part 4

30. listopadu 2014 v 15:56 | Eli
Několik okamžiků s Peetou vstřebáváme výjev, na němž se náš instruktor snaží zvednout z kluzké, odporné hmoty, která vyšla z jeho žaludku. Z pachu zvratků a alkoholu se mi málem dělá nevolno. Díváme se s Peetou na sebe. Haymitch zjevně nestojí za moc, ale Cetkie má pravdu v jedné věci: jakmile se ocitneme v aréně, nikoho jiného mít nebudeme. Aniž bychom se museli domlouvat, bereme s Peetou Haymitche každý za jednu paži a pomáháme mu na nohy.
"Já upadl?" ptá se Haymitch. "Tady to smrdí." Otírá si ruku o nos a rozmazává si zvratky po obličeji.
"Odvedeme vás do vašeho pokoje," říká Peeta. "Trochu vás očistíme."
Zpola vedeme a zpola vlečeme Haymitche zpátky do jeho místnosti. Nemůžeme ho takhle uložit do přepychového povlečení na posteli, a tak ho odtahujeme do koupelny a pouštíme na něj sprchu. Haymitch si toho skoro ani nevšímá.
"To je v pořádku," obrací se Peeta pomalu ke mně. "Já to tu převezmu."
Nemohu než cítit jistou vděčnost, protože rozhodně nemám chuť svlékat Haymitche, omývat mu zvratky z chlupů na hrudi a ukládat ho do postele. Peeta se na něj možná snaží udělat dobrý dojem, aby byl po začátku her jeho favoritem. Podle toho, v jakém je ale Haymitch stavu, si stejně zítra nebude nic pamatovat.
"Dobře," říkám. "Pošlu sem nějaké Kapitolany, aby ti pomohli." Ve vlaku je jich plno. Vaří nám. Obsluhují nás. Hlídají nás. Mají v popisu práce, aby se o nás starali.
"Ne, nechci je tu," vrtí hlavou Peeta.
Přikyvuji a mířím do své místnosti. Chápu Peetovy pocity. Taky nedokážu vystát pohled na Kapitolany. Přimět je, aby se postarali o Haymitche, by ale mohlo být jakousi malou pomstou. Přemítám tedy, proč Peeta trval na tom, že si ho vezme na starost sám, a zničehonic si pomyslím: To proto, že je od přírody laskavý. Podobně laskavě se zachoval tenkrát, když mi dal ten chleba.
Prudce se zastavuji. Laskavý Peeta Mellark je pro mě daleko nebezpečnější než Peeta krutý a bezcitný. Laskaví lidé si najdou cestu do mého nitra a zakoření tam. A to nesmím Peetovi dovolit, tam, kam jedeme, to není možné. Proto se rozhoduji, že od nynějška se budu s pekařovým synem stýkat co nejméně.
Vracím se do svého pokoje a vlak se zastavuje u nástupiště, aby doplnil palivo. Rychle otvírám okno, vyhazuji sušenky od Peetova otce z vlaku a opět okno prudce zavírám. Končím. Končím s nimi oběma.
Balíček sušenek dopadá na zem a puká v trsu pampelišek u kolejí. Vidím ten obrázek na pouhý zlomek vteřiny, protože vlak se opět rozjíždí, ale stačí mi to. Připomíná mi tu pampelišku na školním dvoře před tolika lety…
Právě jsem se odvrátila od pohmožděné tváře Peety Mellarka, když jsem si všimla první jarní pampelišky a věděla jsem, že nejsme v beznadějné situaci. Opatrně jsem ji utrhla a spěchala jsem domů. Popadla jsem do jedné ruky kbelík, do druhé Priminu ruku a vyrazily jsme na Louku, kde jsme opravdu našly plno žlutých květů. Postupovaly jsme podél vnitřní strany plotu snad kilometr a půl, dokud jsme neměly plný kbelík pampeliškových listů, stonků a květů. Toho večera jsme se najedly pampeliškového salátu a zbytku chleba z pekařství.
"Co ještě?" zeptala se mě Prim. "Jaké další jídlo můžeme najít?"
"Všechno možné," slíbila jsem jí. "Jenom si na ně musím vzpomenout."
Matka měla knihu, kterou si přinesla z lékárny. Stránky byly vyrobeny ze starého pergamenu a na nich se skvěly obrázky rostlin, doplněné o jejich krasopisně napsaná jména, místa, kde se nacházejí, a informace o tom, kdy kvetou a v čem spočívají jejich léčivé účinky. Můj otec ale do knihy dopsal další údaje. Rostliny, které se mohou jíst. Pampelišky, divoké cibule, pinie. Prim i já jsme strávily zbytek večera listováním v knize.
Následující den jsme nešly do školy. Nějakou dobu jsem se zdržovala při okrajích Louky, ale nakonec jsem sebrala odvahu a prolezla pod plotem. To bylo poprvé, co jsem zde byla sama, bez ochrany otcových zbraní. Vytáhla jsem si ale z dutiny stromu malý luk a šípy, které pro mě udělal. Toho dne jsem patrně nezašla do lesa hlouběji než na dvacet metrů. Většinou jsem seděla ve větvích starého dubu a doufala jsem, že kolem půjde nějaká zvěř. Po několika hodinách se na mě usmálo štěstí a podařilo se mi ulovit králíka. Několik králíků už jsem zastřelila dřív, pod otcovým dohledem. Tenhle byl ale první, kterého jsem zabila sama.
Neměly jsme maso už několik měsíců. Pohled na králíka podle všeho také pohnul něčím v mé matce. Probrala se k životu, stáhla z něj kožešinu a uvařila ho s bylinkami, které nasbírala Prim. Pak se začala znovu chovat zmateně a vrátila se do postele, ale když se jídlo dovařilo, přiměly jsme ji s Prim, aby se taky najedla.
Les se stal naší spásou a já se každým dnem odvažovala hlouběji do jeho náruče. Zprvu to šlo pomalu, ale byla jsem pevně rozhodnuta, že nás uživím. Kradla jsem ptačí vejce z hnízd, chytala jsem ryby do sítí a občas se mi podařilo zastřelit králíka nebo veverku. Taky jsem sbírala různé rostliny, které mi vyrážely pod nohama. Rostliny jsou ošidné. Mnohé z nich jsou jedlé, ale stačí se jednou splést a jste mrtví. Pečlivě jsem srovnávala natrhané bylinky s otcovými obrázky a udržovala jsem nás při životě.
Při jakékoliv známce nebezpečí - vzdáleném zavytí či nevysvětlitelném prasknutí větve - jsem zprvu prchala zpátky k plotu. Pak jsem se začala chránit před divokými psy tím, že jsem šplhala do korun stromů. Psy rychle omrzelo čekání a přesunuli se jinam. Medvědi a kočkovité šelmy žili až hlouběji v lese; patrně se jim nezamlouvá pach sazí v našem kraji.
Osmého května jsem šla do soudní budovy, zapsala se kvůli potřebným oblázkům a odtáhla jsem domů první dávku obilí a oleje v Primině vagónku na hraní. Osmého dne v každém měsíci jsem pak dělala totéž. Nemohla jsem samozřejmě přestat lovit a sbírat bylinky. Obilí k životu nestačí a je třeba kupovat další věci: mýdlo, mléko či nitě. To, co jsme nemusely sníst, jsem začala měnit na Jarmarku. Měla jsem strach vstoupit na černý trh bez otce po svém boku, ale lidé si ho vážili a nyní mezi sebe přijali i mě. Zvěřina je koneckonců pořád zvěřina, bez ohledu na to, kdo ji skolil. Taky jsem prodávala u zadních dveří domů bohatších zákazníků ve městě, snažila jsem se vybavit, co mi svěřil otec, a naučila jsem se i pár nových věcí. Řezník kupoval králíky, ale ne veverky. Pekaři chutnají veverky, ale koupí je ode mě, jenom pokud není nablízku jeho manželka. Vrchní mírotvorce zbožňuje divoké krocany. Starosta zase miluje jahody.
V pozdním létě jsem se právě myla v tůňce, když jsem si kolem sebe všimla vysokých rostlin s listy připomínajícími tvarem hroty šípů. Květy měly tři bílé lístky. Klekla jsem si do vody, prsty jsem zabořila do měkkého bahna a vytáhla jsem plnou hrst kořenů s malými, namodralými hlízami, které sice nevypadají nic moc, ale uvařené nebo upečené jsou stejně dobré jako brambory. "Katniss," řekla jsem nahlas. Byla to rostlina, podle jejíhož dávného indiánského označení pojmenovali i mě. Šípatka střelolistá. Slyšela jsem otcův hlas: "Dokud dokážeš najít samu sebe, nikdy neumřeš hladem," vtipkoval kdysi. Strávila jsem hodiny tím, že jsem prsty u nohou a klacíkem ryla ve dně tůně. Posbírala jsem hlízy, které vypluly k hladině, a toho večera jsme si vystrojily hostinu z ryb a kořenů šípatky, dokud jsme neměly, poprvé po mnoha měsících, břicha naplněná k prasknutí.
Matka se pomalu navracela do života. Začala uklízet, vařit a nakládat část potravin, abychom si udělaly zásoby na zimu. Lidé nám dávali peníze nebo jiné potřebné zboží za její léky. Jednoho dne jsem zaslechla, jak si zpívá.
Prim byla nadšená, že se matka probrala z letargie, ale já jsem ji nepřestávala sledovat a čekala jsem, kdy se znovu propadne do žalu. Nedůvěřovala jsem jí. A malá, zjizvená část mého nitra ji nenáviděla za její slabost, za její apatii, za tvrdé měsíce, kterými jsme kvůli ní musely projít. Prim jí odpustila, ale já jsem se své matce odcizila a vztyčila jsem kolem sebe ochrannou hradbu, abych nikdy nemusela potřebovat její pomoc. Náš vztah už nikdy nebyl takový jako dřív.
A teď zemřu, aniž bych to mohla napravit. Vzpomněla jsem si, jak jsem na ni dnes křičela v soudní budově. Řekla jsem jí ale taky, že ji mám ráda, takže se to nakonec možná všechno vyrovná.
Nějakou dobu jen tak stojím, hledím z okna vlaku a přeju si, abych ho mohla znovu otevřít, ale nevím jistě, co by se stalo při tak vysoké rychlosti. V dálce vidím světla dalšího kraje. Sedmičky? Desítky? Nemám tušení. Myslím na lidi v jejich domovech, kteří se ukládají do postelí. Představuji si domov s pevně zavřenými okenicemi. Co asi teď dělají má matka a Prim? Dokázaly sníst večeři? Dušenou rybu a jahody? Nebo jídlo zůstalo netknutě ležet na jejich talířích? Dívaly se na shrnutí celodenních událostí v otlučené staré televizi, která stojí na stolku u stěny? Jistě ještě plakaly. Drží se má matka, aby mohla dodávat sílu Prim? Nebo už se zase začala odpoutávat a nechává tíhu tohoto světa na sestřiných křehkých ramenou?
Prim bude dnes v noci bezpochyby spát u matky. Trochu mě utěšuje pomyšlení na rozježeného Pryskyřníka, který se uvelebí na posteli, aby ji hlídal. Pokud bude sestřička plakat, přilísá se k ní do náruče a schoulí se u ní, dokud se Prim neutiší a neusne. Jsem moc ráda, že jsem ho neutopila.
Vzpomínky na domov zvyšují mou osamělost. Tento den byl téměř nekonečný. Je možné, že jsme s Hurikánem jedli ještě dopoledne ostružiny? Připadá mi to jako výjev z úplně jiného života. Jako dlouhý sen, který přešel v noční můru. Když půjdu spát, možná se vzbudím zpátky ve Dvanáctém kraji, kam patřím.
V zásuvkách je patrně dostatečný výběr nočních úborů, ale já si jen svlékám košili i kalhoty a vklouznu do postele ve spodním prádle. Povlečení je z měkké, sametové látky a pod silnou prošívanou pokrývkou je mi ihned příjemné teplo.
Jestli mám brečet, nyní je vhodná chvíle. Ráno si mohu smýt všechny stopy slz z tváří. Žádný pláč ale nepřichází. Buď jsem příliš unavená, nebo příliš otupělá na to, abych plakala. Cítím jen touhu být někde jinde, a tak se nechávám pravidelným pohupováním vlaku ukolébat do zapomnění spánku.
Přes závěsy proniká do místnosti šedé světlo, když mě probouzí hlasité klepání na dveře. Slyším hlas Cetkie Trinketové: "Vstávat, vstávat, vstávat! Dneska bude velký, velký, velký den!" Na několik vteřin se pokouším odhadnout, co se asi děje té ženské v hlavě. Jakými myšlenkami se během dne zabývá? Jaké sny se jí zdají v noci? Nemám sebemenší tušení.
Beru si znovu svoje zelené oblečení, protože není vlastně špinavé, jen trochu pomačkané po noci strávené na hromádce na zemi. Prsty přejíždím po drobném zlatém reprodrozdovi a myslím na les, na svého otce i na to, jak se probouzí matka s Prim a připravují se na nutnost zařizovat všechny věci beze mě.
Spala jsem se složitě spletenými vlasy, jak mi je upravila matka na Den sklizně, a účes stále nevypadá špatně, takže si ho nechávám. Nezáleží na tom. Už jistě nejsme daleko od Kapitolu, a jakmile dorazíme do města, o mém vzhledu na dnešní večerní ceremoniál stejně rozhodne vizážista. Jen doufám, že mi nepřidělí takového, který za poslední výkřik módy považuje nahotu.
Vstupuji do jídelního vozu a Cetkie Trinketová kolem mě prochází s šálkem kávy. Potichu si pro sebe mumlá sprostá slova. Haymitch s opuchlým a rudým obličejem po pitce z předchozího dne se hihňá. Peeta drží housku a tváří se poněkud zaraženě.
"Sedni si! Jen si sedni!" říká Haymitch a mává na mě. Jakmile dosedám na židli, pokládají přede mě obrovský talíř s jídlem. Vajíčka, šunku, hromady opečených brambor. Mísa s ovocem spočívá na ledu, aby její obsah zůstal chladný. Košík s houskami, který přede mne staví, by uživil moji rodinu nejméně týden. Je tu i elegantní sklenice pomerančové šťávy. Nebo se aspoň domnívám, že to je pomerančová šťáva. Pomeranč jsem ochutnala jen jednou, na Nový rok, když mi otec jeden koupil jako speciální lahůdku. Šálek kávy. Moje matka zbožňuje kávu, kterou si nemůžeme téměř nikdy dovolit, ale mně připadá hořká. Stojí tu i tmavě hnědý šálek s něčím, co jsem dosud i neviděla.
"Říkají tomu horká čokoláda," říká Peeta. "Je to dobré."
Usrknu trochu horké, sladké, smetanové tekutiny a projíždí mnou zachvění. Přestože mě nesmírně lákají i ostatní potraviny, nejprve vypiji čokoládu až do dna. Pak se cpu vším možným a spořádám, kolik se toho do mě vejde, což není nijak malé množství. Dávám si pozor, abych to nepřehnala s nejtěžšími potravinami. Jednou mi matka řekla, že vždycky jím, jako bych už nikdy v životě neměla vidět žádné další jídlo. "Vždyť ho taky neuvidím, pokud ho nedonesu domů," odpověděla jsem tehdy a matka zmlkla.
Když už mám pocit, že mi každou chvíli praskne žaludek, opírám se a rozhlížím se po svých společnících u snídaně. Peeta ještě jí - odlamuje kusy housky a namáčí si je v horké čokoládě, Haymitch nevěnuje příliš pozornosti talíři s jídlem a místo toho přihýbá ze sklenice s červenou šťávou, kterou ředí čirou tekutinou z láhve. Podle pachu jde o nějaký alkohol. Neznám Haymitche, ale viděla jsem ho dost často na Jarmarku, jak hází hrst peněz na pult ženě, která prodává destiláty. Než dorazíme do Kapitolu, bude úplně namol.
Uvědomuji si, že se mi Haymitch hnusí. Není divu, že splátci Dvanáctého kraje nikdy nemají šanci. Nejde jen o to, že jsme podvyživení a chybí nám výcvik. Někteří z našich soutěžících byli dost silní, aby se mohli o vítězství přinejmenším pokusit, zřídkakdy ale získáme sponzory a Haymitch na tom má lví podíl. Bohatí lidé, kteří podporují jednotlivé splátce - buď proto, že si na ně vsadili, nebo aby se mohli vychloubat, že uhodli vítěze -, očekávají, že budou jednat s někým více nóbl, než je Haymitch.
"Takže vy nám máte radit," oslovuji ho.
"A tady máte první radu. Zůstaňte naživu," říká Haymitch a hýká smíchem. Vyměňuji si pohled s Peetou, než si stačím připomenout, že s ním vlastně nechci mít nic společného. Tvrdost v jeho očích mě překvapuje. Většinou vypadá tak mírně.
"To je moc legrační," říká Peeta. Náhle udělá výpad proti sklenici v Haymitchově ruce. Sklenice se tříští o podlahu a krvavě červená tekutina z ní vytéká k zadní části vlaku. "Ale ne pro nás."
Haymitch na zlomek vteřiny váhá, ale potom zasahuje Peetu pěstí do brady a shazuje ho ze židle. Když se znovu natahuje po láhvi s tvrdým alkoholem, zabodnu nůž do stolní desky mezi jeho ruku a láhev, těsně před jeho prsty. Jsem přichystaná odrazit jeho úder, ale žádný útok nepřichází. Haymitch se místo toho opírá a mžourá na nás.
"Copak, copak?" podivuje se. "Že bych letos dostal párek opravdových bojovníků?"
Peeta se zvedá z podlahy a bere si zpod ovocné mísy hrst ledu. Začíná si ho přikládat k červenému fleku na bradě.
"Ne," řekne Haymitch a zadržuje mu ruku. "Jen ať je ta modřina vidět. Publikum si bude myslet, že ses popral s jiným splátcem ještě před vstupem do arény."
"To je proti pravidlům," namítá Peeta.
"Jenom když vás přistihnou. Modřina bude naznačovat, že jsi bojoval a nikdo tě nechytil, což je ještě lepší," vysvětluje Haymitch. Obrací se ke mně. "Dokážeš zasáhnout nožem ještě něco kromě stolu?"
Nejšikovnější jsem s lukem a šípem, ale strávila jsem dost času i vrháním nožů. Pokud také občas zraním šípem nějaké zvíře, je lepší ho dorazit nožem, ještě než se k němu přiblížím. Uvědomuji si, že pokud chci upoutat Haymitchovu pozornost, nyní je ta správná chvíle udělat dojem. Vytrhuji nůž ze stolu, chytám ho za ostří a vrhám ho přes místnost proti stěně. Ve skutečnosti jsem jen chtěla, aby se pořádně zabodl, ale ostří se noří do mezery mezi dvěma panely, díky čemuž vypadám o hodně lepší, než ve skutečnosti jsem.
"Stoupněte si sem. Oba," přikazuje Haymitch a kývá do středu místnosti. Poslechneme a on nás obchází, tu a tam do nás dloube jako do zvířat na trhu, zkoumá naše svaly a prohlíží si naše obličeje. "No, nejste úplně beznadějní. Vypadá to, že jste ve slušné kondici, a jakmile si vás vezmou do parády vizážisti, budete i docela pohlední."
Peeta i já mlčíme. Hladové hry sice nejsou soutěží krásy, ale nejhezčí splátci vždycky seženou více sponzorů.
"Dobře, uzavřu s vámi dohodu. Nebudete mi bránit v pití a já zůstanu dost střízlivý na to, abych vám pomohl," říká Haymitch. "Uděláte ale přesně to, co vám řeknu."
Není to ta nejlepší dohoda, ale pořád jde o obrovský pokrok srovnání se situací před deseti minutami, kdy jsme neměli žádného trenéra.
"Dobře," přikyvuje Peeta.
"Tak nám pomozte," říkám já. "Až budeme v aréně, jaká je nelepší strategie u Rohu hojnosti, když někdo…"
"Všechno po pořádku. Za pár minut dorazíme na nádraží, dostanete se do rukou vizážistů. Nebude se vám líbit, co s vámi provedou, ale ať už to bude cokoliv, nebraňte se jim," říká Haymitch.
"Ale…," začínám.
"Žádné ale. Prostě se nebraňte," nenechá mě Haymitch domluvit. Zvedá ze stolu svoji láhev a vychází z vozu. Když se za ním zavírají dveře, vlak potemní. Pořád svítí několik světel uvnitř, ale venku je naprostá tma, jako by padla noc. Dochází mi, že projíždíme tunelem, který prochází horami směrem ke Kapitolu. Hory vytvářejí přirozenou bariéru mezi Kapitolem a východními kraji. Z východu se do Kapitolu takřka nedá dostat jinak než tunely. Tato zeměpisná výhoda představovala významný faktor přispívající k porážce krajů ve válce, která vyústila až v to, že dnes jsem splátcem. Při přechodu pohoří byli vzbouřenci snadným terčem kapitolských leteckých sil.
Peeta Mellark a já stojíme v tichosti, zatímco se vlak řítí kupředu. Tunel pokračuje stále dál a dál, já myslím na tuny skály, která mě odděluje od modré oblohy a svírá se mi hruď. Nesnáším pomyšlení, že jsem takhle sevřená mezi kameny. Připomíná mi to doly a mého otce, který se nemůže dostat ke slunečnímu světlu a je navěky pohřben v temnotě.
Vlak náhle začíná zpomalovat a vůz zalévá jasné světlo. Nemůžeme si pomoct. Oba s Peetou přebíháme k oknu, abychom spatřili na vlastní oči, co známe jen z televize: Kapitol, hlavní město Panemu. Kamery nelhaly: je velkolepý. Možná je ve skutečnosti ještě velkolepější, protože nemohly plně zachytit jeho nádheru a třpytivé, duhově zbarvené budovy tyčící se k nebi, lesklé vozy, které projíždějí po širokých dlážděných ulicích, podivně oblečené lidi s prapodivnými účesy a namalovanými tvářemi - lidi, kteří vždycky měli co k jídlu. Všechny barvy působí uměle - růžová je příliš sytá, zelená příliš jasná, žlutá úplně bodá do očí - jako na plochých kulatých lízátkách v té drobounké cukrárně ve Dvanáctém kraji, která jsme si nikdy nemohly dovolit koupit.
Lidé si na nás začínají dychtivě ukazovat, jakmile poznávají vlak se splátci. Ustupuji od okna, znechucená jejich vzrušením. Vím, že se nemohou dočkat, až budou sledovat, jak umíráme. Peeta ale zůstává stát, a dokonce mává a usmívá se na zírající dav. Přestává teprve ve chvíli, kdy vlak vjíždí na nádraží, které nás skrývá před zvědavými pohledy obyvatel.
Všímá si, jak se na něj dívám, a krčí rameny. "Kdoví," říká. "Někdo z nich může být bohatý."
Zmýlila jsem se v něm. Přemýšlím o jeho činech od okamžiku, kdy začala sklizeň. O tom, jak mi přátelsky stiskl ruku. O jeho otci, který za mnou zašel se sušenkami a slíbil, že bude živit Prim… Neponoukl ho k tomu Peeta? Jeho slzy na nádraží. To, jak se nabídl, že Haymitche umyje, ale pak se mu dnes ráno postavil, když viděl, že to po dobrém nepůjde. A nyní mává z okna, snaží se získat si dav na svou stranu.
Jednotlivé kousky skládačky stále netvoří ucelený obraz, ale mám pocit, že vidím, jak se z nich formuje jakýsi plán. Peeta se nesmířil se smrtí. Už teď bojuje, aby zůstal naživu. Což zároveň znamená, že laskavý Peeta Mellark, ten chlapec, který mi dal chleba, se mě ze všech sil snaží zabít.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama