part 19

30. listopadu 2014 v 23:47 | Eli
Zakrývám si dlaní ústa, ale můj výkřik už se rozletěl po okolí. Obloha černá a slyším, jak začíná kvákat sbor žab. Hlupačko! napomínám se. Taková pitomost! Nehybně čekám, až les ožije útočníky. Pak si uvědomuji, že skoro nikdo nezbývá.
Peeta, který byl navíc zraněný, je nyní mým spojencem. Ať už jsem o něm pochybovala jakkoliv, tyto pochybnosti nyní mizí, protože kdyby teď jeden z nás zabil toho druhého, po návratu do Dvanáctého kraje by se stal vyděděncem. Vím, že kdybych se dívala na tyto hry v televizi, okamžitě bych odsoudila každého splátce, který by se neprodleně nespojil se svým krajanem. Dává přece smysl, aby se navzájem chránili. A vzhledem k tomu, že jsme milenci stíhaní nepřízní osudu, absolutně nemám na vybranou, pokud se chci dočkat ještě nějaké pomoci od sponzorů.
Milenci stíhaní nepřízní osudu… Peeta hrál na tuto strunu po celou dobu. Proč by jinak tvůrci her oznámili tak neslýchanou změnu pravidel? Možnost dvou vítězů byla umožněna jen tím, že naše "romance" získala takovou popularitu u diváků a její ukončení by poškodilo úspěch her. Díky mně to není. Mně se jenom podařilo Peetu nezabít. Ale ať už Peeta dělal v aréně cokoliv, musel přesvědčit publikum, že tím usiluje o moje přežití. Vrtěl hlavou, aby mi zabránil vyběhnout k Rohu hojnosti. Bojoval s Catem, abych mohla utéct. Dokonce i s profíky se určitě spojil proto, aby mě ochránil. Vychází najevo, že Peeta pro mě nikdy nepředstavoval nebezpečí.
Při tom pomyšlení se usmívám. Spouštím ruku a zvedám tvář do měsíčního svitu, aby ji mohly snadno zachytit kamery.
Koho se tedy musím nadále bát? Lišky? Chlapec z jejího kraje po smrti. Operuje sama a v noci. Její strategií je vyhýbat se ostatním, nikoliv útočit. Myslím, že i kdyby zaslechla můj hlas, pouze by doufala, že mě zabije někdo jiný.
Pak je tu Mlat. No dobře, ten představuje jasnou hrozbu. Ale od začátku her jsem ho ani jednou neviděla. Vzpomínám si, jak se Liška poplašeně ohlížela na místě výbuchu, když zaslechla nějaký zvuk. Nedívala se k lesu, ale na druhou stranu. K té oblasti, kde aréna klesá dolů na území, které dosud neznám. Jsem si skoro jistá, že prchala právě před Mlatem a že tam je jeho království. Na takovou dálku mě nikdy nemohl slyšet, a i kdyby ano, jsem příliš vysoko na stromě pro někoho tak těžkého, jako je on.
Zbývá tedy Cato a ta dívka z Druhého kraje, kteří spolu nyní jistě oslavují nové pravidlo. Jsou kromě Peety a mě jediní, kdo z něj může těžit. Mám teď utéct, protože mohli zaslechnout, jak volám Peetovo jméno? Ne, odpovídám si v duchu. Jen ať přijdou. Jen ať přijdou s těmi svými brýlemi pro noční vidění a těžkým tělem, pod nímž se podlamují větve. Přímo do dostřelu mých šípů. Vím ale, že nepřijdou. Když nepřišli za denního světla k mému ohni, nebudou za noci riskovat ani to, co by mohla být další past. Až přijdou, bude to na základě jejich rozhodnutí, a ne proto, že jsem jim prozradila svoji polohu.
Zůstaň na místě a trochu se vyspi, Katniss, říkám si, ačkoliv si přeju, abych mohla okamžitě začít hledat Peetu. Zítra ho najdeš.
Opravdu usínám, ale ráno jsem mimořádně opatrná, protože mě napadá, že profíci sice mohli váhat s útokem, ale třeba na mě nastražili pod stromem nějakou past, nebo čekají, aby mě přepadli ze zálohy. Před sestupem ze stromu se připravuji na další den - jím velkou snídani, balím si věci do batohu a chystám si zbraně. Na zemi mi ale všechno připadá klidné a neporušené.
Dnes budu muset být dvojnásob obezřetná. Profíci vědí, že se pokouším najít Peetu. Možná se rozhodnou s útokem počkat, dokud ho nenajdu. Jestli je opravdu tak těžce raněný, jak si Cato myslí, ocitla bych se v situaci, kdy budu muset sama bránit dva lidi. Pokud je ale Peeta tak bezmocný, jak se mu podařilo zůstat naživu? A jak ho, pro všechno na světě, najdu?
Snažím se vzpomenout si na cokoliv, co Peeta kdy řekl, z čeho bych mohla nějak usoudit, kde se skrývá, ale nic mě nenapadá. Vracím se tedy k poslednímu okamžiku, kdy jsem ho viděla, jak se třpytí na slunečním světle a křičí na mě, abych utekla. Pak se objevil Cato s taseným mečem. Jak ale Peeta vyvázl? Možná na něj jed sršáňů nepůsobil tolik jako na Cata. Možná mu právě tato skutečnost dovolila uprchnout. I on ale dostal žihadlo, takže jak daleko mohl doběhnout, s bodnou ranou od Cata a plný sršáního jedu? A jak se udržel při životě po všechny následující dny? Jestli nepodlehl zranění a žihadlům, určitě by už dávno zemřel žízní.
A z toho odvozuji první věc o jeho poloze. Nemohl přežít bez vody. Vím to z vlastní zkušenosti během prvních dnů v aréně. Určitě se ukrývá někde v blízkosti zdroje vody. Je tu jezero, ale to mi připadá jako nepravděpodobná možnost, protože by se ocitl příliš blízko tábora profíků. Několik tůní napájených potůčkem. U nich byste si ale přímo koledovali o objevení. A pak potůček. Vede od místa, kde jsme tábořili s Routou, a teče až k jezeru a dál. Jestli se držel potůčku, mohl se přesouvat a přitom zůstávat u vody. Mohl kráčet korytem, a zakrývat tak svoje stopy. Dokonce se mu mohlo podařit ulovit nějakou tu rybu.
Mám tedy dobrý výchozí bod pro své pátrání.
Pro zmatení nepřátel rozdělávám oheň, na který přikládám hodně zeleného, mokrého dřeva. I kdyby si mysleli, že jde o lest, snad usoudí, že se schovávám někde v jeho blízkosti. Já ale ve skutečnosti budu hledat Peetu.
Slunce svým žárem takřka okamžitě rozptyluje ranní opar a poznávám, že dnešní den bude větší horko než obvykle. Voda v potůčku mi příjemně chladí chodidla. Jsem v pokušení cestou volat Peetovo jméno, ale rozhoduji se to nedělat. Budu ho muset najít s pomocí zraku a jednoho zdravého ucha, nebo bude muset najít on mě. Bude přece vědět, že ho hledám, ne? Nemá o mně tak nízké mínění, aby si myslel, že bez ohledu na nové pravidlo budu dál hrát sama za sebe. Nebo ano? Je velice málo předvídatelný, což by za jiných okolností mohlo být zajímavé, ale teď to představuje jen další překážku.
Zanedlouho docházím k místu, odkud jsem zatáčela od potůčku k táboru profíků. Nikde není ani stopa po Peetovi, ale to mě nepřekvapuje. Tudy jsem od té příhody se sršáni šla třikrát. Kdyby byl nablízku, jistě bych si ho už všimla. Potůček se ohýbá doleva, do oblasti lesa, kterou jsem dosud nenavštívila. Bahnité břehy pokryté spletí vodních rostlin střídají velké balvany a ty se postupně ještě zvětšují, takže se mezi nimi po chvíli začínám cítit tak trochu v pasti. Teď by bylo docela obtížné rychle utéct z koryta. Ubránit se Catovi nebo Mlatovi v takovém skalnatém terénu. Dospěju dokonce k závěru, že jdu úplně špatný směrem, protože tady by se zraněný Peeta nemohl pohybovat, vtom však na jednom balvanu spatřím krvavou stopu. Krev už dávno zaschla, ale rovnoběžné šmouhy naznačují, že se ji někdo - možná člověk se zastřenou myslí - pokoušel otřít.
Přidržuji se kamenů a pomalu postupuji ve směru krve. Nacházím několik dalších krvavých skvrn, jednu dokonce s několika přilepenými nitěmi, ale nikde žádná známka života. Neovládnu se a tlumeně volám jeho jméno: "Peeto! Peeto!" Pak na pokroucený strom opodál usedá reprodrozd a začíná napodobovat moji intonaci, takže přestávám. Vzdávám se a slézám zpátky do koryta. V duchu si říkám: Určitě se přesunul jinam. Někam dál po proudu.
Právě nořím chodidlo do vody, když slyším hlas.
"Jsi tu, abys mě dorazila, drahoušku?"
Prudce se otáčím. Ta slova se ozvala po mé levici, takže jsem je neslyšela příliš dobře. A ten hlas byl chraptivý a slabý. Přesto musel patřit Peetovi. Kdo jiný v aréně by mě oslovil "drahoušku"? Pátrám pohledem podél břehu, ale nic nevidím. Jen bahno, rostliny a balvany.
"Peeto?" šeptám. "Kde jsi?" Žádná odpověď. Mohlo se mi to jenom zdát? Ne, jsem si jistá, že šlo o skutečný hlas, a taky zněl velice blízko. "Peeto?" Pokračuji v chůzi podél břehu.
"Hlavně na mě nešlápni."
Uskakuji. Promluvil mi přímo u nohou. Pořád ale nic nevidím. Pak se otevřou jeho oči, jasně modré uprostřed hnědého bahna a zelených listů. Lapám po dechu a Peeta mě odměňuje smíchem, při kterém se mu zalesknou bílé zuby.
Jde o vrcholný výkon maskování. Zapomeňte na házení těžkými předměty. Peeta měl jít na svoje soukromé vystoupení před tvůrci her namaskovaný jako strom. Nebo balvan. Nebo bahnitý břeh plný plevele.
"Zavři znovu oči," přikazuji mu. Poslechne mě a jeho ústa rovněž dočista mizí. Většinu těla má pod vrstvou bláta a rostlin. Jeho tvář i paže jsou tak dovedně zamaskovány, že jsou prakticky neviditelné. Klekám si vedle něj. "Ty hodiny zdobení dortů se asi přece jen nakonec vyplatily."
Peeta se usmívá. "Ano, poleva. Poslední obrana před smrtí."
"Ty nezemřeš," ujišťuji ho pevně.
"Kdo to říká?" Má tak slabý hlas.
"Já to říkám. Teď jsme ve stejném týmu," dodávám.
Otvírá oči. "Slyšel jsem. Je od tebe hezké, že jsi našla to, co ze mě zbývá."
Vytahuji láhev s vodou a dávám mu napít. "Poranil tě Cato?" ptám se.
"Do levé nohy. Vysoko," odpovídá.
"Přesuneme tě do potůčku a nejdřív tě omyju, abych se podívala, jak ta rána vypadá," říkám.
"Nejdřív se ke mně nakloň," říká. "Musím ti něco říct." Skláním se a přikládám mu zdravé ucho ke rtům, které mě šimrají, když šeptá: "Nezapomeň, že jsme do sebe bláznivě zamilovaní, takže mě můžeš líbat, kdykoliv budeš mít chuť."
Ucukávám, ale nakonec se dávám do smíchu. "Díky, budu to mít na paměti." Aspoň je pořád schopný žertovat. Když mu ale začínám pomáhat k potůčku, veškerá legrace končí. Je to necelý metr. Jak obtížný úkol to může být? Velice obtížný, uvědomuji si, když zjišťuji, že se Peeta nedokáže sám pohnout ani o píď. Je tak slabý, že maximum, co může udělat, je neklást mi odpor. Zkouším ho opatrně táhnout, ale přestože se ze všech sil snaží zůstat zticha, ze rtů se mu dere několik ostrých výkřiků bolesti. Bahno a rostliny ho zřejmě uvěznily a já musím mohutně zabrat, abych ho uvolnila z jejich sevření. Je stále skoro metr od vody, leží na zemi s pevně zaťatými zuby a ve tváři má stopy po čerstvých slzách.
"Podívej, Peeto, do toho potůčku tě skulím. Je tady hodně mělký," oznamuji mu.
"Skvělé," vydechuje.
Krčím se vedle něj. Opakuji si, že ať se stane cokoliv, nesmím přestat, dokud nebude ve vodě. "Na tři," velím. "Raz, dva, tři!" Daří se mi ho překulit jen jednou a už s tím musíme přestat kvůli hrozným zvukům, jež vydává. Leží na samém okraji koryta. Možná je to takhle stejně lepší.
"Dobře, změna plánu. Nedovalím tě až do vody," hlásím mu. Kromě toho, kdybych ho shodila dolů, kdoví, jestli ho ještě někdy vytáhnu ven.
"Už žádné koulení?" ptá se.
"Ne, máš to za sebou. Teď tě umyju. Sleduj zatím okolní les, ano?" říkám. Dá se těžko odhadnout, kde bych měla začít. Je tak pokrytý spečeným bahnem a listy, že nevidím ani jeho šaty. Pokud vůbec nějaké má. Při tom pomyšlení na vteřinu zaváhám, ale pak se pouštím do svého úkolu. Nahá těla nejsou v aréně ničím neobvyklým.
Mám dvě láhve a Routin kožený vak. Opírám je ve vodě o kámen, takže se dvě vždycky naplňují, zatímco třetí vylévám Peetovi na tělo. Chvíli to trvá, ale konečně mezi bahnem odhaluji jeho oblečení. Jemně mu rozepínám bundu i košili a stahuji je z něj. Tílko má tak přilepené k ranám, že ho musím rozřezat nožem a namočit vodou, aby se dalo uvolnit. Má ošklivé modřiny, přes hruď se mu táhne dlouhá popálenina a dostal celkem čtyři sršání žihadla, včetně toho pod uchem. Cítím se ale o trochu líp. Tohle všechno dokážu ošetřit. Rozhoduji se, že se nejprve postarám o horní polovinu jeho těla, abych mu trochu ulevila od bolesti, než se podívám, co mu Cato provedl s nohou.
Nemělo by smysl ošetřovat mu rány, dokud leží v čerstvě vytvořené bahnité kaluži, a tak ho opírám o balvan. Poslušně sedí, zatímco vyplachuji zbytky hlíny z jeho vlasů a kůže. Kůži má na slunečním světle velice bledou a už vůbec nevypadá jako statný pekařský chasník. Musím vytáhnout žihadla z otoků po sršáních bodnutích. Pokaždé sebou trhne, ale jakmile na otok přikládám rozžvýkané listy, vydechuje úlevou. Zatímco osychá na slunci, roztírám mu po hrudi mast proti popáleninám. V tu chvíli si všímám, jak rychle mu stoupá teplota. Vrstva bahna a studená voda z potůčku zakryly skutečnost, že plane horečkou. Procházím lékárničku ze zásob kluka z Prvního kraje a nacházím prášky proti horečce. I matka je občas kupuje, pokud selžou její domácí léky.
"Spolkni je," říkám a Peeta poslušně plní můj pokyn. "Musíš mít hlad."
"Ani ne. Je to zvláštní, ale nemám hlad už několik dní," odpovídá Peeta. Když mu nabízím koroptvici, dokonce nakrčí nos a odvrací se. To mi prozrazuje, jak vážně je nemocný.
"Peeto, musím do tebe dostat trochu jídla," trvám na svém.
"Stejně ho zase hned vyzvracím," namítá. Přiměju ho aspoň k tomu, aby snědl několik kousků sušeného jablka. "Díky. Už je mi mnohem líp, vážně. Mohu se teď vyspat, Katniss?" ptá se.
"Brzy," slibuji. "Nejdřív se ti musím podívat na nohu." Snažím se postupovat co nejjemněji - stahuji mu boty, ponožky a pak velice pomalu, po jednotlivých centimetrech i kalhoty. V látce nohavice vidím ránu, kudy Peetovi vnikl vysoko do stehna Catův meč, ale to mě ani trochu nepřipravuje na to, co nacházím pod tím. Hlubokou zanícenou ránu, z níž prýští krev a hnis. Otok. A což je nejhorší ze všeho, pach hnijícího masa.
Mám sto chutí utéct. Zmizet v lese, jako jsem to udělala toho dne, kdy do našeho domu přinesli oběť popálenin. Jít lovit, zatímco má matka a Prim ošetří zranění, k jehož uzdravení mé schopnosti nestačí a jemuž nemám odvahu čelit. Kromě mě tu ale nikdo není. Snažím se postupovat se stejným klidným odhodláním, jaké vyzařuje z matky, když se věnuje obzvláště obtížným případům.
"Docela ošklivé, co?" říká Peeta a bedlivě mě pozoruje.
"Nic moc." Krčím rameny, jako by nešlo o nic vážného. "Měl bys vidět některé případy, které nosí mé matce z dolů." Nedodávám, že obvykle mizím z domu, kdykoliv matka léčí něco vážnějšího než nachlazení. Když o tom tak uvažuji, nejsem ani moc ráda ve společnosti někoho, kdo kašle. "Nejdřív to musím pořádně vyčistit."
Nechávám Peetovi krátké spodky, protože nevypadají tak hrozně, nechci je stahovat přes oteklé stehno, a přiznávám, cítím se nesvá z pomyšlení na jeho nahotu. To je další rozdíl oproti mé matce a Prim. Nahota na ně nemá žádný účinek. V této fázi her by Peetovi paradoxně mnohem víc pomohla má mladší sestra. Zasouvám pod něj plastovou fólii, abych mohla opláchnout zbytek jeho těla. S každou láhví vody, kterou na něj vylévám, rána ve stehně vypadá hůř. Jinak má na nohou jen jedno žihadlo od sršáňů a pár menších popálenin, které rychle ošetřuji; Ovšem ta bodná rána… Co s ní, pro všechno na světě, provést?
"Necháme ji chvilku na vzduchu a pak…," nerozhodně umlkám.
"A pak ji vyléčíš?" doplňuje Peeta. Zdá se, že mě téměř lituje. Jako by věděl, že jsem v koncích.
"Správně," říkám. "Mezitím sněz tohle." Vkládám mu do ruky půlky sušené hrušky a vracím se k potůčku, abych mu vyprala zbytek šatů. Když je rozprostřu na slunci, aby uschly, procházím obsah lékárničky. Jsou tu víceméně jen základní věci. Obvazy, pilulky proti horečce, léky na zklidnění žaludku. Nic dostatečně účinného k ošetření Peety.
"Budeme muset trochu experimentovat," přiznávám. Vím, že listy proti sršáním žihadlům působí proti infekci, a tak začínám s nimi. Přiložím k jeho ráně hrst rozžvýkaných listů a po několika minutách mu po stehně začíná stékat pramínek hnisu. Říkám si, že jde o dobré znamení, a bolestivě se koušu do vnitřní strany tváře, protože hrozí, že se každou chvíli znovu objeví má snídaně.
"Katniss?" oslovuje mě Peeta. Dívám se mu do očí. Vím, že jsem určitě zelená ve tváři. Rty naznačuje: "Co ten polibek?"
Vyprsknu smíchem, protože celá věc je tak nechutná, že nemohu dělat nic jiného.
"Něco se děje?" ptá se trochu příliš nevinně.
"Já… nejsem v tom dobrá. Nejsem jako matka. Nemám tušení, co vlastně dělám, a nesnáším hnis," přiznávám. "Fuj!" Dopřávám si tiché zasténání, zatímco oplachuji první várku listů a přikládám druhou.
"Jak můžeš lovit?" ptá se.
"Věř mi, že zabíjení je mnohem snazší než tohle," říkám. "Ačkoliv je vlastně možné, že tě právě taky zabíjím."
"Nemohla bys to trochu urychlit?" ptá se.
"Ne. Zavři zobák a sněz si ty hrušky," odsekávám.
Po třech výměnách obkladů z listů a snad celém džberu vyteklého hnisu rána vypadá o něco líp. Otok splaskl a já konečně vidím, jak hluboko se Catův meč zabořil. Až na kost.
"Co dál, doktorko Everdeenová?" ptá se.
"Asi na ránu dám trochu masti proti popáleninám. Myslím, že pomáhá proti infekci. A obvážu ji," říkám a vzápětí se řídím vlastními slovy. Když je zranění překryté bílým obvazem, vypadá, že půjde mnohem lépe zvládnout. Vedle sterilního obvazu ovšem vyniká, jak špinavý je lem Peetových spodků. Vytahuji Routin batoh. "Tímhle se zakryj a já ti vyperu spodky."
"Mně nevadí, když mě uvidíš nahého," říká Peeta.
"Jsi jako zbytek mé rodiny," vzdychám. "Ale mně to vadí, jasné?" Obracím se k němu zády a hledím na potůček, dokud jeho spodky nedopadnou do vody. Určitě se cítí o něco líp, když může házet.
"Jsi docela choulostivá na takovou nebezpečnou osobu," poznamenává Peeta, zatímco vytloukám ze spodků špínu o dva kameny. "Teď mě mrzí, že jsem tě nenechal osprchovat Haymitche."
Při té vzpomínce se ušklíbnu. "Co od něj máš?"
"Zatím nic," říká Peeta. Po krátké odmlce mu to dochází. "Proč, tobě něco poslal?"
"Lék proti popáleninám," odpovídám málem zahanbeně. "Jo, a taky chleba."
"Vždycky jsem věděl, že jsi jeho favoritka," říká Peeta.
"Prosím tě, nedokáže vystát, když jsem s ním v jedné místnosti," namítám.
"Protože jste si tak podobní," mumlá Peeta. Nechávám jeho poznámku bez odezvy, neboť teď opravdu není vhodná chvíle urážet Haymitche, i když bych měla sto chutí to udělat.
Nechám Peetu, aby si zdříml, zatímco mu schnou šaty na slunci, ale později odpoledne už si nemůžeme dovolit dále čekat. Jemně mu třesu ramenem. "Peeto, musíme vyrazit,"
"Vyrazit?" opakuje zmateně. "Kam?"
"Pryč odsud. Možná po proudu. Někam, kde se schováme, dokud nezesílíš," vysvětluji. Pomáhám mu s oblékáním, ale chodidla mu nechávám bosá, aby se mohl brodit vodou, a pomáhám mu vstát. Jakmile přenese váhu na zraněnou nohu, z tváře mu vyprchává veškerá barva. "Tak pojď. To zvládneš."
Jenže to nezvládne. Nebo aspoň ne nadlouho. Ujdeme zhruba padesát metrů po proudu. Peeta se mi opírá o rameno a já vidím, že každou chvíli omdlí. Usazuji ho na břeh tak, že má hlavu položenou mezi koleny, a neobratně ho hladím po zádech a rozhlížím se přitom po okolí. Jistě, nejlepší by bylo, kdybych ho vytáhla do koruny stromu, ale to nepřichází v úvahu. Mohlo by to být ale horší. Balvany mezi sebou vytvářejí dutiny připomínající jeskyně. Zrak mi padá na jednu z nich, asi dvacet metrů nad potůčkem. Když si Peeta opět může stoupnout, zpola ho vedu a zpola nesu nahoru k jeskyni. Ráda bych se porozhlédla po lepším útočišti, ale tohle musí stačit, protože můj společník je dočista vyřízený. Je bledý jako duch, ztěžka oddychuje a chvěje se, přestože se teprve začalo mírně ochlazovat.
Pokrývám zem v jeskyni vrstvou jehličí, rozbaluji spací pytel a ukládám do něj Peetu. Vpravuji do něj dvě pilulky a trošku vody, když nedává pozor, ale odmítá jíst třeba jen ovoce. Pak leží bez hnutí a sleduje mě, jak buduji z lián něco na způsob stěny k zakrytí ústí jeskyně. Výsledek není vůbec uspokojivý. Zvíře by si možná ničeho nevšimlo, ale člověk na první pohled pozná, že jde o lidské dílo. Rozčileně stěnu opět strhávám.
"Katniss," ozývá se Peeta. Jdu k němu a odhrnuji mu vlasy z očí. "Díky, že jsi mě našla."
"Ty bys našel mě, kdybys mohl," odpovídám. Čelo má horké, jako by pilulky neměly žádný účinek. Náhle, zničehonic, mě děsí pomyšlení, že zemře.
"Ano. Poslyš, jestli se nevrátím…," začíná.
"Takhle nemluv. Nevyčistila jsem ti všechen ten hnis z rány pro nic a za nic," skáču mu do řeči.
"Já vím. Ale pro případ, že bych…," pokouší se pokračovat.
"Ne, Peeto, nechci se o tom ani bavit," říkám a pokládání mu prsty na rty, abych ho umlčela.
"Ale já…," nedá se.
Z náhlého popudu se k němu nakláním a líbám ho na ústa. Je to patrně dost opožděné, protože má pravdu: měli bychom být do sebe bláznivě zamilovaní. Je to poprvé, co jsem políbila chlapce, takže by ve mně takové políbení mělo zanechat nějaký dojem, ale vnímám jen to, jak nepřirozeně horké má rty. Oddaluji se a upravuji kolem něj lem spacího pytle. "Ty nezemřeš. Zakazuji ti to. Je to jasné?"
"Je," šeptá.
Vycházím do chladného večera ve chvíli, kdy se z nebe snáší padáček. Rychle rozvazuji provázek a doufám, že jde o nějaké pořádný lék na Peetovu nohu. Místo toho nacházím nádobu, horkým vývarem.
Haymitch mi nemohl poslat jasnější signál. Jeden polibek se rovná jedné porci vývaru. Skoro slyším jeho vrčení. "Máš být zamilovaná, drahoušku. Ten chlapec umírá. Ukaž divákům něco, s čím mohu pracovat!"
A má pravdu. Jestli chci udržet Peetu naživu, musím předvést publiku víc, něco, aby lidem na nás opravdu záleželo. Milenci stíhaní nepřízní osudu, kteří se zoufale snaží vrátit domů. Dvě srdce bijící jako jedno. Milostná touha.
Bude to obtížné, protože jsem ještě nikdy nebyla zamilovaná. Myslím na své rodiče. Na to, jak otec nikdy nezapomněl přinést matce z lesa nějaký dárek. To, jak se matce rozzářila tvář při zvuku jeho kroků u dveří. To, jak málem přestala žít, když otec zemřel.
"Peeto!" říkám a zkouším nasadit ten zvláštní tón hlasu, kterým matka mluvila pouze s otcem. Znovu usnul, ale probouzím ho polibkem, což ho podle všeho leká. Pak se usmívá, jako by mu ke štěstí stačilo, kdyby tu mohl ležet a dívat se na mě. Peeta je v těchhle věcech skvělý.
Zvedám vývar. "Podívej, co ti Haymitch poslal."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama