part 3

30. listopadu 2014 v 15:35 | Eli
Jakmile končí hymna, zadrží nás. Ne že by nám nasadili pouta nebo něco takového, ale hlouček mírotvorců nás odvádí předním vchodem do soudní budovy. Možná už se v minulosti někteří splátci pokusili utéct. Já jsem ovšem nikdy o ničem podobném neslyšela.
Uvnitř mě zavírají do nějaké místnosti a nechávají mě o samotě. Je to ta nejpřepychovější místnost, v jaké jsem kdy byla, s tlustým, měkkým kobercem, sametovou pohovkou a křesly. Poznám samet, protože matka má jedny šaty se sametovým límcem. Sedám si na pohovku a musím stále prsty přejíždět hebkou látku. Také mi to pomáhá v tom, abych se uklidnila, zatímco se snažím připravit na následující hodinu. Během tohoto času se splátci mají rozloučit se svými blízkými. Nemohu si dovolit rozrušení, abych vycházela z téhle místnosti s opuchlýma očima a červeným nosem. Nesmím plakat. Na vlakovém nádraží budou další kamery.
Jako první přicházejí matka se sestrou. Natahuji se k Prim a ona mi sedá do klína a hlavu mi pokládá na rameno, přesně jako když byla ještě batole. Matka se posadí vedle a objímá nás. Několik minut mlčíme. Pak jim začínám vysvětlovat, co mají dělat, když teď nebudu s nimi.
Prim nesmí brát žádné oblázky. Pokud si budou počínat opatrně, uživí se prodejem Primina kozího mléka a sýra i malým lékárnickým obchůdkem, který nyní matka vede pro lidi ze Sloje. Hurikán jí bude dodávat bylinky, které si sama nepěstuje, ale musí mu je pečlivě popsat, protože on je nezná tak dobře jako já. Taky jim bude nosit zvěřinu - dohodli jsme se na tom zhruba někdy před rokem a já bych udělala totéž pro něj - a patrně za ni nebude nic chtít, ale měly by mu na oplátku taky něco dávat, například mléko nebo nějaké léčivo.
Vůbec nenavrhuji, že by se Prim měla naučit lovit. Pokusila jsem se ji několikrát učit a vždycky to dopadlo katastrofálně. Les jí nahání hrůzu, a kdykoliv jsem něco střelila, rozplakala se a mluvila jen o tom, jak bychom zvíře mohly vyléčit, kdybychom ho donesly rychle domů. S chovem má ale úspěchy, a proto se soustředím právě na něj.
Když končím s pokyny ohledně topiva, obchodu a chození do školy, obracím se k matce a tvrdě jí tisknu ruku. "Poslouchej mě. Posloucháš mě?" Přikyvuje. Má naléhavost ji poplašila. Musí vědět, co se chystám říct. "Tentokrát nesmíš odejít," říkám.
Matčiny oči se stáčejí k podlaze. "Já vím. Už se to nestane. Nemohla jsem si pomoct, když…"
"Tentokrát budeš muset. Nemůžeš vypnout a nechat Prim, ať se stará o všechno sama. Už tu nebudu já, abych vás obě udržela naživu. Je fuk, co se stane a co uvidíš na obrazovce. Musíš mi slíbit, že nepřestaneš bojovat!" Zvyšuji hlas, až téměř křičím. Chrlím ze sebe veškerou zlost i veškerý strach, které jsem cítila při její reakci na otcovu smrt.
Vytrhuje paži z mého sevření a nyní přešla zlost na ni. "Byla jsem nemocná. Mohla jsem se vyléčit, kdybych měla bylinky, jaké mám teď."
Možná byla opravdu nemocná. Viděla jsem, jak od té doby vyléčila různé lidi z otupujícího smutku. Snad je to nemoc, ale v každém případě si ji teď nemůžeme dovolit.
"Tak si je ber. A postarej se o ni!" odpovídám.
"Budu v pořádku, Katniss," říká Prim a bere můj obličej do svých dlaní. "Ty na sebe musíš taky dávat pozor. Jsi rychlá a statečná. Třeba dokážeš vyhrát."
Nemohu vyhrát a Prim to jistě hluboko v srdci ví. Tahle soutěž bude zdaleka převyšovat moje schopnosti. Děti z bohatších krajů, kde vítězství v Hladových hrách berou jako velkou čest, na ně trénují celý život. Budou mezi nimi chlapci, kteří jsou dvakrát až třikrát větší než já. Děvčata, co znají dvacet různých způsobů, jak zabít člověka nožem. A samozřejmě tam budou i lidé jako já. Ti, které bude třeba odstranit, než začne skutečná zábava.
"Možná," říkám, protože bych těžko mohla nabádat matku, ať nepřestává bojovat, kdybych se sama vzdala. Kromě toho nemám v povaze vzdávat se bez boje, i když se zdá, že přede mnou stojí nepřekonatelné překážky. "Pak bychom byly bohaté jako Haymitch."
"Mně je jedno, jestli jsme bohaté. Chci jenom, aby ses vrátila domů. Zkusíš to, viď? Doopravdy to zkusíš?" ptá se Prim.
"Jistě, přísahám, že to opravdu zkusím," přikyvuji. A vím, že už kvůli Prim mi ani nic jiného nezbývá.
Pak se ve dveřích objevuje mírotvorce a posunkem naznačuje, že nám vypršel čas. Objímáme se tak pevně, až to bolí, a já jenom pořád opakuji: "Mám vás ráda. Mám vás obě ráda." Ony mi říkají totéž, v další chvíli je mírotvorce vyvádí ze dveří a zavírá za nimi. Bořím hlavu do jednoho ze sametových polštářků, jako bych tím dokázala celou skutečnost nějak zahnat.
Do místnosti vstupuje někdo další. Vzhlédnu a překvapeně zjišťuji, že za mnou přišel pekař, otec Peety Mellarka. Nemohu uvěřit, že mě navštívil. Koneckonců, brzy se budu snažit zabít jeho syna. Trochu se ale známe a mou sestru zná ještě lépe. Když prodává kozí sýry na černém trhu, nechává mu vždycky dva stranou a on jí na oplátku dává štědrý příděl chleba. Vždycky obchodujeme s ním, když nikde poblíž není ta jeho semetrika, protože se pak chová mnohem příjemněji. Jsem si jistá, že by nikdy neudeřil svého syna tak, jako to udělala ona, když spálil chléb. Proč ale za mnou přišel?
Pekař rozpačitě usedá na okraj jednoho z přepychových křesel. Je to velký muž se širokými rameny a s jizvami po spáleninách od mnohaleté práce u pecí. Určitě se právě rozloučil se svým synem.
Vytahuje z kapsy kabátu bílý papírový balíček a podává mi ho. Otvírám ho a uvnitř jsou sušenky. To je luxus, jaký si nikdy nemůžeme dovolit.
"Děkuji," říkám. Pekař není hovorný ani za nejlepších časů a dnes podle všeho nenachází žádná slova. "Dnes ráno jsem měla kousek vašeho chleba. Můj kamarád Hurikán vám za něj dal veverku." Přikyvuje, jako by si vzpomněl. "To nebyl váš nejlepší obchod," dodávám. Krčí rameny, jako by na tom vůbec nezáleželo.
Nenapadá mě nic dalšího, a tak sedíme mlčky, dokud pro něj nepřichází mírotvorce. Pan Mellark vstává a odkašlává si, aby si pročistil hrdlo. "Budu dávat pozor na tu holčičku. Postarám se, aby měla co jíst."
Cítím, jak mi při těch slovech padá z prsou část tíhy. Se mnou lidé obchodují, ale Prim mají nefalšovaně rádi. Snad ji mají rádi natolik, aby ji nenechali zemřít.
Další host je také zcela nečekaný. Kráčí ke mně Madge. Nevypadá uplakaně ani se netváří vyhýbavě a promlouvá ke mně tónem, jehož naléhavost mě udivuje. "V aréně tě nechají nosit jednu věc z tvého kraje. Jednu věc, která ti bude připomínat domov. Vezmeš si tohle?" Podává mi kulatý zlatý špendlík, který jsem ráno viděla na jejím oblečení. Moc jsem si ho předtím neprohlížela, ale nyní si všímám, že znázorňuje malého ptáka v letu.
"Tvůj špendlík?" ptám se. Výběr symbolu mého kraje je tou poslední věcí, na kterou bych teď měla pomyšlení.
"Připnu ti ho na šaty, ano?" Madge nečeká na odpověď, naklání se ke mně a připíná mi ozdobu k šatům. "Slib mi, že ho budeš mít v aréně, Katniss," říká. "Slibuješ?"
"Ano," odpovídám. Sušenky. Zlatý špendlík. Dnes dostávám všemožné dárky. Madge mi dává ještě něco. Polibek na tvář. Pak odchází a já v duchu přemítám nad tím, že Madge možná opravdu po celou tu dobu byla mou kamarádkou.
Konečně se objevuje Hurikán. Sice mezi námi není žádný romantický vztah, ale když rozevírá náruč, neváhám a objímám ho. Jeho tělo je mi dobře známé - to, jak se pohybuje, vůně kouře z páleného dřeva, dokonce i zvuk tlukotu jeho srdce, který znám z tichých okamžiků na lovu -, tohle je ale poprvé, co to vše cítím na vlastní kůži, která se dotýká jeho štíhlého, svalnatého těla.
"Poslyš," říká. "Nůž splašíš docela snadno, ale musíš nějak získat luk. To je tvoje největší naděje."
"Někdy nemají žádné luky," poznamenávám a vzpomínám na rok, kdy splátci dostali pouze hrozivé kyje s hřeby, jimiž se museli ubíjet k smrti.
"Tak si nějaký vyrob," říká Hurikán. "I slabý luk je lepší než žádný."
Pokoušela jsem se napodobit otcovy luky, ale s chabými výsledky. Není to tak jednoduché. I otec musel občas vyhodit nepovedený výrobek.
"Ani nevím, jestli budeme mít dřevo," namítám. Jiný rok zase všechny vypustili do pusté krajiny s balvany, pískem a trnitými keři. Ten ročník mi připadal nejhorší ze všech. Mnoho účastníků zahynulo po uštknutí jedovatým hadem nebo zešílelo žízní.
"Skoro vždycky je tam nějaké dřevo," odpovídá Hurikán. "Od toho roku, kdy jich polovina zahynula zimou. Na tom není nic moc zábavného."
To je pravda. Jedny Hladové hry jsme sledovali hráče, jak v noci mrznou. Sotva jsme je viděli, protože se jenom choulili do klubíček a neměli dřevo na oheň, pochodně nebo cokoliv podobného. Kapitol považoval tolik tichých, nekrvavých úmrtí za nudu. Od té doby je při hrách většinou k dispozici dřevo, aby si splátci mohli rozdělat oheň.
"Ano, skoro vždycky ano," přikyvuji.
"Katniss, je to jenom lov. A ty jsi nejlepší lovec, jakého znám," říká Hurikán.
"Není to jenom lov. Protihráči jsou ozbrojení. A přemýšlejí," upozorňuji ho.
"Ty taky. A máš víc zkušeností. Opravdových zkušeností," pokračuje. "Umíš zabíjet."
"Ale ne lidi," říkám.
"Jaký v tom může být rozdíl?" krčí Hurikán pochmurně rameny.
Hrozné na tom je, že pokud dokážu zapomenout, že jde o lidi, opravdu v tom nebude žádný rozdíl.
Mírotvorci přicházejí příliš brzy a Hurikán je žádá o víc času, ale oni ho nekompromisně odvádějí a mě se zmocňuje panika. "Nenech je umřít hladem!" vykřikuji a držím ho za ruku.
"Nenechám! Víš přece, že nenechám! Katniss, pamatuj, že…," říká, ale mírotvorci nás odtrhují od sebe a přibuchují dveře, takže se nikdy nedozvím, co chtěl, abych si pamatovala.
Ze soudní budovy je to na vlakové nádraží jenom kousek jízdy autem. Ještě nikdy jsem autem nejela. Jen jsem se párkrát v životě vezla náklaďákem. Ve Sloji chodíme pěšky.
Rozhodnutí, že nebudu plakat, bylo správné. Na nádraží se to hemží reportéry, jejichž kamery připomínají hmyz a jsou namířeny přímo na mou tvář. Jsem ale zvyklá nasazovat kamenný, neproniknutelný výraz, a tak to dělám i teď. Všímám si svého obličeje na televizní obrazovce na stěně, která přenáší živě můj příjezd, a potěšeně zjišťuji, že vypadám téměř znuděně.
Peeta Mellark naproti tomu zjevně plakal a kupodivu se to ani zřejmě nepokouší nijak zastírat. Okamžitě přemítám, jestli se nemůže jednat o strategii pro nadcházející hry. Třeba chce budit dojem, že je slabý a ustrašený a nepředstavuje pro ostatní splátce žádné nebezpečí, a potom zničehonic vyrazí do útoku. Podobný postup se před pár lety velice dobře osvědčil Johaně Masonové ze Sedmého kraje. Vypadala jako uplakaný a hloupý zbabělec, takže se s ní nikdo nezdržoval, dokud nezbývalo už jen pár soutěžících. Pak se ukázalo, že Johana umí nemilosrdně zabíjet. Sehrála to opravdu chytře. U Peety Mellarka, pekařova syna, by se ale takováhle strategie moc nehodila. Všechny ty roky, po které měl dostatek jídla a nosil tácy s chleby, se přetavily do širokých ramen a vypracovaných svalů. Bude muset plakat opravdu hodně, aby přesvědčil ostatní, že ho mohou přehlížet.
Musíme několik minut stát ve dveřích vlaku, zatímco kamery snímají naše obličeje; nakonec můžeme konečně vstoupit dovnitř a dveře se za námi milosrdně zavírají. Vlak se okamžitě dává do pohybu.
Rychlost mi zpočátku bere dech. Jistě, nikdy jsem nejela vlakem, protože cestování mezi kraji je zakázané s výjimkou plnění oficiálně přidělených povinností. To pro nás z větší části znamená přepravu uhlí. Tohle ale není obyčejný uhelný vlak. Jde o jeden z vysokorychlostních kapitolských modelů, který uhání průměrnou rychlostí bezmála čtyř set kilometrů za hodinu. Cesta do Kapitolu nám zabere necelý den.
Ve škole nás učí, že Kapitol stojí na místě, kterému se dříve říkalo Skalisté hory. Dvanáctý kraj leží v regionu známém jako Apalačské pohoří. Uhlí se tu těžilo už před stovkami let, což je taky důvod, proč naši horníci musí kutat tak hluboko.
Ve škole se veškeré vyučování točí kolem uhlí. Kromě základního umění číst a počítat se většina informací týká jeho těžby a zpracování. S výjimkou každotýdenní lekce z dějin Panemu. Většinou jde o spoustu žvástů o tom, za co všechno vděčíme Kapitolu. Vím, že nám neříkají všechno a že skutečný příběh vzpoury bude hodně jiný. Moc často na to ale nemyslím. Ať už je pravda jakákoliv, nevím, jak by mi pomohla sehnat potravu.
Vlak splátců je dokonce ještě luxusnější než ta místnost v soudní budově. Každý dostáváme přidělenou ložnici se šatnou a soukromou koupelnou, kde teče horká i studená voda. Doma nemáme horkou vodu, pokud ji nepřivedeme k varu nad ohněm.
Jsou tu zásuvky plné kvalitního oblečení a Cetkie Trinketová mi říká, že mohu dělat, cokoliv budu chtít, a obléknout si, co se mi zamane - všechno je mi k dispozici. Jenom se mám připravit k večeři, která bude za hodinu. Svlékám si matčiny modré šaty, vstupuji do horké sprchy. Ještě nikdy jsem se nesprchovala. Je jako stát na letním dešti, jen teplejším. Beru si na sebe tmavě zelenou košili a kalhoty.
Na poslední chvíli si vzpomínám na Madgein zlatý špendlík. Poprvé si ho pozorně prohlížím. Vypadá, jako by někdo vymodeloval malého zlatého ptáka a pak kolem něj dotvořil kruh, s nímž je pták spojen jen špičkami křídel. Náhle ho poznávám. Reprodrozd.
To jsou legrační ptáci a představují způsob, jak popíchnout Kapitol. Během vzpoury Kapitol vyšlechtil řadu geneticky změněných zvířat, která mu sloužila jako zbraně. Běžně se jim říkalo mutanti nebo mutové. Jedním z nich byl i pták jménem reprozob, který si uměl ukládat do paměti celé lidské rozhovory a pak je opakovat. Používali se výhradně samci, kteří byli vypouštěni do oblastí, kde se schovávali nepřátelé Kapitolu, a jakmile ptáci nashromáždili dostatek rozhovorů, odletěli zpátky do svých domovských center, kde zopakovali, co se naučili. Lidem chvíli trvalo, než jim došlo, jakým způsobem jsou odposlouchávány jejich soukromé rozhovory. Od té chvíle vzbouřenci pochopitelně začali krmit Kapitol nekonečnými výmysly, takže se karta obrátila. Centra byla uzavřena a ptáci byli ponecháni svému osudu v divočině.
Jenže reprozobové nevymřeli a místo toho se spářili se samicemi drozda mnohohlasého a dali vznik reprodrozdům - úplně novému druhu, který dokáže napodobovat ptačí zpěv i lidské melodie. Ztratili schopnost vyslovovat slova, ale stále umějí vydávat celou škálu lidských zvuků, od dětského pištivého švitoření po podstatně hlubší tóny dospělého muže. A umějí přezpívávat písně. Nejen pár not, ale celé písničky s řadou slok, pokud máte dostatek trpělivosti, abyste jim zpívali, a jim se líbí váš hlas.
Můj otec je měl obzvláště rád. Na lovu jim vždycky zpíval nebo pískal složité melodie a oni je po zdvořilé pauze vždycky opakovali. Ke každému se nechovají s takovou úctou, ale kdykoliv zpíval otec, všichni ptáci v okolí ztichli a poslouchali. Měl krásný hlas, jasný, silný a tak plný života, že se člověku při jeho poslechu chtělo naráz smát i plakat. Po jeho smrti jsem se nikdy nedokázala přimět k tomu, abych jeho zvyk převzala. Na tom špendlíku je přesto cosi uklidňujícího. Jako bych s sebou měla, kousek svého otce, který mě ochrání. Připínám si špendlík na košili a díky tmavě zelenému látkovému pozadí si umím téměř představit, jak reprodrozd létá mezi stromy.
Přichází Cetkie Trinketová, aby mě odvedla na večeři. Kráčím za ní úzkou, houpající se chodbou do jídelny se stěnami obloženými naleštěným dřevem. Je tu stůl se snadno rozbitelným nádobím a u něj čeká Peeta Mellark. Židle vedle něj je prázdná.
"Kde je Haymitch?" ptá se Cetkie zvonivě.
"Když jsem ho viděl naposled, šel si dát šlofíka," odpovídá Peeta.
"Inu, byl to náročný den," poznamenává Cetkie. Mám dojem, že se jí ulevilo, když tu Haymitch není, což jí těžko může někdo vyčítat.
Večeři nám nosí po jednotlivých chodech. Hustá mrkvová polévka, zelený salát, jehněčí kotlety s bramborovou kaší, sýr, ovoce a čokoládový dort. Během jídla nám Cetkie Trinketová neustále připomíná, abychom si nechali dost místa na další chody. Já se ale cpu, protože jsem nikdy nejedla nic podobného, tak dobrého a v takovém množství a protože patrně to nejlepší, co mohu do začátku her udělat, je přibrat pár kilo.
"Vy dva máte aspoň slušné způsoby," podotýká Cetkie, když pojídáme hlavní chod. "Loňská dvojice jedla všechno rukama jako párek divochů. Úplně mi to rozhodilo zažívání."
Vloni byly vylosovány dvě děti ze Sloje, které nikdy, ani jeden za celý život, neměly dostatek jídla. A když ho najednou byl dostatek, správné stolování bylo rozhodně tím posledním, na co myslely. Peeta je syn pekaře a má matka naučila Prim i mě, jak se správně jí, takže ano, umím zacházet s vidličkou a nožem. Cetkiina poznámka se mi ale natolik nelíbí, že schválně dojídám zbytek jídla prsty a nakonec si otírám ruce do ubrusu. Cetkie stiskne rty těsně k sobě.
Je po jídle a já mám co dělat, abych ho v sobě udržela. Všímám si, že Peeta taky trochu zezelenal. Žaludek ani jednoho z nás není zvyklý na tak bohatou stravu. Když ale dokážu strávit směs Mastné Sae skládající se z myšího masa, prasečích vnitřností a stromové kůry, její zimní specialitu, jsem rozhodnutá, že zvládnu i tohle.
Přesouváme se do jiného oddílu vlaku, abychom se podívali na shrnutí Dne sklizně po celém Panemu. Snaží se jednotlivá losování rozdělit na celý den, aby je zájemce mohl sledovat všechny živě, ale to mohou dělat jen lidé v Kapitolu, protože se nikdo z nich nemusí účastnit sklizně ve svém kraji osobně.
Postupně sledujeme ostatní sklizně, losování jmen a hlášení dobrovolníků, i když většinou se nikdo nehlásí. Prohlížíme si tváře dětí, s nimiž budeme soutěžit. Několik se mi vrývá do paměti. Obludný kluk, který se vrhá kupředu jako dobrovolník za Druhý kraj. Dívka s liščí tváří a uhlazenými červenými vlasy za Pátý kraj. Chlapec napadající na jednu nohu z Desátého kraje. A nejvýrazněji na mě působí dvanáctiletá dívenka z Jedenáctého kraje. Má tmavě snědou pleť a tmavé oči, ale jinak se zjevem i chováním podobá Prim. Když se staví na pódium a ptají se po dobrovolnících, ozývá se ale jen svist větru mezi sešlými budovami kolem ní. Nikdo se nehrne, aby zaujal její místo.
Nakonec ukazují Dvanáctý kraj. Vyvolávají Prim a já se ženu dopředu jako dobrovolnice. Zoufalství v mém hlase se nedá přehlédnout, když odstrkuji Prim za sebe ve strachu, že mě nikdo neuslyší a že odvedou Prim pryč. Oni mě ale samozřejmě slyší. Vidím, jak Hurikán zvedá Prim, a sleduji, jak stoupám na pódium. Komentátoři si nejsou jistí, co říct na to, že dav odmítl zatleskat a mlčky mi vzdal úctu. Jeden prohodí, že Dvanáctý kraj je trochu zaostalý, ale že místní zvyky mohou být okouzlující. V další chvíli se Haymitch řítí z pódia a komentátoři komicky zasténají. Vytahují z osudí papírek s Peetovým jménem a Peeta mlčky zaujímá svoje místo. Potřásáme si rukama. Znovu zazní hymna a program končí.
Cetkie Trinketová je krajně nespokojená se stavem své paruky během sklizně. "Váš instruktor se musí hodně učit o vystupování. A o chování před televizními kamerami."
Peeta se nečekaně nahlas rozesměje. "Byl opilý," říká. "Je opilý každý rok."
"Každý den," dodávám. Nemohu si pomoct: musím se taky usmát. Cetkie svůj komentář pronesla tónem, jako by Haymitch měl jen poněkud neotesané způsoby, které by se daly napravit s pomocí několika dobrých rad.
"Jistě," syčí Cetkie Trinketová. "Je zvláštní, že vám dvěma to připadá směšné. Víte přece, že váš instruktor znamená při těchto hrách vaše záchranné lano a spojení se světem. To on vám radí, shání sponzory a organizuje předávání případných darů. Může být tím rozhodujícím faktorem, který rozhodne, jestli přežijete, noho ne!"
V tu chvíli se do našeho oddílu vpotácí Haymitch. "Přišel jsem o večeři?" ptá se s těžkým jazykem. Pak se vyzvrací na drahý koberec a padá do vlastních zvratků.
"Tak se smějte!" říká Cetkie Trinketová. Obchází ve svých špičatých střevících nepořádek na zemi a prchá z místnosti.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama