part 8

30. listopadu 2014 v 17:39 | Eli
Cestou k výtahu vztekle odhazuji luk na jednu stranu a toulec na druhou. Míjím zírající avoxy, kteří hlídají výtahy, a v kabině zasahuji tlačítko s číslem dvanáct úderem pěstí. Dveře se zavírají a výtah stoupá. Dojíždím až k našemu patru a po tvářích se mi začínají koulet slzy. Slyším, jak mě ostatní volají ze salonku, ale utíkám chodbou ke svému pokoji, zamykám za sebou dveře a vrhám se na postel. Tam se teprve opravdu rozvzlykám.
To se mi povedlo! Teď jsem všechno zkazila! Jestli jsem měla aspoň nepatrný náznak naděje, přišla jsem o něj, když jsem vystřelila šíp na tvůrce her. Co teď se mnou udělají? Uvězní mě? Popraví mě? Vyříznou mi jazyk a udělají ze mě avoxku, abych mohla obsluhovat budoucí splátce Panemu? Na co jsem myslela, když jsem vysílala ten šíp? Jistě, v tu chvíli jsem prostě nemyslela, sestřelila jsem to jablko čistě proto, že jsem byla rozzlobená kvůli jejich lhostejnosti. Nesnažila jsem se nikoho z nich zabít. Kdyby ano, už by byli po smrti!
Ale co na tom vlastně záleží? Stejně jsem nemohla tyhle hry vyhrát. Koho zajímá, co se mnou udělají? Strach mi nahání především to, co mohou provést s matkou a s Prim. Jak bude má rodina trpět za mou vznětlivost? Zabaví jim jejich skrovný majetek, nebo pošlou matku do vězení a Prim do sirotčince? Nebo je rovnou zabijí? To by přece neudělali, nebo ano? Ale proč ne? Co jim na tom sejde?
Měla jsem tam zůstat a omluvit se. Nebo se zasmát, jako by to celé byl vtip. Pak by se mnou možná naložili shovívavě. Já jsem ale místo toho vypochodovala z místnosti tak neuctivě, jak jen to šlo.
Haymitch a Cetkie klepou na dveře. Křičím na ně, ať jdou pryč, a oni nakonec odcházejí. Trvá nejméně hodinu, než se vypláču. Pak jen ležím schoulená na posteli, hladím hedvábné povlečení a sleduji, jak slunce zapadá nad umělým cukrkandlovým Kapitolem.
Zpočátku očekávám, že si pro mne přijdou stráže. Jak ale ubíhá čas, připadá mi to stále méně pravděpodobné. Pořád potřebují dívku za Dvanáctý kraj, nebo ne? Jestli mě tvůrci her chtějí potrestat, mohou to udělat veřejně. Počkají, až budu v aréně a pak na mě poštvou divoká zvířata. A mohu se vsadit, že mi neposkytnou luk a šípy, abych se mohla bránit.
Ještě předtím mi ale dají tak nízké skóre, že mě nebude sponzorovat nikdo příčetný. To se stane hned dnes večer. Vzhledem k tomu, že soukromé vystoupení není určeno pro cizí oči, tvůrci her oznámí u každého hráče svoje bodové hodnocení, které poskytne divákům startovní čáru, na jejímž základě mohou začít sázet. Čísla se pohybují od jedničky ke dvanáctce, přičemž jednička je nenapravitelně špatná a dvanáctka nedosažitelně vysoká, a odrážejí, jak slibně se tvůrcům her daný splátce jeví. Hodnocení nezaručuje, kdo vyhraje. Je to jen odraz schopností, které splátce předvedl během výcviku. Nepředvídatelné faktory v aréně často způsobí, že splátce s nejvyšším hodnocením padne jako první. A před pár lety se přihodilo, že chlapec, který dostal v hodnocení jen trojku, vyhrál celé hry. Známky ale mohou pomoct či ublížit soutěžícímu v očích sponzorů. Doufala jsem, že mi střelecké umění vynese šestku nebo sedmičku, ačkoliv nemám příliš velkou sílu. Teď jsem si jistá, že budu mít nejnižší skóre ze všech čtyřiadvaceti soutěžících. A pokud mě nikdo nebude sponzorovat, pravděpodobnost, že zůstanu naživu, klesá téměř k nule.
Když na dveře klepe Cetkie a volá mě k večeři, usuzuji, že mohu klidně jít. Večer v televizi ukážou naše hodnocení, takže stejně nemá cenu pořád skrývat, co se stalo. Jdu do koupelny a oplachuji si tvář, ale stále ji mám zarudlou a opuchlou od pláče.
Všichni čekají u stolu. Jsou tu dokonce i Cinna a Portia. Přeju si, aby sem vizážisti bývali nechodili, protože se mi z nějakého důvodu nelíbí pomyšlení, že je zklamu. Jako bych bezmyšlenkovitě zahodila všechnu skvělou práci, kterou odvedli při přípravě zahajovacího obřadu. Vyhýbám se pohledům ostatních a lhostejně nabírám rybí polévku lžící. Slaná chuť mi připomíná moje slzy.
Dospělí se začínají bavit o předpovědi počasí a já se podívám na Peetu. Hledí na mě s povytaženým obočím. V jeho očích se zráčí otázka. Co se stalo? Jen mírně vrtím hlavou. Když pak podávají hlavní chod, slyším, jak Haymitch říká: "Dobře, konec nezávazného plkání. Jak mizerní jste dneska byli?"
Peeta začíná: "Nemám pocit, že by na tom vůbec záleželo. Když jsem přišel před tvůrce her, nikdo se na mě pomalu ani nepodíval. Myslím, že zpívali nějaké pijácké písničky. Chvíli jsem házel s různými těžkými předměty, dokud mi neřekli, že mohu jít."
Po jeho slovech se cítím o něco líp. Peeta sice nezaútočil na tvůrce her, ale aspoň se k němu chovali stejně lhostejně jako ke mně.
"A ty, drahoušku?" říká Haymitch.
Jeho oslovení mě napružuje natolik, že jsem aspoň schopná odpovědět. "Vystřelila jsem šíp na tvůrce her."
Všichni přestávají jíst. "Cože jsi udělala?" Hrůza v Cetkiině hlase potvrzuje mé nejhorší obavy.
"Vystřelila jsem na ně šíp. Vlastně ne přímo na ně. Jejich směrem. Jak říkal Peeta, střílela jsem z luku a oni si mě nevšímali, takže jsem prostě… prostě jsem ztratila hlavu a vystřelila jsem jablko z huby tomu pitomému pečenému seleti!" vysvětluji vzdorně.
"Co ti říkali?" ptá se Cinna opatrně.
"Nic. Nebo spíš nevím. Potom jsem odešla," odpovídám.
"Aniž by tě propustili?" lapá Cetkie po dechu.
"Propustila jsem se sama," říkám. Vzpomínám si, jak jsem slíbila Prim, že se opravdu pokusím vyhrát, a mám pocit, jako by se na mě zřítila tuna cihel.
"Tak to bychom měli," poznamenává Haymitch a maže si housku máslem.
"Myslíte, že mě zatknou?" ptám se.
"O tom pochybuji. Teď by měli plno starostí sehnat náhradnici," říká Haymitch.
"A co moje rodina?" ptám se dál. "Potrestají je?"
"Těžko. Nemělo by to smysl. Chápej, museli by zveřejnit, co se stalo ve Výcvikovém centru, aby to mělo nějaký účinek na diváky. Lidé by chtěli vědět, co jsi udělala. Jenže to nemohou prozradit, protože je to tajné, takže by trestáním rodiny jenom mrhali časem," vysvětluje Haymitch. "Spíš ti udělají ze života peklo v aréně."
"To nám plánují udělat tak jako tak," říká Peeta.
"To je pravda," přikyvuje Haymitch. A já si uvědomuji, že se stalo nemožné. Podařilo se jim mě skutečně rozveselit. Haymitch zvedá rukama vepřovou kotletu, nedbá na Cetkiino zakabonění a namáčí si ji ve víně. Odhryzne kousek masa a rozesměje se. "Jak se tvářili?"
Cítím, jak se mi mimoděk zvedají koutky úst. "Vyděšeně. Byli v šoku. A někteří z nich vypadali dost směšně." Vybavuje se mi jeden konkrétní výjev. "Jeden z nich zakopl a spadl do mísy s punčem."
Haymitch hýká smíchem a všichni se smějeme s výjimkou Cetkie, ačkoliv i ta potlačuje úsměv. "No, zasloužili si to. Jejich úkolem je si vás prohlédnout a ohodnotit. A nemají právo vás dva ignorovat jenom proto, že jste z Dvanáctého kraje." Náhle se kradmo rozhlíží, jako by řekl něco ošklivého. "Omlouvám se, ale tak to cítím," dodává všeobecně.
"Dostanu strašně mizerné hodnocení," říkám.
"Na hodnocení záleží jedině tehdy, pokud jste mimořádně dobří. Nikdo si moc nevšímá špatných ani průměrných. Všichni si mohou říkat, že si schválně schováváš talent pro sebe. Tuhle strategii používá plno lidí," říká Portia.
"Doufám, že právě tak si lidé vyloží čtyřku, kterou pravděpodobně dostanu," ozývá se Peeta. "Pokud vůbec. Myslím, že snad neexistuje nic, co by dělalo ještě menší dojem, než když někdo zvedne těžkou kouli a hodí ji o pár metrů dál. Jednu jsem si málem pustil na nohu."
Usmívám se na něj a dochází mi, že mám hlad jako vlk. Odřezávám si kus vepřového, pokládám ho na bramborovou kaši a pouštím se do jídla. Všechno je v pořádku. Má rodina je v bezpečí. A pokud jsou v bezpečí oni, nezpůsobila jsem žádnou škodu.
Po jídle se přesunujeme do salonku, abychom sledovali, jak v televizi vyhlašují naše známky. Nejprve ukážou fotografii splátce a poté se přes ni rozsvítí číslo. Profesionální splátci obvykle dostávají body v rozmezí osmi až deseti. Většina ostatních hráčů se pohybuje kolem pětky. Malá Routa překvapivě získává sedmičku. Nevím, co porotcům ukázala, ale je tak drobná, že to na ně muselo hluboce zapůsobit.
Dvanáctý kraj přichází na řadu poslední, jako obvykle. Peeta dostává osmičku, takže přinejmenším pár tvůrců her muselo sledovat, co dělá. Zarývám si nehty do dlaní a očekávám nejhorší. Na obrazovce se objevuje moje tvář a vzápětí se přes ni rozsvítí jedenáctka.
Jedenáctka!
Cetkie Trinketová vyjekne a všichni mě poplácávají po zádech a blahopřejou mi. Celé mi to připadá jako ve snu.
"To musí být nějaká chyba. Jak… jak je to možné?" ptám se Haymitche.
"Asi se jim líbil tvůj temperament," krčí rameny. "Mají zájem o dobrou show a potřebují hráče s plamenným přístupem."
"Katniss, dívka v plamenech," říká Cinna a objímá mě. "Jen počkej, až uvidíš šaty na interview."
"Další plameny?" ptám se.
"Něco na ten způsob," odpovídá potutelně.
Nastává další rozpačitý okamžik, kdy si s Peetou navzájem blahopřejeme. Oba si zatím vedeme dobře, ale co to znamená pro toho druhého? Co nejrychleji se stahuji do svého pokoje a zavrtávám se pod přikrývku. Napětí toho dne a zejména pláč mě vyčerpaly. Usínám a nořím se do dočasné milosrdné úlevy spánku, zatímco mi před očima stále problikává číslo jedenáct.
Za úsvitu zůstávám chvíli ležet v posteli a pozoruji, jak po obloze stoupá slunce. Je nádherné nedělní ráno. Doma bych měla den volna. Přemítám, jestli je Hurikán už v lese. Obvykle věnujeme neděli shánění zásob na celý týden. Vstáváme časně, lovíme, sbíráme a poté jdeme na Jarmark. Představuji si Hurikána beze mě. Oba umíme lovit sami, ale jsme lepší ve dvojici. Obzvláště pokud máme spadeno na nějakou větší zvěř. I v případě malých úlovků ale přítomnost společníka všechno usnadňuje a zpříjemňuje náročný úkol uživit rodinu.
Snažila jsem se lovit sama přibližně půl roku, než jsem poprvé v lese narazila na Hurikána. Stalo se to jednu říjnovou neděli, vzduch byl chladný a vznášel se v něm čpící pach rozkladu. Dopoledne jsem strávila tím, že jsem se přetahovala s veverkami o oříšky, a odpoledne, když se udělalo o něco tepleji, jsem se brodila potokem a sbírala hlízy šípatky. Pokud šlo o maso, zastřelila jsem jenom veverku, která mi téměř přeběhla přes prsty u nohou v honbě za žaludy, ale zvířata se tady budou vyskytovat i v zimě, kdy mi sníh zakryje ostatní zdroje potravy. Odvážila jsem se hlouběji než obvykle a nyní jsem pospíchala zpátky domů se svými pytlovinovými vaky, když tu jsem narazila na mrtvého králíka. Visel za krk v tenkém drátěném oku třicet centimetrů nad mou hlavou. Asi o patnáct metrů dál se houpal další. Poznala jsem tento druh pastí, protože je používal i můj otec. Když se do ní chytí kořist, past ji vymrští vysoko do vzduchu, mimo dosah jiných hladových zvířat. Snažila jsem se klást pasti celé léto, ale bez úspěchu. Zrovna jsem přiložila prsty k drátu nad jedním z králíků, když se ozval hlas: "To je dost riskantní."
Uskočila jsem nejméně o metr a zpoza stromu se vynořil Hukán. Jistě mě sledoval celou dobu. Tehdy mu bylo teprve čtrnáct, ale měřil přes sto osmdesát centimetrů a připadal mi jako dospělý. Vídala jsem ho ve Sloji i ve škole. A setkali jsme se ještě jednou. Přišel o otce při stejném výbuchu, který připravil o život mého otce. V lednu jsem stála vedle něj, když přebíral medaili v soudní budově jako nejstarší dítě bez otce. Vzpomínala jsem si na jeho dva mladší bratry, kteří se drželi matky, jejíž břicho naznačovalo, že jí zbývá jen několik dní do dalšího porodu.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se, přišel ke mně a osvobodil mrtvolu králíka z oka. U opasku mu viseli další tři.
"Katniss," špitla jsem sotva slyšitelně.
"Krádež se trestá smrtí, Katrys, nebo jsi o tom neslyšela?"
"Katniss," řekla jsem hlasitěji. "A nic jsem nekradla. Jenom jsem se chtěla podívat na tvou past. Do mých se nikdy nic nechytí."
Nepřesvědčeně se na mě zamračil. "Tak odkud máš tu veverku?"
"Zastřelila jsem ji." Sundala jsem si z ramene luk. Ještě pořád jsem používala menší verzi zbraně, kterou mi vyrobil otec, ale cvičila jsem i s lukem normální velikosti, kdykoliv se mi naskytla příležitost. Doufala jsem, že na jaře už budu schopná lovit větší zvěř.
Hurikán se zahleděl na můj luk. "Mohu se na něj podívat?"
Podala jsem mu ho. "Nezapomeň, že krádež se trestá smrtí."
To bylo poprvé, co jsem viděla, jak se usmívá. Úsměv rázem vymazal jeho výhrůžný výraz a změnil jej v člověka, jakého byste si přáli poznat. Trvalo ale několik měsíců, než jsem mu ten úsměv oplatila.
Povídali jsme si o lovu. Řekla jsem mu, že bych mu možná dokázala opatřit luk, pokud má něco na výměnu. Ne jídlo. Chtěla jsem znalosti. Chtěla jsem se naučit klást pasti, do kterých se za jediný den chytí několik tlustých králíků. Souhlasil s tím, že na něco přijdeme. Jak šly týdny, zdráhavě jsme se začali dělit o svoje vědomosti, o zbraně i tajná místa, kde se vyskytovalo plno planých švestek nebo krocanů. Naučil mě stražit pasti a rybařit. Já jsem mu ukázala, které rostliny se dají jíst, a nakonec jsem mu dala i jeden drahocenný luk. A pak jsme se jednoho dne, aniž bychom si co řekli, stali spolupracovníky. Dělili jsme si práci i úlovky. Zajišťovali jsme, aby obě naše rodiny měly co jíst.
Hurikán mi poskytl pocit bezpečí, jaký mi chyběl od otcovy smrti. Jeho společnost ukončila dlouhé osamělé hodiny v lese a mé lovecké schopnosti se zlepšily, když jsem se nemusela neustále ohlížet přes rameno, protože mi někdo kryl záda. Postupně se ale Hurikán stal mnohem víc než loveckým společníkem. Stal se mým důvěrníkem, člověkem, s nímž jsem mohla sdílet myšlenky, které bych nikdy nevyslovila nahlas uvnitř plotu. Na oplátku se mi svěřoval se svými nápady. V lese s Hurikánem jsem čas od času byla doopravdy šťastná.
Označuji ho za přítele, ale v posledním roce mi to slovo připadalo příliš obyčejné a nedostatečné pro popis toho, co pro mě Hurikán znamená. Hrudí mi vystřelují ostny stesku. Kéž by teď byl se mnou! To ale samozřejmě nechci. Nechci, aby byl v aréně, kde za pár dní zemře. Jde jen o to…, že mi chybí. A nelíbí se mi, jak jsem osamělá. Stýská se mu po mně? Určitě ano.
Myslím na jedenáctku, která se večer rozzářila pod mým jménem. Vím přesně, co by mi řekl. "Je tu stále prostor ke zlepšení." Pak by se na mě usmál a já bych mu, nyní už bez váhání, úsměv oplatila.
Proti své vůli musím srovnávat svůj vztah s Hurikánem s předstíraným vztahem s Peetou. Nikdy nepochybuji o Hurikánových pohnutkách, zatímco o Peetových naopak pochybuji neustále. Není to ovšem spravedlivé porovnání. Hurikán a já jsme byli svedeni společnou potřebou přežít. Peeta a já víme, že přežití toho druhého znamená vlastní smrt. Jak se tomu lze vyhnout?
Cetkie klepe na dveře a připomíná mi, že je přede mnou další "velký, velký, velký den!". Zítra večer televize odvysílá rozhovory s jednotlivými soutěžícími a já odhaduji, že dnes bude mít náš tým plné ruce práce s tím, aby nás připravil.
Vstávám a rychle se sprchuji. Tentokrát si dávám větší pozor to, která tlačítka tisknu. Vzápětí se vydávám do jídelny. Kolem stolu stojí Peeta, Cetkie a Haymitch a hovoří spolu tlumenými hlasy. To mi připadá zvláštní, ale hlad vítězí nad zvědavostí a já si nejprve naložím plný talíř jídla a teprve pak se k nim připojuji.
Dnes máme dušené jehněčí se sušenými švestkami, kterým si polevám hromadu divoké rýže. Naházím do sebe polovinu porce a pak si uvědomím, že nikdo nemluví. Zapíjím jehněčí pomerančovým džusem a otírám si ústa. "Tak co se děje? Dneska nás budete připravovat na rozhovory, že ano?"
"Správně," přikyvuje Haymitch.
"Nemusíte čekat, až dojím. Mohu poslouchat a jíst najednou," upozorňuji je.
"Došlo k menší změně dosavadního přístupu," říká Haymitch.
"Jaké?" ptám se. Nevím úplně přesně, jaký máme momentálně přístup. Snaha o to, abychom před ostatními splátci vypadali průměrně, je poslední strategický plán, na který si vzpomínám.
Haymitch krčí rameny. "Peeta mě požádal, abych vás trénoval odděleně."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama