlaní.
"Dvě," odpovídá. "Holky z Prvního a Čtvrtého kraje jsou mrtvé. Zbývá nás deset."
"Stalo se něco divného. Nebo si to aspoň myslím. Možná jsem měla jenom halucinace ze sršáního jedu," začínám. "Znáš toho kluka z mého kraje? Peetu? Myslím, že mi zachránil život. Ale předtím chodil s profíky."
"Teď už s nimi není," říká. "Špehovala jsem jejich základnu u jezera. Doběhli tam, než se zhroutili z těch žihadel. On tam ale není. Třeba tě zachránil a musel utéct."
Neodpovídám. Pokud mě Peeta skutečně zachránil, jsem opět jeho dlužnicí. A tenhle dluh nemohu splatit. "Jestli ano, asi to jenom patřilo k jeho hře. Vždyť víš, k tomu, jak chce, aby mu lidé věřili, že mě miluje."
"Ach," říká Routa zamyšleně. "Nemyslela jsem si, že to jenom hraje."
"Určitě to hraje," trvám na svém. "Vymyslel to s naším trenérem." Hymna končí a nebe potemňuje. "Zkusíme ty brýle." Vytahuji je a nasazuji si je na oči. Routa se nemýlila. Vidím všechno od listů na stromech po skunka, který prochází křovinami dobrých patnáct metrů od nás. Mohla bych ho zabít, kdybych chtěla. Mohla bych zabít kohokoliv.
"Zajímalo by mě, kdo je ještě má," podotýkám.
"Profíci mají dvoje. Ale u jezera mají všechno," říká Routa. "A jsou hodně silní."
"To my taky," odpovídám. "Jenom jiným způsobem."
"Ty jsi silná. Umíš střílet," namítá Routa. "Co umím já?"
"Umíš se uživit. Dokážou to oni?" ptám se.
"Oni to nemusí umět. Mají zásoby."
"Co kdyby je neměli? Řekněme, že by zásoby zmizely. Jak dlouho by vydrželi?" říkám. "Koneckonců se to celé jmenuje Hladové hry, ne?"
"Jenže oni nemají hlad, Katniss," upozorňuje mě Routa.
"Ne, nemají. V tom je ta potíž," souhlasím. A poprvé mě napadá skutečný plán. Plán, který není založen na nutnosti utíkat nebo se schovávat. Útočný plán. "A myslím, že ji budeme muset překonat, Routo."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama