part 27

30. listopadu 2014 v 23:57 | Eli
V uších mi duní hymna a slyším, jak Caesar Flickerman zdraví publikum. Ví, jak životně důležité je, abych dnes odpovídala správně? Musí to vědět. Bude nám chtít pomoct. Dav začíná tleskat, zatímco představují naše pomocné týmy. Představuji si Flavia, Venii a Octavii, jak poskakují po pódiu a směšně se uklánějí. Je jasné, že nemají o ničem ani páru. Pak představují Cetkii. Jak dlouho čekala na tento okamžik. Doufám, že si ho dokáže užít, protože bez ohledu na to, jak naivní umí být, má na jisté věci velice bystrý instinkt a určitě aspoň tuší, že jsme v maléru. Portii a Cinnu vítá hlasité skandování, samozřejmě, byli skvělí a hned při první účasti na Hladových hrách udělali obrovský dojem. Už chápu, proč mi Cinna na dnešní večer navrhl takové šaty. Bude třeba, abych vypadala co nejnevinněji. Haymitchův příchod rozpoutává bouřlivé ovace a dupání, které trvá nejméně pět minut. Inu, zaznamenal první úspěch. Udržel naživu ne jednoho, ale hned dva splátce. Co kdyby mě včas nevaroval? Chovala bych se jinak? Vytahovala bych se tím okamžikem s bobulemi přímo před očima Kapitolu? Ne, patrně ne. Ale klidně jsem mohla být méně přesvědčivá, než jsem třeba teď. Právě teď, protože cítím, jak mě kovová deska zvedá na jeviště.
Oslňující světla. Ohlušují řev, který rozechvívá kov pod mýma nohama. Pak se pár metrů ode mě objevuje Peeta. Vypadá tak čistě, zdravě a krásně, že ho sotva poznávám. Jeho úsměv je ale stejný, ať se usmívá v bahně nebo v Kapitolu, a když ho vidím, dělám zhruba tři kroky a vrhám se mu do náruče. Zapotácí se a málem ztrácí rovnováhu, a tehdy si uvědomuji, že v ruce drží tenkou kovovou hůlku. Napřimuje se a objímáme se, zatímco obecenstvo šílí. Peeta mě líbá a já si celou dobu říkám: Víš to? Víš, v jakém jsme nebezpečí? Zhruba po deseti minutách mu Caesar Flickerman klepe na rameno, abychom pokračovali v programu, ale Peeta ho odstrkuje, aniž by se na něj vůbec podíval. Diváci řičí nadšením. Ať už si to Peeta uvědomuje nebo ne, jako obvykle hraje u publika přesně na tu správnou strunu.
Konečně nás přerušuje Haymitch a dobromyslně nás postrkuje ke křeslu pro vítěze. Obvykle jde o jediné zdobné křeslo, z něhož vítězný splátce sleduje sestřih vrcholných momentů her, ale protože jsme letos dva, tvůrci her nám dodali přepychovou červenou pohovku. Docela těsnou, takže má matka by ji patrně označila za milenecké hnízdečko. Sedím tak blízko Peety, že jsem prakticky u něj na klíně, ale jediný Haymitchův pohled mi dává najevo, že to nestačí. Odkopávám sandály, krčím nohy ke straně a pokládám hlavu na Peetovo rameno. Automaticky mě objímá paží a já mám pocit, jako bychom se ocitli zpátky v té jeskyni a choulili se k sobě, abychom se zahřáli. Jeho košile je ze stejné žluté látky jako mé šaty, ale Portia mu dala i dlouhé černé kalhoty. Taky nemá sandály, ale velké černé boty, které nechává položené na zemi. Přeju si, aby mi Cinna připravil něco podobného, protože ve svých lehkých šatech si připadám tak zranitelně. Odhaduji ale, že přesně o to mu nakonec šlo.
Caesar Flickerman ještě chvíli žertuje a pak nadchází chvíle pro začátek promítání. To potrvá přesně tři hodiny a musí se na něj dívat celý Panem. Světla potemňují, na obrazovce se objevuje emblém a já zjišťuji, že na to nejsem vůbec připravená. Nechci se dívat, jak umírá ostatních dvacet dva splátců. Dost z nich jsem viděla zemřít na vlastní oči. Buší mi srdce a bojuji s nutkáním utéct. Jak tohle mohli ostatní vítězové zvládnout sami? Při vrcholných okamžicích pravidelně ukazují v malém výřezu v rohu obrazovky i reakci vítěze. Vzpomínám na dřívější ročníky… Někteří překypují vítězoslávou, pumpují do vzduchu pěstí, buší se do hrudi. Většina vypadá pouze omráčeně. Vím, že jediné, co mě tu drží, je Peeta - jeho paže kolem mých ramenou, jeho druhá ruka propletená s mojí. Dřívější vítězové se na druhou stranu nemuseli bát, že Kapitol právě v tuto chvíli hledá způsob, jak je zničit.
Zhuštění několika týdnů do pouhých tří hodin je pozoruhodný výkon, zejména když si člověk uvědomí, kolik kamer celé hry snímalo. Ať už vrcholné okamžiky sestavuje kdokoliv, musí zvolit příběh, který chce vyprávět. Letos jde poprvé o milostnou romanci. Vím, že jsme s Peetou vyhráli, ale přesto nám věnují nebývale velký prostor, a to od samého začátku. Jsem ovšem ráda, protože tím podporují moji obranu, že jsem při vzpouře proti Kapitolu jednala na základě bláznivé lásky. Navíc z toho plyne, že se nebude tolik času věnovat úmrtím.
První půlhodina se soustředí na události před uvedením do arény: Den sklizně, jízda ve válečných vozech Kapitolem, bodová hodnocení po tréninku a naše rozhovory. V pozadí hraje jakási optimistická hudba, která všechno ještě zhoršuje, protože skoro všichni na obrazovce jsou už pochopitelně mrtví.
Jakmile se ocitáme v aréně, následuje podrobný sestřih úvodního masakru u Rohu hojnosti a pak autoři filmu v zásadě střídavě ukazují záběry umírajících splátců a nás dvou s Peetou. Vlastně většinou Peety, protože není pochyb, že celou romanci nese na svých bedrech právě on. Teď už vidím, co viděli diváci - jak oklamal profíky, jak zůstal vzhůru celou noc pod stromem se sršáni, jak bojoval s Catem, abych mohla utéct, a jak dokonce i v tom bahnitém břehu šeptal ze spaní moje jméno. Já v porovnání s ním působím bezcitně: uhýbám před ohnivými koulemi, házím po ostatních sršání hnízdo a vyhazuji do povětří zásoby. Dokud neběžím na pomoc Routě. Její smrt promítají celou: probodnutí oštěpem, můj marný pokus o její záchranu, šíp, který proklál hrdlo chlapci z Prvního kraje, i Routin poslední výdech v mém klíně. I tu píseň. Ukazují ji do poslední noty. Něco v mém nitru se svírá a jsem příliš otupělá, než abych cokoliv cítila. Jako bych sledovala naprosté cizince v jiných Hladových hrách. Všímám si ale, že vynechávají tu část, kde zdobím Routino tělo květinami.
Správně. Protože i z toho gesta čišela určitá rebelie.
Jakmile oznamují, že mohou zvítězit dva splátci, pokud pocházejí z jednoho kraje, můj výkon se zlepšuje. Křičím Peetovo jméno a vzápětí si zakrývám dlaní ústa. Pokud jsem se k němu předtím chovala lhostejně, nyní to vynahrazuji, když ho nacházím, ošetřuji ho, jdu na hostinu pro léky a nešetřím polibky. Objektivně vidím, že Catova smrt i mutové jsou příšerní, ale znovu se mě zmocňuje pocit, jako by se to dělo lidem, s nimiž jsem se nikdy nesetkala.
Pak nadchází okamžik s bobulemi. Slyším, jak se diváci ztišují, aby jim nic neuniklo. Jsem velice vděčná tvůrcům filmu, kteří neukončili své dílo oznámením o našem vítězství, ale záběrem na mě, jak buším do skleněných dveří vznášedla jako smyslů zbavená a ječím Peetovo jméno, zatímco se ho lékaři pokoušejí oživit.
Z hlediska přežití šlo o můj nejlepší okamžik za celý večer.
Znovu hraje hymna a povstáváme. Na scénu přichází samotný prezident Snow, následovaný malou holčičkou, která nese polštářek s korunou. Na polštářku leží jediná koruna a je slyšet, jak jsou z toho diváci zmatení. Komu ji položí na hlavu? Pak ale prezident Snow korunou otáčí a ta se dělí na dvě poloviny. První klade s úsměvem na hlavu Peetovi. Pořád se usmívá, když druhou dává na hlavu mně, ale jeho oči, jen několik centimetrů od mých, jsou stejně nemilosrdné jako oči hada.
V tu chvíli vím, že ačkoliv bychom bobule snědli oba, hlavní viník jsem já, protože se jednalo o můj nápad. To já jsem ten strůjce. Já si zasloužím trest.
Následuje klanění a provolávání slávy. Už mi umdlévá ruka od mávání, když Caesar Flickerman konečně přeje divákům dobrou noc a připomíná, aby se nezapomněli zítra dívat na závěrečné rozhovory. Jako by měli na vybranou.
Odvádějí nás s Peetou do prezidentského sídla na banket, kde máme jen velice málo času na jídlo, protože se kapitolští úředníci a obzvláště štědří sponzoři přetlačují o to, kdo se s námi vyfotografuje. Míhají se kolem nás rozesmáté tváře, s postupem večera stále opojenější a opojenější. Tu a tam zahlédnu Haymitche, což mě uklidňuje, nebo prezidenta Snowa, což mě děsí, ale pořád se směju, děkuji lidem a usmívám se, když mě někdo fotografuje. Ani na okamžik nepouštím Peetovu ruku.
Nad obzorem už pomalu vychází slunce, když se dostáváme zpátky na dvanácté poschodí Výcvikového centra. Čekám, že budu mít konečně příležitost k tomu, abych si promluvila s Peetou, ale Haymitch ho posílá s Portií pryč, aby vybrali oblek pro rozhovor, a osobně mě doprovází ke dveřím do mého pokoje.
"Proč s ním nemohu mluvit?" ptám se.
"Na mluvení bude plno času, až se vrátíme domů," odpovídá Haymitch. "Jdi spát, ve dvě začne rozhovor."
Přes Haymitchovu snahu jsem rozhodnuta, že musím vidět Peetu mezi čtyřma očima. Několik hodin se převaluji na posteli z boku na bok, ale pak vyklouznu na chodbu. Nejprve se dívám na střechu, ta je však prázdná. I ulice města jsou po oslavě z minulého večera prázdné. Na chvíli se vracím do postele a pak se chci vydat přímo do jeho pokoje, ale když zmáčknu kliku, zjišťuji, že mě někdo zvenku zamkl. Nejprve podezírám Haymitche, ale pak se ve mně ozývá plíživější strach z toho, že mě možná sleduje a omezuje v pohybu Kapitol. Od počátku Hladových her jsem nemohla nijak uniknout, ale tohle mi připadá jiné, mnohem osobnější. Jako bych byla uvězněna za nějaký zločin a očekávala vynesení rozsudku. Spěšně se vracím do postele a předstírám, že spím, dokud mě nepřichází Cetkie Trinketová upozornit na začátek dalšího "velkého, skvělého, úžasného dne".
Mám asi pět minut na to, abych snědla misku horkých obilovin a dušeného masa, než se na mě vrhá můj pomocný tým. Stačí jen, abych pronesla: "Lidé vás zbožňovali!", a další dvě hodiny nemusím ani špitnout. Když přichází Cinna, posílá je pryč a obléká mě do bílých, vzdušných šatů a růžových bot. Pak mi osobně upravuje líčení, dokud nepůsobím dojmem, jako by se ze mě linula jemná, narůžovělá záře. Nezávazně spolu klábosíme, ale bojím se ho zeptat na cokoliv důležitého, protože po těch zamčených dveřích se nemohu zbavit pocitu, že mě neustále sledují.
Rozhovor probíhá v salonku na druhém konci chodby. Celou místnost přestavěli a přestěhovali nám sem naši mileneckou pohovku, obklopenou vázami s červenými a růžovými růžemi. Je tu jen několik kamer a žádní diváci.
Jakmile vcházím dovnitř, Caesar Flickerman mě přátelsky objímá. "Blahopřeju, Katniss. Jak se cítíš?"
"Dobře. Jen jsem nervózní z toho rozhovoru," říkám.
"Nebuď. Dopadne to skvěle," ujišťuje mě a konejšivě mě hladí po tváři.
"Nejsem moc dobrá na povídání o sobě," říkám.
"Nic, co řekneš, nebude špatně," odpovídá.
A já si myslím: Ach, Caesare, kéž by to byla pravda. Ve skutečnosti ale pro mě prezident Snow dost možná právě teď organizuje nějakou "nehodu".
Pak se objevuje Peeta, který vypadá báječně v červenobílém obleku, a odtahuje mě stranou. "To je dost, že tě vidím. Zdá se, že se nás Haymitch snaží ze všech sil držet od sebe."
Haymitch se spíš ze všech sil snaží, abychom zůstali naživu, ale je tu příliš mnoho uší, a tak jen říkám: "Ano, v poslední době začal být velice zodpovědný."
"Už jenom tenhle rozhovor a pojedeme domů. Tam nás nemůže pořád sledovat," říká Peeta.
Cítím, jak mnou projíždí jakési zachvění, ale není čas analyzovat proč, protože štáb je už na nás připraven. Sedáme si poněkud formálně na pohovku, ale Caesar říká: "Klidně se k němu přitul, jestli chceš. Vypadalo to moc hezky." A tak zvedám nohy jako včera a Peeta mě tiskne k sobě.
Někdo odpočítává poslední vteřiny a vzápětí se náš živý obraz přenáší do celé země. Caesar Flickerman je skvělý - laškuje, žertuje a vzdychá přesně ve správných momentech. S Peetou se spolu baví stejně nenuceně jako při prvním rozhovoru, takže se jen hodně usmívám a snažím se mluvit co nejméně. Tedy, něco přece jen říkat musím, ale co nejdříve se snažím předat slovo Peetovi.
Nakonec ale Caesar začíná klást otázky, které vyžadují podrobnější odpovědi. "Takže Peeto, ze dnů strávených v jeskyni víme, že ses do Katniss zamiloval na první pohled, ve věku pěti let," říká Caesar.
"Jakmile jsem se na ni podíval," potvrzuje Peeta.
"Ovšem Katniss, s tebou je to složitější. Myslím, že skutečné vzrušení pro diváky představovalo sledování, jak ses do něj postupně zamilovala. Kdy ti vlastně došlo, že Peetu miluješ?" ptá se Caesar.
"Ach, to je těžká otázka…" Mírně a sípavě se směju a dívám se na svoje ruce. Pomoz.
"Vím, kdy to došlo mně. Ten večer, kdy jsi zvolala jeho jméno na tom stromě," říká Caesar.
Díky, Caesare! pomyslím si a pokračuji v rozvíjení jeho nápovědy. "Ano, to bylo asi ono. Totiž, do té doby jsem se snažila nemyslet na to, jaké bych v sobě mohla chovat city, protože to bylo tak složité a všechno by se jenom zhoršilo, kdyby mi na něm záleželo. Tam na tom stromě se ale všechno změnilo," říkám.
"Proč se to podle tebe stalo?" naléhá Caesar.
"Možná… protože poprvé… existovala šance, že bychom mohli zůstat spolu," odpovídám.
Vidím, jak si za kameramanem Haymitch oddychl, a vím, že jsem řekla správnou věc. Caesar vytahuje kapesník a musí se na chvilku odmlčet, protože je dojatý. Cítím, jak Peeta tiskne čelo k mému spánku a ptá se: "A když teď jsme spolu, co se mnou uděláš?"
Obracím se k němu. "Dám tě někam, kde nebudeš moct přijít k úrazu." Když mě líbá, lidé v místnosti mimoděk vzdychnou.
Pro Caesara jde o dokonalý předěl k tomu, aby přešel k otázkám na všemožné způsoby, jimiž nás zraňovali v aréně, od popálenin přes žihadla až po rány. Teprve když se dostáváme k rautům, zapomínám, že mě natáčejí kamery. To když se Caesar ptá Peety, jak funguje jeho "nová noha".
"Nová noha?" opakuji, nakláním se a vytahuji Peetovy nohavice. "Ach ne," šeptám, když se dívám na umělou končetinu z kovu a plastu, jež nahradila původní maso.
"Nikdo ti to neřekl?" ptá se Caesar jemně. Vrtím hlavou.
"Neměl jsem příležitost," poznamenává Peeta a mírně krčí rameny.
"To je moje chyba," říkám. "Protože jsem použila ten škrticí obvaz."
"Ano, je tvoje chyba, že jsem naživu," doplňuje Peeta.
"Má pravdu," přikyvuje Caesar. "Bez něj by určitě vykrvácel k smrti."
Asi je to tak, ale přesto mě to odhalení rozrušuje natolik, že se bojím, že se dám do pláče, a pak si vzpomínám, že mě sledují všichni obyvatelé celé země, a tak ukrývám tvář do Peetovy košile. Trvá dvě minuty, než mě přemluví, abych se znovu otočila do kamery, protože v košili, kde mě nikdo nevidí, je mi lépe, a když se konečně otáčím, Caesar se mě na nic neptá, aby mi poskytl čas na uklidnění. Vlastně mě nechává na pokoji až do chvíle, kdy přicházejí na řadu bobule.
"Katniss, vím, že jsi právě utrpěla šok, ale musím se zeptat. V tom okamžiku, kdy jsi vytáhla jedovaté bobule. Co se ti honilo hlavou?" obrací se ke mně.
Na dlouhou dobu se odmlčuji, abych vzala rozum do hrsti. Jde o zásadně důležitý moment, kdy buď zpochybním autoritu Kapitolu, nebo se budu držet toho, že jsem šílela při pomyšlení, že ztratím Peetu, a tudíž nemohu být odpovědná za své činy. Mám pocit, že si situace žádá dlouhý, dramatický proslov, ale dostávám ze sebe jen téměř neslyšitelnou větu: "Nevím, jenom… jsem nemohla snést pomyšlení…, že bych byla bez něj."
"Peeto? Chtěl bys něco dodat?" ptá se Caesar.
"Ne. Myslím, že to platí pro oba," odpovídá.
Caesar se loučí s diváky a je po rozhovoru. Všichni se smějou, pláčou a objímají se, ale já si nejsem jistá, dokud se nedostanu k Haymitchovi. "Bylo to dobré?" šeptám.
"Dokonalé," odpovídá.
Vracím se do pokoje, abych si sbalila svých několik věcí, a zjišťuji, že si vlastně nemám co vzít kromě toho zlatého špendlíku od Madge. Někdo mi ho vrátil po hrách do pokoje. Odvážejí nás ulicemi ve voze s kouřovými skly a na nádraží už čeká vlak. Máme sotva čas na rozloučení s Cinnou a Portií, ačkoliv je uvidíme znovu za pár měsíců, až budeme objíždět jednotlivé kraje při vítězném turné. Tímto způsobem Kapitol připomíná lidem, že Hladové hry nikdy úplně nemizí. Dostaneme spoustu zbytečných medailí a všichni budou muset předstírat, že nás mají rádi.
Vlak se dává do pohybu a řítíme se tmou, dokud nevyjíždíme z tunelu a já se poprvé od sklizně volně nenadechuji. Doprovází nás Cetkie a samozřejmě taky Haymitch. Jíme obrovskou večeři a usedáme v tichu před televizí, abychom sledovali záznam rozhovoru. S tím, jak se vzdalujeme od Kapitolu, začínám stále více myslet na domov. Na Prim a na matku. Na Hurikána. Odcházím se převléknout ze šatů do prosté košile a kalhot. Když si pomalu a důkladně smývám z tváře líčení a splétám si vlasy do copu, začínám se proměňovat zpátky v sama sebe. V Katniss Everdeenovou. V dívku, která bydlí ve Sloji. Loví po lesích. Obchoduje na Jarmarku. Zírám do zrcadla a pokouším se vzpomenout si, kdo jsem a kdo nejsem. Když se vracím k ostatním, tlak Peetovy paže na mých ramenou mi už připadá cizí.
Vlak se krátce zastavuje, aby doplnil palivo, a my smíme jít ven na čerstvý vzduch. Už není důvod, aby nás hlídali. Procházíme se s Peetou podél kolejí, ruku v ruce, a já nedokážu najít žádná slova, když jsme teď sami. Peeta se zastavuje, aby mi natrhal květiny. Když mi je podává, usilovně se snažím tvářit potěšeně. Peeta přece nemůže vědět, že tyhle růžovobílé květy patří divokým cibulkám a jen mi připomínají hodiny, které jsme strávili jejich sběrem s Hurikánem.
Hurikán. Při pomyšlení, že ho za pár hodin uvidím, se mi stahuje žaludek. Ale proč? Nedokážu si na to přesně odpovědět. Vím jen, že mám pocit, jako bych lhala někomu, kdo mi důvěřuje. Nebo přesněji hned dvěma lidem. Zatím mi to kvůli hrám procházelo. Doma už se ale za ně nebudu moct schovávat.
"Co se děje?" ptá se Peeta.
"Nic," odpovídám. Pokračujeme v chůzi kolem konce vlakové soupravy. Jsem si docela jistá, že teď už kolem nás nejsou žádné kamery, které by se schovávaly v zakrslých houštinách kolem kolejí. Pořád ale nedokážu promluvit.
Nadskakuji, když mi Haymitch pokládá ruku na rameno. I tady, uprostřed nicoty, hovoří tichým hlasem. "Skvělá práce, vy dva. Pokračujte v tom i v kraji, dokud neodjedou kamery. Měli bychom být v pohodě." Sleduji, jak odchází zpátky k vlaku, a vyhýbám se Peetově pohledu.
"Co tím myslel?" ptá se mě Peeta.
"To Kapitol. Nelíbil se jim náš trik s bobulemi," odpovídám.
"Cože? O čem to mluvíš?" říká nechápavě.
"Připadal jim moc vzpurný. Proto mi Haymitch dával během posledních dní instrukce, abych to ještě nezhoršila," říkám.
"Instrukce? Mně ale ne," podotýká Peeta.
"Věděl, že jsi dost chytrý, aby ses choval správně," říkám.
"Já nevěděl, že se mám chovat nějak speciálně," říká Peeta. "Takže tím chceš říct, že těch posledních pár dní, a asi taky… v aréně… to byla jenom strategie, kterou jste vy dva dali dohromady."
"Ne. V aréně jsem s ním přece nemohla nijak mluvit, ne?" koktám.
"Ale věděla jsi, co chtěl, abys dělala, že ano?" říká Peeta. Koušu se do rtu. "Katniss?" Pouští mou ruku a já o krok ustupuji, jako bych musela najít ztracenou rovnováhu.
"To bylo všechno kvůli hrám," pokračuje Peeta. "To, jak ses chovala."
"Všechno ne," špitám a držím pevně svoje květiny.
"Tak co? Ne, zapomeň na to. Skutečná otázka asi zní, kolik z toho zůstane, až se dostaneme domů," říká.
"Já nevím. Čím blíž jsme Dvanáctému kraji, tím jsem zmatenější," odpovídám. Čeká na další vysvětlení, ale žádné nepřichází.
"Tak mi dej vědět, až si to ujasníš," říká s hmatatelnou bolestí v hlase.
Vím, že mám plně uzdravené uši, protože i přes hukot motoru slyším každý jeho krok, když odchází do vlaku. Když se vrátím, zjišťuji, že Peeta zmizel na noc do svého kupé. Nevidím ho ani následující ráno. Znovu se vlastně objevuje až v okamžiku, kdy zastavujeme na nádraží ve Dvanáctém kraji. Kývá mi bezvýrazně na pozdrav.
Chci mu říct, že to od něj není fér. Že jsme si byli cizí. Že jsem dělala, co se dalo, abych zůstala naživu a abych udržela naživu nás oba. Že mu nemohu vysvětlit, jaký je můj vztah s Hurikánem, protože to sama nevím. Že láska ke mně mu není k ničemu, protože se stejně nikdy nevdám, a on by mě jenom začal nenávidět později. Že i kdybych ho měla ráda, je to jedno, protože mu nikdy nebudu schopná nabídnout takovou lásku, která vede k rodině a k dětem. A jak ji může nabízet on, po tom, čím jsme právě prošli?
Taky mu chci říct, jak moc mi už teď chybí. Ale to by nebylo fér pro změnu ode mne.
A tak jen mlčky stojíme a sledujeme, jak se blíží naše zašlé, malé nádraží. Okénkem vidím, že na nástupišti stojí les kamer. Všichni budou nadšeně sledovat náš příjezd domů.
Koutkem oka vidím, jak mi Peeta podává ruku. Nejistě se na něj dívám. "Ještě jednou? Pro diváky?" říká. Nemluví rozzlobeně. Jeho hlas zní prázdně, což je horší. Chlapec s chlebem už se mi vzdaluje.
Beru jeho ruku do své, pevně se ho držím a připravuji se na kamery. Hrozím se chvíle, kdy ho konečně budu muset pustit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama