part 6

30. listopadu 2014 v 16:42 | Eli
Výcvikové centrum má věž určenou výhradně pro splátce a jejich týmy. Tohle bude náš domov až do vlastního začátku her. Každý kraj zabírá celé jedno patro. Člověk prostě vkročí do výtahu a stiskne číslo kraje. Jednoduché.
Výtahem už jsem jela dvakrát - v soudní budově ve Dvanáctém kraji. Jednou, když jsem přejímala medaili po otcově smrti, a včera, abych se naposledy rozloučila s přáteli a rodinou. Tam se však jednalo o tmavou a temnou kabinu, která se plížila jako šnek a páchla po zkysaném mléku. Stěny tohoto výtahu tvoří křišťálové sklo, takže je vidět lidi v přízemí, kteří se postupně zmenšují na velikost mravenců, zatímco člověk ujíždí rychle vzhůru. Je to povznášející pocit a jsem v pokušení požádat Cetkii Trinketovou, jestli bychom se nemohli svézt ještě jednou, ale připadá mi to dětinské.
Cetkiiny povinnosti zjevně nekončí na nádraží. Spolu s Haymitchem na nás bude dohlížet až do okamžiku našeho vstupu do arény. Svým způsobem je to výhoda, protože se na ni přinejmenším můžeme spolehnout, že nás odvede na správné místo. Haymitche jsme naproti tomu neviděli od okamžiku, kdy ve vlaku souhlasil s tím, že nám pomůže. Patrně někde leží zpitý do bezvědomí. Cetkie Trinketová na druhou stranu vypadá, jako by se vznášela v sedmém nebi. Jsme její první svěřenci, kteří měli úspěch na zahajovacím obřadu. Chválí nejen naše kostýmy, ale také to, jak jsme se chovali. Navíc zná všechny lidi, kteří v Kapitolu něco znamenají - mluvila s nimi celý den o nás a snažila se získat nějaké sponzory.
"Zůstávala jsem ovšem velice tajemná," říká a mhouří oči, "protože se mě Haymitch pochopitelně neobtěžoval seznámit s vašimi strategiemi. S tím, co jsem měla k dispozici, jsem ale dělala, co jsem mohla. Že se Katniss obětovala za svou sestru. Že jste oba vyvinuli velké úsilí, abyste překonali barbarství svého kraje."
Barbarství? To je velice paradoxní poznámka od ženy, která nás pomáhá připravovat na masakr. A na čem vlastně zakládá náš údajný úspěch? Na etiketě stolování?
"Všichni mají pochopitelně pochyby. Přece jen pocházíte z uhelného kraje. Ale já jim řekla, a to bylo ode mě moc chytré: 'Když působíte na uhlí dost velkým tlakem, změní se v perly!'." Usmívá se na nás tak zářivě, že nám nezbývá, než nadšeně přikyvovat její chytrosti, ačkoliv nemá pravdu.
Uhlí se nemění v perly. Perly rostou v mušlích. Možná chtěla říct, že se uhlí mění v diamanty, ale to taky není pravda. Slyšela jsem, že v Prvním kraji mají něco jako stroj, který umí měnit v diamanty grafit, jenže my ve Dvanáctém kraji netěžíme grafit. To patřilo k povinnostem Třináctého kraje, než ho Kapitol zničil.
Přemítám, jestli to vědí lidé, u kterých nám celý den dělala reklamu, nebo jestli je jim to úplně jedno.
"Bohužel nemohu uzavírat smlouvy se sponzory. To může dělat jenom Haymitch," říká Cetkie ponuře. "Ale nebojte se, já ho dostanu ke stolu třeba se zbraní v ruce, jestli to bude nutné."
Ačkoliv Cetkie Trinketová trpí zásadními nedostatky v mnoha oblastech, její odhodlání musím obdivovat.
Moje místnosti jsou větší, než náš celý dům ve Dvanáctém kraji. Jsou přepychové jako ve vlaku, ale taky tu je tolik různých automatických hejblátek, že určitě nebudu mít ani čas vyzkoušet všechna tlačítka. I sprcha je vybavena panelem s více než stovkou programů, kterými je možné ovládat teplotu a tlak vody, přidávat mýdla, šampony, vůně, oleje a masáže. Když vkročíte na koupelnovou podložku, začne na vás vanout teplý vzduch, který vás osuší. Místo toho, abych se po umytí zdržovala se zacuchanými vlasy, pokládám pouze dlaň na krabičku, která do mých vlasů vyšle proud vzduchu a takřka okamžitě je vysuší a rozfouká. Splývají mi na ramena jako lesklá a hladká záclona.
Programuji skříň, aby mi vydala oblek podle mého vkusu. Okna zaostřují pohled na různé části města podle mých pokynů. Stačí jen zašeptat do mikrofonu název jídla z obrovského seznamu a za necelou minutu se objeví horký objednaný pokrm. Přecházím po místnosti a uždibuji husí játra a nadýchaný chléb, dokud se neozve zaklepání na dveře. Cetkie na mě volá, že je čas jít na večeři.
Prima. Mám hlad jako vlk.
Když vstupujeme do jídelny, Peeta, Cinna a Portia stojí na balkoně, z něhož je výhled na celý Kapitol. Jsem ráda, že tu jsou naši vizážisti, zejména když jsem se dozvěděla, že se k nám připojí i Haymitch. Večeře, u které by byla jen Cetkie a Haymitch, by jistě skončila katastrofálně. Navíc nejde jen o jídlo, ale také o naplánování našich strategií a Cinna s Portií již prokázali svou cenu.
Tichý mladík oblečený v bílé tunice nám všem nabízí sklenky s vínem. Uvažuji o tom, že odmítnu. Nikdy jsem ale víno nepila s výjimkou domácího, kterým matka léčí kašel, a kdy se mi naskytne další příležitost je ochutnat? Srkám trpkou, nakyslou tekutinu a v duchu si pomyslím, že by se dala vylepšit několika lžícemi medu.
Haymitch přichází přesně ve chvíli, kdy se podává večeře. Vypadá, jako by měl vlastního vizážistu, protože je čistý, upravený a vypadá střízlivější než kdykoliv předtím. Neodmítá nabízené víno, ale když se pouští do polévky, dochází mi, že to je poprvé, co ho vidím jíst. Možná se opravdu bude krotit na dostatečně dlouhou dobu, aby nám pomohl.
Cinna a Portia mají podle všeho příznivé účinky na Haymitche i Cetkii, kteří se aspoň k sobě chovají civilizovaně a zdvořile. A oba nešetří chválou na adresu vizážistů a jejich výtvoru pro zahajovací ceremoniál. Zatímco si ostatní nezávazně povídají, soustředím se na jídlo. Houbová polévka, hořká zelenina s rajčaty o velikosti hrášku, krvavý biftek tenký jako papír a podávaný se sladkými modrými hrozny. Obsluhují nás samí mladí lidé ve stejných bílých tunikách, jako měl mladík roznášející víno, pohybují se beze slova kolem stolu a dohlížejí na to, abychom měli stále plné talíře i sklenice.
Po vypití poloviny sklenky se mi začíná trochu zastírat mysl, a tak raději přecházím na vodu. Ten pocit se mi nelíbí a doufám, že brzy odezní. Je mi záhadou, jak Haymitch dokáže takhle trávit celý život.
Snažím se soustředit na hovor, který se stočil k našim kostýmům na nadcházející interview, když jakási dívka v bílé tunice pokládá na stůl nádherný dort a zapaluje ho. Dort vzplane a plameny ještě chvíli olizují jeho okraje, než uhasnou. Na okamžik mne přepadají pochyby. "Jak to, že hoří? Není v něm alkohol?" ptám se a dívám se na dívku. "To je to poslední, co bych ch… ach! Tebe znám!"
Nedokážu přiřadit k dívčině tváři jméno, ale jsem si tím jistá. Ty tmavě zrzavé vlasy, překrásné rysy, porcelánově bílá pleť. Už když to ale říkám, cítím, jak se mi vnitřnosti stahují úzkostí a provinilostí, a ačkoliv si nedokážu vybavit podrobnosti, vím, že mě s tou dívkou spojuje nějaká ošklivá vzpomínka. Můj zmatek a stísněnost se jen zesílí, když jí po tváři přelétne výraz hrůzy. Rychle zavrtí hlavou a spěšně odbíhá od stolu.
Čtyři dospělí kolem stolu mě sledují jako dravci.
"Nebuď směšná, Katniss. Jak bys mohla znát avoxku?" Vyštěkne na mě Cetkie. "To je nesmysl."
"Co je avoxka?" ptám se hloupě.
"Avox je člověk, který spáchal zločin. Té holce vyřízli jazyk, aby nemohla mluvit," říká Haymitch. "Patrně je to nějaká zrádkyně. Není pravděpodobné, že bys ji znala."
"A i kdyby ano, nemáš s nimi co mluvit, pokud jim nedáváš nějaký rozkaz," dodává Cetkie. "Jistěže ji neznáš."
Ale já ji znám. A když teď Haymitch vyřkl slovo zrádkyně, vzpomínám si odkud. Ostatní se ale kaboní natolik, že to nemohu nikdy přiznat. "Ne, asi ne. Já jenom…," koktám. Víno mi taky nijak nepomáhá.
Peeta luská prsty. "Delly Cartwrightová. To je ono. Taky jsem si říkal, že mi ta holka připadá povědomá. Pak jsem si uvědomil, že je strašně podobná Delly."
Delly Cartwrightová je nezdravě bledá, neforemná dívka s nažloutlými vlasy, která se naší servírce podobá asi tak, jako brouk podobá motýlovi. Taky je dost možná tou nejpřátelštější osobou na celé planetě - neustále se ve škole na všechny usmívá, dokonce i na mě. Dívku se zrzavými vlasy jsem neviděla usmát se ani jednou. Vděčně se ale chytám Peetovy pomocné ruky. "No ano, tu jsem myslela. Asi to bude těmi vlasy," říkám.
"A podobným výrazem v očích," přikyvuje Peeta. Všichni kolem stolu se uvolňují. "Dobře, jestli je to všechno," říká Cinna. "A ano, v tom dortu byl alkohol, ale ten všechen shořel. Objednal jsem ho speciálně na počest vašeho plamenného vystoupení."
Jíme dort a přesunujeme se do salonku, abychom sledovali záznam zahajovacího obřadu, který právě vysílají. Pár dalších dvojic udělalo docela dobrý dojem, ale žádná se nemůže měřit s námi. I my sami mimoděk vydechujeme, když nás zabírají kamery, jak vyjíždíme z Kosmetického centra.
"Koho napadlo, aby se drželi za ruce?" ptá se Haymitch.
"Cinnu," odpovídá Portia.
"Krásný náznak vzpurnosti," říká Haymitch. "Dokonalé."
Vzpurnosti? Nad tím se musím na okamžik zamyslet. Když si ale vzpomenu na ostatní dvojice, které stály prkenně vedle sebe a nijak nedávaly najevo, že si vůbec uvědomují přítomnost jeden druhého, jako by hry už začaly, chápu, co tím Haymitch myslí. Tím, že jsme se představili jako přátelé a nikoliv jako protivníci, jsme se od ostatních odlišili stejně jako ohnivými kostýmy.
"Zítra ráno vás čeká první výcvik. Setkáme se u snídaně a přesně vám povím, jak chci, abyste se chovali," říká Haymitch Peetovi a mně. "Teď se jděte trochu vyspat a my dospělí si tu zatím promluvíme."
Kráčíme s Peetou chodbou k našim pokojům. U mých dveří se opírá o rám, ne že by mi přímo zablokoval vstup, ale rozhodně chce, abych mu věnovala pozornost. "Takže Delly Cartwrightová. To je ale náhoda, že jsme tu natrefili na její dvojnici."
Žádá mě o vysvětlení a já jsem v pokušení mu je poskytnout. Oba víme, že mě vytáhl z bryndy. Takže jsem už zase jeho dlužnicí. Když mu řeknu pravdu o té dívce, trochu tím dluh vyrovnám. Čemu tím mohu ublížit? I kdyby ten příběh někdo zopakoval, nemůže mi tím příliš ublížit. Byla jsem jenom svědek. A o Delly Cartwrightové lhal stejně jako já.
Uvědomuji si, že si o té dívce opravdu chci s někým popovídat. S někým, kdo by mi pomohl doplnit mezery v jejím příběhu. Zvolila bych si Hurikána, ale není pravděpodobné, že ho ještě někdy uvidím. Přemítám, jestli na mě takhle Peeta nebude mít nějakou páku, když mu všechno řeknu, ale nenapadá mě, jak by to mohl proti mně využít. Pokud se mu s něčím svěřím, možná nakonec uvěří, že ho vnímám jako přítele.
Pomyšlení na tu dívku s vyříznutým jazykem mě navíc děsí. Připomíná mi, proč jsem tady. Nejsem tu, abych předváděla oslnivé kostýmy, ani abych ochutnávala lahodné pokrmy. Jsem tu, abych zahynula krvavou smrtí, zatímco bude dav diváků povzbuzovat mého vraha.
Říct, nebo neříct? Mozek mi po tom víně stále pracuje zpomaleně. Hledím do chodby, jako bych tam mohla najít odpověď.
Peeta vycítí mé váhání. "Už jsi byla na střeše?" Vrtím hlavou. "Cinna mě tam dovedl. Je vidět skoro na celé město. Fičí tam ovšem docela hlasitý vítr."
Překládám si to v duchu jako: "Nikdo nás neuslyší." Člověk má pocit, že je tu neustále pod dohledem. "Můžeme si tam jen tak zajít?"
"Jistě, jen pojď," říká Peeta. Následuji ho ke schodišti, které vede na střechu. Nad ním je malá, kopulovitá místnost s dveřmi ven. Vykračujeme do chladného, větrného večerního vzduchu. Nad vyhlídkou se mi tají dech. Kapitol se třpytí jako obří roj světlušek. Elektřina ve Dvanáctém kraji funguje dost nespolehlivě a obvykle ji máme k dispozici jen několik hodin denně. Večery často trávíme při svíčkách. Na dodávku proudu se dá spolehnout pouze v okamžiku, kdy vysílají hry nebo nějakou důležitou vládní zprávu, kterou musí lidé povinně sledovat v televizi. Tady ale nehrozí žádný nedostatek. Nikdy.
Přecházíme s Peetou k zábradlí na okraji střechy. Dívám se z výšky naší budovy přímo pod sebe na ulici a na lidi, kteří se hemží hluboko dole. Jsou slyšet jejich auta, občasný výkřik a podivné kovové cinkání. Ve Dvanáctém kraji bychom se teď všichni chystali ulehnout do postele.
"Ptal jsem se Cinny, proč nás sem nahoru pouštějí. Copak se nebojí, že se někteří splátci rozhodnou raději rovnou skočit?" říká Peeta.
"Co ti odpověděl?" ptám se.
"Nemůžeš skočit," krčí rameny Peeta. Napřahuje ruku do zdánlivě prázdného prostoru. Ozve se ostré prasknutí a Peeta cukne rukou zpátky. "Je tu elektrické pole, které tě hodí zpátky na střechu."
"Pořád si dělají starosti o naši bezpečnost," říkám. I když Cinna ukázal Peetovi střechu, přemítám, jestli bychom tu měli být tak pozdě a jen sami. Ještě nikdy jsem neviděla splátce na střeše Výcvikového centra. To ovšem neznamená, že nás nenahrávají. "Myslíš, že nás sledují?"
"Možná," připouští Peeta. "Pojď se podívat na zahradu."
Na opačné straně kopule vytvořili zahradu se záhony květin a stromy v květináčích. Z větví visí stovky zvonků, které vysvětlují ono kovové cinkání, jež jsem prve slyšela. Za tak větrného večera jejich zvuk stačí k přehlušení rozhovoru dvou lidí, kteří nechtějí být odposloucháváni. Peeta na mě vyčkávavě hledí.
Předstírám, že si prohlížím květ. "Jednoho dne jsme lovili v lese. Schovávali jsme se a číhali jsme na kořist," šeptám.
"Ty s otcem?" ptá se šeptem.
"Ne, s kamarádem Hurikánem. Najednou přestali zpívat ptáci. Až na jednoho. Jako by vydával varovný pokřik. A pak jsme je uviděli. Jsem si jistá, že to byla ona. Byl s ní nějaký chlapec. Měli roztrhané šaty a tmavé kruhy pod očima. Utíkali, jako by na tom závisel jejich život," vyprávím.
Na chvíli se odmlčím a vzpomínám, jak nás pohled na tento podivný pár ochromil. Zjevně nepocházeli z Dvanáctého kraje a zoufale prchali lesem. Později jsme uvažovali, jestli jsme jim nemohli pomoct v útěku. Možná jsme mohli. Mohli jsme je schovat. Kdybychom jednali rychle. Jistě, ta situace nás s Hurikánem zastihla nepřipravené, ale jsme oba lovci. Víme, jak vypadají zvířata zahnaná do kouta. Věděli jsme, že ta dvojice má potíže, jakmile jsme ji spatřili. Ale jenom jsme přihlíželi.
"Zničehonic se objevilo vznášedlo," pokračuji. "Chci říct, že v jednu chvíli byla obloha prázdná, a v další vteřině tam bylo. Nevdávalo žádný zvuk, ale oni ho uviděli. Na dívku dopadla síť a zvedla ji tak rychle jako výtah. Chlapce střelili nějakým oštěpem. Ten oštěp byl připojený k lanu, takže vytáhli i jeho tělo, ale jsem si jistá, že byl mrtvý. Slyšeli jsme, jak dívka jednou vykřikla. Myslím, že křičela jméno toho chlapce. Pak vznášedlo zmizelo a ptáci začali zpívat, jako by se nic nestalo."
"Viděli tě?" ptá se Peeta.
"Nevím. Byli jsme pod skalním převisem," odpovídám. Ale ve skutečnosti to vím. V jednom okamžiku, po varovném volání toho ptáka chvíli předtím, než se objevilo vznášedlo, nás ta dívka spatřila. Zadívala se na mě a zavolala o pomoc. Ani Hurikán, ani já jsme ale nezareagovali.
"Celá se chvěješ," říká Peeta.
Vítr a vzpomínky zbavily mé tělo veškerého tepla. Ten dívčin výkřik… byl její poslední?
Peeta si svléká bundu a přehazuje mi ji přes ramena. Začínám od něj ustupovat, ale pak se zarazím a rozhoduji se, že přijmu jeho bundu i jeho vlídnost. Tak by se zachoval přítel, ne?
"Byli odtud?" ptá se a zapíná mi knoflík u krku.
Přikyvuji. Vypadali jako obyvatelé Kapitolu. Chlapec i dívka.
"Kam podle tebe utíkali?" pokračuje Peeta ve vyptávání.
"To nevím," krčím rameny. Dvanáctý kraj je víceméně konec světa. Za námi už je jen divočina. Pokud člověk nepočítá rozvaliny Třináctého kraje, které pořád doutnají od jedovatých bomb, jež na něj svrhli. Občas je ukazují v televizi, jako připomínku a výstrahu. "Ani nevím, proč prchali." Haymitch označil avoxyl za zrádce. Zrádce čeho? Mohli zradit jedině Kapitol. Tady ale mají všechno. Není důvod se bouřit.
"Já bych odtud taky odešel," vyhrkne Peeta. Pak se nervózně rozhlíží. Řekl to dost hlasitě, aby to bylo slyšet přes cinkání zvonků. Směje se. "Šel bych domů, kdyby mě nechali. Ale musíš uznat, že jídlo je tu senzační."
Znovu zachránil situaci. Pokud nikdo neslyšel nic jiného, domníval by se, že jde jen o rozhovor dvou vystrašených splátců, nikoliv o napadení nezpochybnitelné dobroty Kapitolu.
"Začíná být zima. Pojďme dovnitř," říká. Pod kopulí je teplo a světlo. Peeta pokračuje konverzačním tónem: "Tvůj kamarád Hurikán - to je on, kdo odnesl tvou sestru při sklizni?"
"Ano. Znáš ho?" ptám se.
"Ani ne. Slyšel jsem, že se o něm hodně baví holky. Myslel jsem, že je tvůj bratranec nebo něco na ten způsob. Pomáháte si," říká.
"Ne, nejsme příbuzní," odpovídám.
Peeta s neproniknutelným výrazem přikyvuje. "Přišel se s tebou rozloučit?"
"Ano," přikyvuji a pečlivě ho pozoruji. "Stejně jako tvůj otec. Ten mi přinesl sušenky."
Peeta povytahuje obočí, jako by to pro něj byla novinka. Poté, co jsem ho ale viděla tak hladce lhát, tomu nepřikládám žádnou váhu.
"Opravdu? No, má tě rád a tvou sestru taky. Mám dojem, že by si přál mít dceru místo domu plného kluků."
Pomyšlení na to, že se o mně možná někdy bavili u večeře nebo u pekařské pece, mě ohromuje. Určitě to muselo být v matčině nepřítomnosti.
"V dětství se můj otec znal s tvou matkou," dodává Peeta.
Další překvapení. Ale tohle je nejspíš pravda. "Ano, ona vyrostla ve městě," říkám. Připadá mi nezdvořilé dodávat, že se o pekaři nikdy nezmínila ani slůvkem, s výjimkou příležitostí, kdy chválila jeho chleba.
Stojíme u dveří a já vracím Peetovi bundu. "Uvidíme se ráno."
"Zatím ahoj," říká a odchází chodbou pryč.
Když otvírám dveře, zrzavá dívka právě sbírá můj elastický oděv a boty z podlahy, kde jsem je nechala, než jsem šla do sprchy. Chci se jí omluvit za to, že jsem ji možná u večeře dostala do potíží. Vzpomínám si ale, že s ní nemám mluvit, pokud jí nehodlám dát nějaký pokyn.
"Promiň," oslovuji ji. "Tyhle věci jsem měla vrátit Cinnovi. Omlouvám se. Můžeš mu je odnést?"
Vyhýbá se mému pohledu, mírně přikyvuje a míří ke dveřím.
Měla jsem v úmyslu omluvit se jí za události u večeře, ale vím, že má omluva sahá podstatně hlouběji. Stydím se, že jsem se jí nepokusila pomoct tehdy v lese. Že jsem nechala Kapitol zabít toho chlapce a zmrzačit ji, aniž bych hnula prstem.
Jako když jsem sledovala hry.
Skopávám z nohou boty a lezu si v šatech pod pokrývku. Nepřestávám se chvět. Třeba si mě ta dívka ani nepamatuje. Ale vím, že ano. Nikdy nezapomenete tvář člověka, který byl vaší poslední nadějí. Přetahuji si pokrývku přes hlavu, jako by mě to mohlo ochránit před rusovlasou dívkou, která nemůže mluvit. Cítím však na sobě její pohled, pronikající stěnami, dveřmi i lůžkovinami.
Napadá mě, jestli ji potěší, až mě uvidí umírat.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama