part 9

30. listopadu 2014 v 17:55 | Eli
Zrada. Takový je můj první pocit, což je směšné. Ke zradě je totiž třeba nejprve mít vybudovanou důvěru. A důvěra nebyla součástí dohody. Jsme splátci. Jenže ten chlapec, který riskoval výprask, aby mi dal chléb, který mě držel na válečném voze, který trval na tom, že Haymitch musí znát mé lovecké schopnosti… nedůvěřovala jsem mu nakonec přece jen?
Na druhou stranu vnímám úlevu, že konečně můžeme skončit s předstíráním přátelství. Ať už jsme si pošetile vytvořili jakékoliv slabé pouto, nyní se přetrhlo. A byl k tomu nejvyšší čas. Hry začínají za dva dny a vzájemná náklonnost by představovala slabost. Ať už přimělo Peetu k jeho rozhodnutí cokoliv - a mám podezření, že to byly moje lepší známky při hodnocení -, měla bych mu za ně být vděčná. Možná se konečně smířil se skutečností, že čím dříve otevřeně přiznáme, že jsme sokové, tím lépe.
"Dobře," říkám. "Takže jaký je program?"
"Oba strávíte čtyři hodiny s Cetkií kvůli vystupování a čtyři hodiny se mnou kvůli obsahu rozhovoru," říká Haymitch. "Ty začínáš s Cetkií, Katniss."
Nedokážu si představit, co by mě Cetkie musela učit, aby to zabralo čtyři hodiny, ale nakonec využíváme čas do poslední minuty. Jdeme do mého pokoje, oblékám si dlouhé šaty a boty s vysokými podpatky, i když ne ty, které budu mít na sobě pro skutečný rozhovor, a Cetkie mi říká, abych se v nich prošla. Boty jsou nejhorší. Ještě nikdy jsem neměla vysoké podpatky a nedokážu si zvyknout na ty vratké špičky. Cetkie v nich ale pobíhá neustále, a když to umí ona, jsem pevně rozhodnuta, že se to naučím taky. Šaty představují další problém. Pořád se mi zachytávají za boty, já, je pochopitelně vždycky povytáhnu a v další chvíli se na mě Cetkie vrhá jako ostříž, pleská mě přes ruce a ječí: "Ne nad kotníky!" Jakmile konečně zvládám chůzi, následuje lekce sezení, držení těla (prý mám tendenci sklánět hlavu), pohled, gesta rukou a úsměv. V zásadě jde o to, abych se usmívala čím dál víc. Cetkie mě nechává říkat stovku obyčejných vět, které mám začínat s úsměvem, usmívat se během nich nebo je s úsměvem dokončit. Při obědě mě bolí lícní svaly od nadměrného používání.
"To je to nejlepší, co z tebe dostanu," říká Cetkie s povzdechem. "Hlavně nezapomeň, Katniss, že chceš, aby tě diváci měli rádi."
"Vy si nemyslíte, že mě budou mít rádi?"
"Ne, jestli je budeš v jednom kuse nasupeně propalovat pohledem. Takový výraz si schovej až do arény. Představuj si, že tu jsi mezi přáteli," radí mi Cetkie.
"Uzavírají sázky na to, jak dlouho budu žít!" vybuchnu. "To nejsou mí přátelé!"
"Tak se to snaž předstírat!" odsekává Cetkie. Pak se uklidňuje a oblažuje mě zářivým úsměvem. "Vidíš, takhle nějak. Usmívám se na tebe, ačkoliv mě štveš."
"Ano, vypadá to velice upřímně," říkám. "Jdu se najíst." Skopávám z nohou boty na vysokých podpatcích a rázuju do jídelny. Sukni si vytahuji až po stehna.
Zdá se, že Peeta a Haymitch mají docela dobrou náladu, takže doufám, že instrukce k obsahu rozhovoru budou po náročném dopoledni představovat zlepšení. Nemohu se však mýlit víc. Haymitch mě po obědě odvádí do salonku, usazuje mě na pohovku a chvíli se na mě beze slova kaboní.
"Co je?" ptám se nakonec.
"Snažím se vymyslet, co s tebou," říká. "Jak tě představíme. Budeš okouzlující? Odměřená? Nelítostná? Zatím záříš jako hvězda. Dobrovolně ses přihlásila místo své sestry. Díky Cinnovi jsi vypadala nezapomenutelně. Dostala jsi nejvyšší hodnocení po výcviku. Všechny jsi zaujala, ale nikdo neví, kdo vlastně jsi. Dojem, jaký zítra uděláš, rozhodne o tom, co pro tebe dokážu získat od sponzorů," říká Haymitch.
Vzhledem k tomu, že jsem po celý život sledovala rozhovory se splátci, vím, že na jeho slovech je hodně pravdy. Pokud se zalíbíte divákům, ať už tím, že jste vtipní, krutí nebo výstřední, získáte významnou výhodu.
"Jaký je Peetův přístup? Nebo se nesmím ptát?" říkám.
"Bude vystupovat jako příjemný sympaťák. Má vrozenou schopnost dělat si legraci sám ze sebe," odpovídá Haymitch. "Jenže ty, když otevřeš pusu, působíš mrzutě a nepřátelsky."
"To není pravda!" ohrazuji se.
"Prosím tě. Nevím, kde se v tobě vzala ta kouzelná dívka na válečném voze, která mávala davům, ale od té doby jsem ji neviděl," říká Haymitch.
"A že jste mi dal plno důvodů k veselí," odsekávám.
"Ale mně se líbit nemusíš. Já tě sponzorovat nebudu. Tak předstírej, že jsem publikum," nedá se rozhodit Haymitch. "Něčím mě zaujmi."
"Fajn!" vrčím. Haymitch se ujímá role reportéra a já se snažím co nejmileji a nejpodmanivěji odpovídat na jeho otázky. Jenže to nedokážu. Jsem příliš navztekaná na Haymitche kvůli tomu, co mi řekl, a nedokážu se soustředit na dotazy. Myslím jen na to, jak jsou celé Hladové hry nespravedlivé. Proč se ze sebe snažím dělat cvičeného psa, který poskakuje, jak kdo píská, abych se zalíbila lidem, které nenávidím? Čím déle rozhovor probíhá, tím víc je na mně vidět zlost, dokud na Haymitche svoje odpovědi doslova nevrčím.
"Dobře, to stačí," říká. "Musíme přijít na něco jiného. Nejenže jsi nepřátelská, ale pořád o tobě nic nevím. Položil jsem ti padesát otázek a nezískal jsem žádnou představu o tvém životě, o tvé rodině a o věcech, na kterých ti záleží. Oni o tobě budou chtít vědět víc, Katniss."
"Ale já nechci, aby o mně něco věděli! Už tak mi berou moji budoucnost. Nemohou mi sebrat ještě vzpomínky na minulost!" ohrazuji se.
"Tak lži! Něco si vymysli!" krčí rameny Haymitch.
"Neumím moc dobře lhát," říkám.
"Tak se to radši zčerstva nauč. Jsi okouzlující asi jako mrtvý slimák," odpovídá Haymitch.
Au. To bolí. I Haymitchovi patrně dochází, že se mnou mluví příliš příkře, protože ztiší hlas. "Mám nápad. Zkus se tvář skromně."
"Skromně," opakuji po něm.
"Jako že nevěříš, jak si mohla malá holka z Dvanáctého kraje vést tak dobře. Tohle celé zdaleka překonává tvoje nejdivočejší sny. Povídej o Cinnových šatech. O tom, jak jsou tu milí lidé. Jak tě okouzlilo velké město. Když už nehodláš mluvit o sobě, aspoň vysekávej poklony publiku. Každou otázku zaveď tímhle směrem. Rozplývej se."
Další hodiny jsou pro mě mučením. Okamžitě vychází najevo, že se neumím rozplývat. Zkoušíme naopak namyšlenost, ale nemám k tomu potřebnou aroganci. Na zuřivost jsem podle Haymitche příliš "křehká". Nejsem vtipná. Duchaplná. Sexy. Ani tajemná.
Na konci sezení nejsem vůbec nikdo. Haymitch začal pít někde kolem pokusů o vtipnost a do hlasu mu pronikla jízlivost. "Vzdávám se, drahoušku. Prostě se snaž odpovídat na otázky a pokus se mluvit tak, aby publikum hned nepoznalo, jak otevřeně jimi pohrdáš."
Ten večer jím u sebe v pokoji, objednávám si ostudné množství lahůdek, přejídám se k prasknutí a poté si vylévám vztek na Haymitche, Hladové hry i každého živého tvora v celém Kapitolu tím, že rozbíjím talíře po místnosti. Když přichází ta avoxská dívka se zrzavými vlasy, aby mi rozesílala postel, třeští oči na ten binec všude kolem. "Nech to být!" ječím na ni. "Prostě to nech!"
Nenávidím i ji, s jejíma vědoucíma, vyčítavýma očima, které mě nazývají zbabělcem, zrůdou a loutkou Kapitolu, tehdy i nyní. Musí si myslet, že mě konečně dostihla spravedlnost. Aspoň svou smrtí splatím život toho chlapce v lese.
Dívka ale místo toho, aby odešla, za sebou zavírá dveře a mizí v koupelně. Vrací se s vlhkým hadříkem, jemně mi otírá obličej a smývá mi krev od rozbitého talíře z rukou. Proč to dělá? A proč ji nechávám?
"Měla jsem se tě pokusit zachránit," šeptám.
Vrtí hlavou. Má tím na mysli, že jsme udělali správně, když jsme zůstali stát stranou? Že mi odpustila?
"Ne, zachovali jsme se špatně," říkám.
Poklepává si prsty na ústa a pak ukazuje na mě. Asi tím myslí, že bych jenom taky skončila jako avox. Asi má pravdu. Jako avox nebo jako mrtvola.
Další hodinu pomáhám rusovlasé dívce uklízet pokoj. Jakmile jsou všechny odpadky vyházeny a vyčištěny zbytky jídel, připravuje mi postel. Lezu si pod přikrývku jako pětileté dítě a nechávám ji, aby mě přikryla. Pak odchází. Chci, aby zůstala, dokud neusnu. Aby tu byla, až se vzbudím. Chci od té dívky ochranu, ačkoliv já jsem ji tehdy poskytnout nedokázala.
Ráno se mi nevěnuje rusovlasá dívka, ale můj přípravný tým. Lekce s Cetkií a Haymitchem skončily. Dnešní den patří Cinnovi. On je moje poslední naděje. Možná budu díky němu vypadat tak skvěle, že nikdo nebude věnovat pozornost tomu, co říkám.
Pracují na mně do odpoledne, mění mou pleť v třpytivý satén' malují mi tužkou složité vzory na paže a kreslí na mých dvacet dokonalých nehtů plameny. Venia mi začíná splétat vlasy do vzoru, který začíná u mého levého ucha, klene se mi přes celou hlavu a spadá mi v jediném copu přes pravé rameno. Patlají mi obličej vrstvou bledého líčidla a pak do něj kreslí mé rysy. Obrovské tmavé oči, plné rudé rty a řasy, od kterých při mrkání odletují blesky. Nakonec mi posypávají celé tělo pudrem, který se třpytí jako zlatý prach.
Následně vchází Cinna s tím, co musí být můj kostým, ale nevidím ho, protože je zabalený. "Zavři oči," přikazuje mi.
Cítím hedvábnou vnitřní stranu šatů, které mi sklouzávají po nahém těle, a následně i jejich váhu. Určitě jde nejméně o patnáct kilogramů. Svírám Octaviinu ruku a poslepu vstupuji do střevíčků. S potěšením zjišťuji, že mají nejméně o pět centimetrů nižší podpatek než ty, v nichž jsem musela zkoušet s Cetkií. Ještě chvíli vnímám, jak na mně něco upravují, a následně zavládne ticho.
"Už mohu otevřít oči?" ptám se.
"Ano," slyším Cinnu. "Otevři je."
Bytost, která stojí přede mnou ve vysokém zrcadle, pochází z jiného světa. Ze světa, jehož obyvatelům se třpytí kůže, blýskají se jim oči a jejich oděv je vyroben z drahokamů. Protože moje šaty jsou zcela pokryté drahými kameny odrážejícími světlo - červenými, žlutými a bílými s vločkami modrého odstínu, které podtrhují špičky naznačených plamenů. Sebenepatrnější pohyb vytváří iluzi, že mne obklopují ohnivé jazyky.
Nejsem hezká. Nejsem překrásná. Jsem oslnivá jako slunce.
Několik vteřin všichni jen zíráme. "Ach, Cinno," šeptám nakonec. "Děkuji."
"Zatoč se přede mnou," říká. Rozpřahuji ruce a točím se dokola. Přípravný tým vzdychá obdivem.
Cinna je propouští a nechává mě, abych se chvíli procházela - šaty i boty jsou podstatně zvládnutelnější než ty při Cetkiině lekci. Šaty ze mě visí tak, že nemusím při chůzi zvedat sukni, takže mám aspoň o jednu starost méně.
"Takže jsi připravená na rozhovor?" ptá se Cinna. Z jeho výrazu poznávám, že mluvil s Haymitchem. Že ví, jak jsem příšerná.
"Jsem hrozná. Haymitch řekl, že mu připomínám mrtvého slimáka. Ať jsme zkoušeli cokoliv, nedokázala jsem to prodat. Nedokážu být žádným z těch lidí, které bych podle něj měla hrát," říkám.
Cinna se na chvilku zamýšlí. "Co kdybys byla prostě sama sebou?"
"Sama sebou? To taky k ničemu není. Podle Haymitche jsem mrzutá a nepřátelská," odpovídám.
"No, to jsi… v Haymitchově přítomnosti," říká Cinna a zubí se. "Já tě tak nevidím. Přípravný tým tě zbožňuje. Dokonce sis podmanila i tvůrce her. A pokud jde o obyvatele Kapitolu, ti o tobě nepřestávají mluvit. Všichni obdivují tvého ducha."
Mého ducha. To je úplně nová myšlenka. Nejsem si zcela jistá, co tím myslí, ale jeho slova naznačují, že jsem statečný bojovník. Ne že bych se nikdy neuměla chovat přátelsky. Dobrá, možná nepřetékám láskou ke každému, koho potkám, a možná se každou chvíli neusmívám, ale na některých lidech mi opravdu záleží.
Cinna bere mé ledové dlaně do svých teplých. "Až budeš odpovídat na otázky, zkus si představit, že oslovuješ nějakého přítele doma. Kdo je tvůj nejlepší přítel?" ptá se Cinna.
"Hurikán," odpovídám bez váhání. "Jenže to nedává smysl, Cinno. Hurikánovi bych neříkala všechny ty věci o sobě, protože ten už je ví."
"A co já? Nemohla bys ve mně vidět přítele?" ptá se Cinna.
Ze všech lidí, s nimiž jsem se setkala po odjezdu z domova, mám Cinnu zdaleka nejraději. Zalíbil se mi hned zpočátku a dosud mě nezklamal. "Asi ano, ale…"
"Posadí mě na hlavní hlediště spolu s ostatními vizážisty. Budeš se moct dívat přímo na mě. Když ti položí otázku, vyhledej mě očima a odpověz co nejupřímněji," radí Cinna.
"I když si budu myslet něco strašného?" ptám se. Protože to se může snadno stát.
"Zejména pokud si budeš myslet něco strašného," usmívá se Cinna. "Zkusíš to?"
Přikyvuji. Je to určitý plán. Nebo přinejmenším stéblo, kterého se chytám.
Až příliš brzy nastává čas vyrazit. Rozhovory se uskuteční na jevišti postaveném u Výcvikového centra. Jakmile vyjdu z pokoje, za pár minut se ocitnu před davem, před kamerami a před celým Panemem.
Když Cinna sahá po klice, ještě mu zadržuji ruku. "Cinno…" Jsem úplně ochromená trémou.
"Nezapomeň, že tě už teď milují," říká Cinna jemně. "Buď prostě sama sebou."
U výtahu se setkáváme s ostatními lidmi z týmu Dvanáctého kraje. Portia a její pomocníci taky tvrdě pracovali. Peeta vypadá v černém obleku s náznaky plamenů skvěle. Ačkoliv spolu vypadáme výborně, je pro mě úleva, že na sobě nemáme totožné šaty. Haymitch i Cetkie jsou oblečeni do gala. Haymitchovi se vyhýbám, ale přijímám Cetkiiny poklony. Cetkie umí být otravná a sebestředná, ale její slova nemají tak ničivý dopad jako Haymitchova.
Otvírají se dveře výtahu a já vidím, že se ostatní splátci právě řadí před výstupem na jeviště. Všech čtyřiadvacet nás během všech rozhovorů bude sedět ve velkém oblouku. Já půjdu poslední, nebo vlastně předposlední, protože dívka z každého kraje má přednost před chlapcem. Jak bych si přála, abych mohla jít jako první a mít to celé za sebou! Teď budu muset před svým vystoupením poslouchat, jak duchaplní, vtipní, skromní, nelítostní okouzlující jsou všichni ostatní. Diváci se navíc začnou nudit, stejně jako tvůrci her. A tentokrát nemohu zrovna vystřelit šíp na publikum, abych si získala jeho pozornost.
Těsně před výstupem na scénu za námi s Peetou přichází Haymitch a vrčí: "Nezapomeňte, že jste pořád šťastný párek. Tak se podle toho chovejte."
Cože? Já myslela, že jsme s tím přestali, když Peeta požádal o samostatný trénink. Hádám ale, že při veřejných akcích je všechno při starém. V každém případě zrovna nemáme příliš příležitostí ke společnému předstírání, protože kráčíme v řadě za sebou ke svým místům a sedáme si.
Pouhý výstup na jeviště způsobuje, že se mi zrychluje dech. Vnímám, jak mi ve spáncích buší tep. S úlevou dosedám do svého křesla, protože se mi chvějí nohy a bojím se, že s vysokými podpatky zakopnu. Sice se už šeří, ale Městský kruh je jasnější než za letního dne. Pro významné hosty vztyčili vyvýšenou lóži, v jejíž první řadě sedí vizážisti. Kamery je postupně zabírají, když diváci reagují na jejich díla. Velký balkon na budově po pravé straně byl přidělen tvůrcům her. Většinu ostatních balkonů zabraly televizní štáby. Celý Městský kruh i přilehlé ulice jsou napěchovány lidmi. Všichni stojí. V domovech a společenských místnostech po celé zemi jsou zapnuty televizory. Každý občan Panemu se dívá. Dnes večer nedojde k žádným výpadkům proudu.
Na jeviště přichází Caesar Flickerman, moderátor, který vede rozhovory už více než čtyřicet let. Je to trochu děsivé, protože jeho vzhled se za celou tu dobu prakticky nezměnil. Pod vrstvou bílého líčidla je stále stejný. Nosí stejný účes, který si na každé Hladové hry barví jiným odstínem, i stejný slavnostní oblek tmavomodré barvy ozdobený tisícem drobounkých elektrických žárovek, které blikají jako hvězdy. V Kapitolu provádějí chirurgické operace, aby lidé vypadali mladší a štíhlejší. Ve Dvanáctém kraji se stařecký vzhled bere jako velký úspěch, protože plno lidí umírá v mládí. Když člověk vidí starého člověka, má sto chutí mu poblahopřát k dlouhověkosti a zeptat se na tajemství jeho přežití. Plnoštíhlému člověku každý závidí, protože nežije z ruky do úst jako většina ostatních. Tady je ale všechno jiné. Vrásky jsou nežádoucí a kulaté břicho není známkou úspěchu.
Letos má Caesar modré vlasy a oční víčka i rty stejného odstínu. Vypadá divně, ale mnohem méně děsivě než minulý rok, kdy se objevil s karmínovým přelivem a působil dojmem, že krvácí. Vypráví několik vtipů, aby rozehřál diváky, ale pak hned přikračuje k hlavnímu programu večera.
Dívka z Prvního kraje, vyzývavě oblečená do průhledných zlatých šatů, přichází do středu jeviště, aby se připojila k Caesarovi na svůj rozhovor. Hned je vidět, že její trenér neměl potíže vymyslet, jak se má představit publiku. S těmi splývavými plavými vlasy, smaragdově zelenýma očima, vysokou a ztepilou postavou… je sexy od hlavy k patě.
Všechny rozhovory trvají pouhé tři minuty. Pak se ozve zvonek a následuje další splátce. Musím uznat, že se Caesar opravdu snaží, aby všichni soutěžící zazářili. Mluví s nimi přátelsky, snaží se uklidnit ty, kteří jsou nervózní, směje se chabým vtipům a umí svou reakcí změnit slabou odpověď v nezapomenutelnou. Sedím jako dáma, jak mi to ukázala Cetkie, zatímco se u Caesara střídají zástupci Druhého, Třetího a Čtvrtého kraje. Každý očividně zdůrazňuje určitou věc. Nestvůrný kluk z Druhého kraje je nemilosrdný stroj na zabíjení. Dívka z Pátého kraje s liščí tváří je lstivá a vyhýbavá. Všímám si Cinny, jakmile zaujal svoje místo, ale ani jeho přítomnost mě nedokáže uvolnit. Osmý, Devátý, Desátý kraj. Váhavý chlapec z Desátého kraje je velice tichý. Potí se mi dlaně, ale šaty s drahokamy vůbec neodsávají vlhkost a nemám se o co otřít. Jedenáctý kraj.
K Caesarovi se vznáší Routa, oblečená do pavučinkově jemných šatů doplněných i o křídla. Diváci se ztiší a bez dechu sledují kouzelnou vílu lehkou jako vánek. Caesar s ní hovoří velice mile a chválí její hodnocení po výcviku - sedmička je na někoho tak drobného skutečně obrovským úspěchem. Když se jí ptá, co bude v aréně její největší předností, Routa ani na vteřinu nezaváhá. "Jsem těžko polapitelná," odpovídá rozechvělým hláskem. "A když mě nedokážou chytit, nebudou mě moct zabít, takže mě neodepisujte předem."
"To bych neudělal ani za milion let," říká Caesar povzbudivě.
Chlapec z Jedenáctého kraje, Mlat, má stejně snědou pleť jako Routa, ale tím jejich podobnost končí. Je to obr, vysoký snad přes sto devadesát centimetrů a statný jako dobytče, ale všimla jsem si, že odmítl pozvání profesionálních splátců, aby se k nim přidal. Místo toho se držel o samotě stranou, s nikým nemluvil a projevoval jen minimální zájem o výcvik. I tak získal při hodnocení desítku a není těžké si představit, čím tak zapůsobil na tvůrce her. Nedbá na Caesarovy pokusy o laškování, odpovídá prostým "Ano" či "Ne" nebo zůstává potichu.
Kdybych byla velká jako on, mohla by mi projít moje mrzutost i nepřátelství! Vsadím se, že aspoň polovina sponzorů o něm přinejmenším uvažuje. Kdybych měla peníze, vsadila bych si na něj taky.
Vzápětí vyvolávají Katniss Everdeenovou a já si jako ve snu uvědomuji, že vstávám a kráčím do středu jeviště. Potřásám Caesarovi rukou a Caesar je natolik profesionální, že si hned neotírá dlaň do obleku.
"Takže, Katniss, Kapitol musí představovat docela výraznou změnu oproti Dvanáctému kraji. Co na tebe udělalo největší dojem?" ptá se.
Cože? Co to řekl? Jako by jeho slova nedávala žádný smysl.
V ústech mám sucho jako na poušti. Zoufale hledám v davu lidí očima Cinnu a zachytávám jeho pohled. Představuji si, že mě ptá on. "Co na tebe udělalo největší dojem?" Namáhám mozek, abych vymyslela aspoň něco, co se mi tu líbilo. Buď upřímná, opakuji si v duchu. Buď upřímná.
"Dušené jehněčí," daří se mi ze sebe vypravit.
Caesar se směje a já si matně uvědomuji, že se k němu připojili i někteří diváci.
"Se sušenými švestkami?" ptá se Caesar. Přikyvuji. "Toho jím plné mísy." Otáčí se bokem k publiku a přejíždí si rukou po břiše. "Není to vidět, že ne?" Výkřiky z obecenstva ho ujišťují, že není, a tleskají. Tohle jsem měla na mysli - Caesar se vám snaží pomoct.
Pokračuje důvěrně: "Když ses objevila při zahajovacím obřadu, Katniss, na chvilku se mi doslova zastavilo srdce. Co sis pomyslela o svém kostýmu?"
Cinna na mě povytahuje obočí. Buď upřímná. "Myslíte potom, co jsem se přestala bát, že uhořím zaživa?" ptám se.
Ozývá se hlasitý smích. Nefalšovaný, hlasitý smích diváků.
"Ano. Začni tímhle okamžikem," přikyvuje Caesar.
Stejně bych to měla říct svému příteli Cinnovi. "Myslela jsem si, že Cinna je skvělý vizážista a že to je ten nejnádhernější kostým, jaký jsem kdy viděla. Nedokázala jsem uvěřit, že ho mám na sobě, a nedokážu tomu uvěřit ani u těchhle šatů." Pozvedám sukni, abych ji roztáhla do šířky. "Jen se na ně podívejte!"
Publikum vzdychá obdivem a já vidím, jak Cinna naznačuje ukazováčkem krouživý pohyb. Vím přesně, co mi chce sdělit. Zatoč se přede mnou.
Otáčím se a reakce diváků na sebe nenechá dlouho čekat.
"Ach, udělej to ještě jednou!" říká Caesar a já zvedám paže a otáčím se kolem dokola. Sukně se mi zvedá a šaty mě zahalují plameny. Publikum mě povzbuzuje hlasitými výkřiky. Zastavuji a chytám se Caesara za ruku. "Nepřestávej!" říká.
"Musím, točí se mi hlava!" Hihňám se, což je věc, kterou jsem patrně neudělala za celý život ani jednou. Nervozita a točení mi ale způsobily závrať.
Caesar mě ochranářsky objímá paží. "Neboj, držím tě. Nemohu dopustit, abys kráčela ve šlépějích svého trenéra."
Všichni hýkají smíchem, zatímco kamera vyhledává Haymitche, který se proslavil pádem při Dni sklizně. Haymitch dobromyslně mává a ukazuje zpátky na mě.
"To je v pořádku," ujišťuje Caesar dav. "U mě je v bezpečí. Takže, k tvému hodnocení. Jedenáctka. Naznač nám, co se tam odehrálo."
Těkám pohledem po tvůrcích her na jejich balkonu a koušu se do rtu. "Ehm…, mohu říct jen tolik, že se to patrně stalo poprvé."
Kamery míří na tvůrce her, kteří se uchechtávají a přikyvují. "Nenapínej nás," sténá Caesar bolestně. "Chceme podrobnosti. Detaily."
Obracím se k balkonu. "O tom bych neměla mluvit, viďte?"
Tvůrce her, který spadl při mém vystoupení do mísy s punčem, vykřikuje: "Neměla!"
"Děkuji," říkám. "Omlouvám se, ale víc vám k tomu nepovím."
"Vraťme se k okamžiku, kdy při sklizni vyvolali jméno tvé sestry," říká Caesar. Nyní se tváří podstatně vážněji. "A ty ses přihlásila jako dobrovolník. Můžeš nám o ní něco říct?"
Ne. Ne vám všem. Ale možná bych mohla něco říct Cinnovi. Nemyslím, že si smutek v jeho tváři jen představuji. "Jmenuje se Prim. Je jí teprve dvanáct a já ji mám ráda víc než kohokoliv jiného."
Na Městském kruhu byste nyní slyšeli spadnout špendlík.
"Co ti řekla po sklizni?" ptá se Caesar.
Buď upřímná. Buď upřímná. Těžce polykám. "Požádala mě, abych se pokusila vyhrát." Diváci ani nedutají a visí na mých rtech.
"A co jsi jí řekla ty?" pokračuje tiše Caesar.
Cítím, jak mé tělo tuhne. Jsem napjatá jako před lovem. Když konečně promluvím, zdá se, že můj hlas poklesl o celou oktávu. "Přísahala jsem, že to zkusím."
"To se vsadím," říká Caesar a tiskne mi ruku. Rozezní se zvonek. "Bohužel nám vypršel čas. Hodně štěstí, Katniss Everdeenová z Dvanáctého kraje."
Potlesk trvá ještě dlouho poté, co si sedám. Dívám se na Cinnu, abych od něj dostala ujištění. Nenápadně mi ukazuje vztyčený palec.
Během první části Peetova rozhovoru jsem stále jako omámená. Od samotného počátku si ale získal diváky na svou stranu. Slyším, jak se smějou a jak na něj pokřikují. Připomíná svůj příběh pekařského syna a srovnává splátce s chleby z jejich krajů. Pak přidává legrační historku o nebezpečí kapitolských sprch. "Povězte, ještě pořád voním po růžích?" ptá se Caesara a několik vteřin se navzájem očichávají. Obecenstvo se válí smíchy. Začínám se znovu soustředit, když se Caesar ptá Peety, jestli má nějaké děvče.
Peeta váhá a nepřesvědčivě vrtí hlavou.
"Pohledný chlapec jako ty? Určitě musí být nějaká dívka, která je ti drahá. No tak, jak se jmenuje?" naléhá Caesar.
Peeta vzdychá. "Jedna tu je. Ani si nevzpomínám, odkdy se mi líbí. Jsem si ale docela jistý, že až do sklizně nevěděla o mé existenci."
Dav soucitně hučí. Neopětovanou lásku si umějí představit všichni.
"Chodí s někým jiným?" ptá se Caesar.
"Nevím, ale líbí se mnoha klukům," odpovídá Peeta.
"Což to udělat takhle? Vyhraješ a vrátíš se domů. Pak tě určitě nebude moct odmítnout, ne?" říká Caesar povzbudivě.
"Myslím, že to nepůjde. Výhra… v mém případě nepomůže," říká Peeta.
"Jak to, že ne?" diví se Caesar.
Peeta se rdí jako rak a vykoktá: "Protože… protože… sem přijela se mnou."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama