4 part

14. prosince 2014 v 20:00 | Eli
Když jsem konečně dorazila domů, rozhodla jsem se, že na takovou noc existuje jediný lék. Všechny moje zásoby hořké čokolády byly ty tam a snědla jsem i poslední zázvorovou sušenku, a tak jsem rozpálila troubu a vytáhla mísu. Ve chvíli, kdy se ozvalo klepání na dveře, jsem zrovna sypala do těsta strouhanou čokoládu.
Na prahu jsem našla štíhlé děvče s jasně oranžovými vlasy, které trčely v neposedných kudrnách všemi směry, a s tolika vrstvami líčidel, že by vystačila profesionálnímu týmu roztleskávaček na měsíc. V ruce držela můj fotoaparát.
"Ahoj, Mercy. Táta mi dal tohle, abych ti to odnesla. Chtěl mě dostat z domu, protože potřeboval vyřídit nějaké věci se smečkou." Převrátila oči a podala mi foťák. "Dělá, jako bych nevěděla dost na to, abych se držela stranou od cizích vlkodlaků."
"Ahoj, Jesse," řekla jsem a mávnutím ji pozvala dál.
"A kromě toho," pokračovala, když vešla dovnitř a zula si boty, "tenhle vlk je roztomilý. S malou šmouhou tady." Přejela si prstem po nose. "Neublížil by mi. Drbala jsem ho zrovna na břichu, když přišel táta a začal vyvádět. Hele, těsto na sušenky! Mňam. Můžu si vzít?"
Jesse je Adamova dcera, je jí patnáct, ale chová se jako čtyřicítka. Většinu roku tráví s matkou v Eugene, ale asi přijela strávit Den díkůvzdání s Adamem. Zdálo se mi, že je na to ještě trochu brzy, Díkůvzdání je až ve čtvrtek, navštěvovala ale nějakou soukromou školu pro nadané a excentrické děti, takže měla možná delší prázdniny než studenti ve veřejných školách.
"Obarvila sis vlasy zvlášť kvůli otci?" zeptala jsem se, našla lžíci, nabrala pořádný kus těsta a podala ho Jesse.
"No jasně," řekla, ukousla si a mluvila dál s plnou pusou. "Cítí se opravdu otcovsky, když si může na něco stěžovat. A kromě toho," dodala s náznakem spravedlivého hněvu, "všichni v Eugene mají obarvené vlasy. Za týden nebo za dva se to vymyje. Když už mě jeho kázání unavilo, řekla jsem mu, že má štěstí, že jsem si do vlasů vteřinovým lepidlem nevlepila bodliny jako můj kamarád Jared. Možná to o příštích prázdninách udělám. Tohle je fakt dobré." Chystala se nabrat další kus těsta, ale já ji pleskla po ruce.
"Ne, když už jsi to měla v puse," pokárala jsem ji. Dala jsem jí další lžíci, vmíchala do těsta poslední kousky čokolády a začala chystat placičky na plech.
"Jo, skoro jsem zapomněla," řekla poté, co si znovu ukousla, "táta ti poslal s foťákem i vzkaz. Je zbytečně záhadný, ale já vím, že ty mi stejně řekneš, o co jde. Připravená?"
Strčila jsem první plech do trouby a pustila se do druhého. "Střílej."
"Říkal: 'Trefa. Žádný strach. Byl to žoldák.'" Zamávala prázdnou lžící. "Teď mi to vysvětli."
Asi jsem měla respektovat Adamovo přání chránit dceru, ale to on ji za mnou poslal. "Dneska večer jsem zabila člověka. Tvůj otec zjistil, kdo to byl."
"Opravdu? Byl to zabiják? Bezva." Hodila lžíci do dřezu, vyhoupla se na pult a pustila se do otázek a odpovědí. "Kvůli tomu jsi mu předtím volala? Málem ho ranila mrtvice. Jak to, že jsi volala tátovi? Ne, počkej. Muž, kterého jsi zabila, byl vlkodlak, že jo? Proto táta tak rychle vystřelil z domu. Kdo je ten vlk, se kterým se vrátil?" Odmlčela se. "Ty jsi zabila vlkodlaka? Máš zbraň?"
Několik. Ale žádnou jsem si s sebou nevzala do garáže.
Zmlkla a já odpověděla na poslední dvě otázky. "Jo, a ne."
"Bezva," zazubila se. "Hej, jaks to udělala?"
"Nebyl v tom úmysl," bránila jsem se. Ale stejně dobře jsem se mohla pokusit zastavit holýma rukama přílivovou vlnu.
"Samozřejmě že ne," řekla. "Pokud jsi ovšem nebyla pořádně nasr…" Povytáhla jsem obočí a ona rychle zvolila jiné slovo, aniž by zpomalila, "naštvaná. Mělas nůž? Nebo páčidlo?"
"Zuby," řekla jsem.
"Fuj." Krátce se ušklíbla. "Odporné. Aha, chápu. Chceš říct, že jsi ho zakousla jako kojot."
Většina lidí ví jen o fae a hodně si jich ještě pořád myslí, že fae jsou jen švindl vlády nebo na vládu, to záleží. Jesse je ale dcera vlkodlaka, i když sama je člověk, takže toho o "divočině", jak tomu říká, ví hodně. Zčásti je to moje vina. Když jsme se poprvé setkaly, bylo to krátce poté, co se alfa nastěhoval i s rodinou do sídla za mým domem, se mě zeptala, jestli jsem vlkodlak jako její otec. Odpověděla jsem, že ano, a ona mě nenechala na pokoji, dokud jsem jí neukázala, jak se proměňuji. Bylo jí asi devět a už tehdy si uměla prosadit svou.
"Jo. Snažila jsem se prostě odvést jeho pozornost, aby pronásledoval mě a nechal na pokoji Maca, vlkodlaka se šmouhou." Napodobila jsem její gesto s nosem. "Je docela milý," řekla jsem. Pak mě ale napadlo, že bych se měla chovat jako dospělá a být férová i k jejímu otci, proto jsem dodala: "Ale je mladý a ještě se neumí dobře ovládat. Takže poslouchej, co ti říká otec, dobře? Kdyby tě Mac kousl nebo ti jinak ublížil, cítil by se strašně, a už tak toho má víc než dost." Zaváhala jsem. Nic mi do toho nebylo, ale měla jsem Jesse ráda. "Mezi otcovými vlky je i pár dalších, kterým by ses měla vyhýbat."
Kývla, ale sebevědomě řekla: "Neublíží mi, ne když ví, kdo je můj táta. Ale myslíš tím Bena, že? Táta říkal, že mu mám jít z cesty. Setkala jsem se s ním, když se tu včera zastavil." Nakrčila nos. "Je protiva, ale má bezva britský přízvuk."
S tím jsem nemohla nesouhlasit.
Jak jsem vytahovala sušenky z pece, jedly jsme je a já jí s sebou dala plný talíř zakrytý alobalem. Vyšla jsem s ní na verandu a uviděla, že parkoviště u Adamova domu je plné aut. Musel svolat celou smečku.
"Doprovodím tě domů," řekla jsem a vklouzla do bot, které jsem nechávala na verandě pro blátivé počasí.
Převrátila oči, ale počkala na mě. "Opravdu, Mercy. Co uděláš, když nás někdo ze smečky začne otravovat?"
"Umím dost hlasitě křičet," řekla jsem. "Anebo využiju svoji novou patentovanou techniku a zabiju ho."
"Jasně," řekla. "Ale radši zůstaneme u křiku. Myslím, že tátovi by se nelíbilo, kdybys začala zabíjet jeho vlky."
Žádný by jí pravděpodobně nezkřivil ani vlásek, přesně jak si myslela. Byla jsem si téměř jistá, že má pravdu. Ale mezi auty stál i Benův červený truck. V Benově blízkosti bych nenechala o samotě žádné patnáctileté děvče bez ohledu na to, čí dcera to je.
Cestou zahradou nás nikdo neobtěžoval.
"Pěkné auto," zamumlala, když jsme procházely okolo vraku rabbita. "Táta fakt ocenil, kdyžs ho tady vystavila. Dobrá práce. Varovala jsem ho, že až tě příště naštve, možná přidáš i pár grafitti."
"Tvůj otec je obezřetný muž," prohlásila jsem. "Tohle si schovávám na později. Rozhodla jsem se, že až mě nazlobí příště, odmontuju tři kola." Zvedla jsem ruku a naklonila ji jako auto na jednom kole.
Zachichotala se. "Zešílel by z toho. Měla bys vidět, co dělá, když obrazy na stěnách nevisí rovně." Dorazily jsme k zadnímu plotu a ona opatrně prolezla starým ostnatým drátem. "Pokud se rozhodneš ho pomalovat, můžu ti pomoct?"
"No jasně," slíbila jsem. "Počkám, dokud nebudeš bezpečně uvnitř."
Znovu převrátila oči, ale zazubila se a rozběhla se k zadní verandě. Počkala jsem, dokud mi nezamávala z Adamových zadních dveří a nezmizela uvnitř.
*
Než jsem šla do postele, vynesla jsem odpadky a všimla si, že Adamovo parkoviště je stále plné. Musela to být dlouhá schůzka. V tu chvíli jsem byla vděčná za to, že nejsem vlkodlak.
Obrátila jsem se, abych se vrátila zpátky domů, a ztuhla jsem. Byla jsem hloupá. Nezáleží na tom, jak bystré máte smysly, když jim nevěnujete pozornost.
"Ahoj, Bene," řekla jsem muži, který stál mezi mnou a domem.
"Vykládáš nesmysly, Mercedes Thompsonová," řekl přívětivě. Jesse měla pravdu, skutečně má příjemný britský přízvuk. A nevypadá špatně, i když na můj vkus trochu moc zženštile.
"Hm?" řekla jsem.
Vyhazoval klíče do vzduchu a chytal je, jednou, dvakrát, třikrát, aniž by ze mě spustil oči. Kdybych zaječela, Adam by mě slyšel, ale jak jsem řekla, nepatřím mu. Už tak byl dost majetnický, děkuji pěkně. Nemyslela jsem si, že by Ben byl tak hloupý, aby mi něco provedl s Adamem v doslechu.
"'Zůstaň tady, Bene,'" pronesl Ben s líným přízvukem, který Adamovi zůstal z dětství stráveném daleko na jihu. "'Počkej, dokud se moje dcera nevrátí do svého pokoje. Nechci, aby se setkala s někým, jako jsi ty.'" Poslední věta ztratila Adamův tón a Ben ji vyslovil s vlastním ostrým britským přízvukem. Nemluvil sice jako princ Charles, ale rozhodně se mu hlasem podobal víc než Faganovi v Oliverovi.
"Netuším, co to má společného se mnou," řekla jsem a pokrčila rameny. "To tebe vykopli z londýnské smečky. Kdyby tě Adam nevzal k sobě, byl bys v pořádném průšvihu."
"Já neudělal to," zavrčel gramaticky nesprávně a já se musela obrnit, abych ho neopravila. "A co s tím máš společného? Adam mi řekl, žes ho varovala, aby mě držel dál od Jesse."
Nevzpomínala jsem si na to, ale možná jsem to udělala. Pokrčila jsem rameny. Ben se objevil ve městě před několika měsíci a provázela ho snůška pomluv. V okolí Londýna došlo ke třem mimořádně brutálním znásilněním a policie se o něj začala ve spojení s případem zajímat. Ať už byl vinen, nebo ne, jeho alfa dospěl k závěru, že bude lepší, když zmizí lidem z očí, a poslal ho k Adamovi.
Policie proti němu neměla důkazy, ale poté, co emigroval, znásilnění ustala. Ověřila jsem si to, internet je totiž báječná věc. Vzpomínám si, že jsem o tom mluvila s Adamem a varovala ho, aby Bena nepouštěl ke zranitelným ženám. Měla jsem tím na mysli Jesse, ale nepamatuji si, že bych to řekla rovnou.
"Nemáš rád ženy," řekla jsem mu. "Jsi hrubý a krutý. Co očekáváš, že udělá?"
"Jdi domů, Bene," ozval se hluboký, sametový hlas za mým pravým ramenem. Zatraceně, potřebuji se fakt vyspat, když se ke mně každý dokáže tak lehce připlížit.
"Darryle," řekla jsem a ohlédla se po Adamovu zástupci.
Darryl je velký muž, měří skoro metr devadesát. Jesse mi řekla, že jeho matka byla Číňanka a otec Afričan, který studoval strojní inženýrství na americké univerzitě, když se setkali. Darrylovy rysy tak byly úchvatnou směsí obou kultur. Vypadal, jako by měl dělat modela nebo hrát ve filmu, byl ale studovaný inženýr a pracoval v Pacifických laboratořích na nějakém supertajném vládním projektu.
Neznala jsem ho dobře, ale čišela z něj úctyhodnost univerzitních profesorů. Měla jsem ho za zády mnohem raději než Bena, ale nijak mě nenadchlo, že jsem se ocitla mezi dvěma vlkodlaky, bez ohledu na to, kdo jsou. Ustoupila jsem do strany, abych je měla oba na očích.
"Mercy." Kývl na mě, ale dál upíral oči na Bena. "Adam si všiml, že jsi zmizel, a poslal mě tě najít." Když Ben neodpověděl, dodal: "Nedělej potíže. Teď na to není čas."
Ben našpulil zamyšleně rty, pak se usmál a jeho tvář se úplně změnila. Na okamžik vypadal chlapecky šarmantně. "Žádné potíže. Jen jsem chtěl popřát krásné paní dobrou noc. Dobrou noc, sladká Mercedes. Nech si o mně zdát."
Otevřela jsem ústa, abych něco odsekla, ale Darryl zachytil můj pohled a ostrým gestem mě umlčel. Kdybych měla po ruce nějaký skutečně chytrý vtípek, nenechala bych se zastavit, ale protože tomu tak nebylo, držela jsem jazyk za zuby.
Darryl počkal, dokud se Ben nevydal pryč, pak řekl: "Dobrou noc, Mercy. Zamkni si dveře." A zamířil zpět k Adamovi.
*
Po mrtvému vlkovi a Benovu rozloučení jsem asi měla mít noční můry, ale místo toho jsem spala hluboce a beze snů, tedy aspoň jsem si je nepamatovala.
Spím se zapnutým rádiem, protože bych díky ostrému sluchu jinak celou noc jen podřimovala. Zkusila jsem použít ucpávky do uší, ale ty zase blokovaly zvuk tak dobře, že mi to bylo až nepříjemné. A tak jsem si tiše pustila hudbu, abych přehlušila zvuky noci s tím, že cokoli hlasitějšího mě probudí.
Hodinu předtím, než měl zazvonit budík, mě něco vzbudilo, ale když jsem ztlumila hudbu a zaposlouchala se, slyšela jsem jen odjíždět vůz s dobře seřízeným motorem Chevrolet 350.
Přetočila jsem se a chtěla znovu usnout, Médea ale zjistila, že jsem vzhůru, a tak začala kňourat, abych ji pustila ven. Nemňoukala sice hlasitě, zato neustále. Rozhodla jsem se, že od Adamova vzkazu uběhla už dost dlouhá doba na to, aby neměl pocit, že mu úmyslně vzdoruji. A já získám chvíli ticha a budu se moct ještě hodinu prospat.
Neochotně jsem vylezla z vyhřáté postele a natáhla si džíny a tričko. Médea byla nadšená z toho, že jsem vzhůru a hýbu se, a tak se mi otírala o lýtka a pletla se pod nohy, zatímco já se ospale potácela z ložnice přes obývák k hlavním dveřím. Zívla jsem a otočila klikou, když jsem se ale pokusila dveře otevřít, nešlo to. Něco je blokovalo.
Podrážděně jsem si povzdychla, zapřela se o ně ramenem a na palec či dva je pootevřela. Dost na to, abych ucítila, co leží na opačné straně: mrtvola.
Najednou jsem byla úplně vzhůru. Zavřela jsem dveře a zamkla je. Cítila jsem ještě něco, ale odmítala jsem si to přiznat. Vběhla jsem zpátky do ložnice, vklouzla do bot a otevřela sejf se zbraněmi. Sebrala jsem devítku SIG, vrazila do ní zásobník se stříbrnými kulkami a zasunula si ji za opasek kalhot. Byla studená, nepříjemná a uklidňující. Ale ne dostatečně.
Doposud jsem střílela jen na terče. Na lov jsem se vydávala po čtyřech. Můj nevlastní otec byl sám vlkodlak a trval na tom, abych se naučila střílet a vyrábět kulky.
Pokud byli do téhle věci zapletení vlkodlaci, a po předchozí noci se to dalo předpokládat, potřebovala jsem větší zbraň. Vyndala jsem pušku .444 Marlin a nabila ji náboji na vlkodlaka. Byla to krátká puška a zdála se malá, dokud jste se pořádně nepodívali na hlaveň. Stříbrné kulky o velikosti rtěnky zaručovaly, že se i vlkodlak posadí a začne jí věnovat pozornost, jak říkával nevlastní otec. Pak si vždy přitiskl prst na nos, usmál se a řekl: "Anebo sebou flákne, pokud mě chápeš." Bývala to jeho zbraň.
Puška mi dodala odvahu. Potichu jsem otevřela zadní dveře a vyšla ven do noci. Bylo těsně před úsvitem a vzduch byl nehybný a studený. Zhluboka jsem se nadechla a cítila smrt, nepopiratelnou a konečnou.
Obešla jsem roh karavanu a spatřila tělo na verandě, které blokovalo vstupní dveře. Leželo obličejem k zemi, ale čich mi ihned prozradil, kdo to je. Věděla jsem to už ve chvíli, kdy jsem pootevřela dveře. Ať už ho tu nechal kdokoli, choval se velmi tiše a probudil mě, až když odjížděl. Nebyl tu nikdo jiný než Mac a já.
Vystoupala jsem po čtyřech schodech na verandu a dřepla si vedle chlapce. Dech se mi srážel, ale z jeho úst žádná pára nestoupala, neslyšela jsem tep.
Převrátila jsem ho na záda. Byl stále tak teplý, že roztopil jinovatku na verandě. Voněl po Adamově domě, kouřem z krbu a pronikavým osvěžovačem vzduchu, který si oblíbila Adamova hospodyně. Necítila jsem nic, co by mi napovědělo, kdo ho zabil a nechal ho tu jako varování.
Sedla jsem si na ojíněnou dřevěnou verandu, pušku položila vedle sebe a něžně ho pohladila po vlasech. Neznala jsem ho dost dlouho na to, aby si získal mé srdce, ale líbil se mi.
Hvízdání pneumatik mě přimělo vyskočit na nohy a popadnout pušku. Od Adamova domu vystřelilo tmavé SUV, jako by ho pronásledovali pekelní psi. V tlumeném světle před úsvitem jsem nedokázala rozpoznat barvu, mohlo být černé, tmavě modré nebo i zelené. Mohl to být dokonce stejný vůz jako včera večer u garáže. Nová auta mi připadají všechna stejná.
Netuším, proč trvalo tak dlouho, než mi došlo, že Macova mrtvola na mé verandě znamená, že se v Adamově domě stalo něco zlého. Opustila jsem mrtvého v naději, že pomohu živým, a s puškou pod paží jsem sprintem vyrazila přes zahradu.
Adamův dům zářil jako vánoční stromek. Když zrovna nemá společnost, bývá sídlo temné. Vlkodlaci si stejně jako kožoměnci vedou ve tmě víc než dobře.
U plotu mezi pozemky jsem chytila pušku do jedné ruky, druhou jsem se opřela o sloupek a přeskočila ostnatý drát. Nesla jsem marlinovku ze čtvrtiny odjištěnou, ale sotva jsem dopadla na opačné straně plotu, odjistila jsem ji úplně.
Použila bych zadní dveře, kdyby se zepředu neozvala obrovská rána. Změnila jsem směr a oběhla dům zrovna ve chvíli, kdy oknem obývacího pokoje proletěl gauč, roztříštil zábradlí a přistál v květinových záhonech okolo verandy.
Až na vlka, kterého jsem zabila včera v noci, se vlkodlaci snaží bojovat co nejtišeji, je to totiž věc přežití. Jen díky rozbitému oknu a otevřeným vchodovým dveřím jsem slyšela vrčení uvnitř.
Tiše jsem mumlala kletby, které si schovávám pro zrezivělé šrouby a náhradní díly, jež nesedí tak, jak by měly, a dodávala si jimi v běhu odvahy. Dobrotivý bože, modlila jsem se upřímně, když jsem vybíhala po schodech na verandu, prosím, ať se nic nestalo Adamovi ani Jesse.
Těsně za dveřmi jsem se zastavila, srdce jsem měla až v krku a marlinovku připravenou. Lapala jsem po dechu nervozitou i námahou, a sotva jsem proto slyšela.
Zdálo se, že nejvíce zničený je obývací pokoj s vysokým stropem stranou od vchodových dveří. Bílý berberský koberec už nikdo nevyčistí. Jedna ze židlí z jídelny se roztříštila o stěnu a podlahu špinily odlomené kusy omítky.
Většina skla z rozbitého okna přistála venku na verandě. Sklo na koberci pocházelo ze zrcadla, které kdosi strhl ze stěny a praštil jím někoho po hlavě.
Na podlaze ležela vlkodlačice a z páteře jí trčel střep zrcadla. Nepoznávala jsem ji. Nepatřila Adamovi, protože ten měl ve smečce jen tři ženy a já je všechny znala. Byla skoro mrtvá, takže nebude dělat problémy, proto jsem ji ignorovala.
Druhého vlkodlaka jsem našla pod lenoškou. (Ráda jsem si z Adama kvůli lenošce utahovala, protože jsem ho ještě neviděla lenošit.) Bude si muset koupit novou. Lenoška byla rozlámaná a z plyše trčely kusy dřeva. Druhý vlkodlak ležel na břichu. Měl zlomený vaz, hlavu otočenou dozadu a vyčítavě na mě upíral mrtvé oči.
Překročila jsem ohnutá, rozlámaná pouta. Nebyla z oceli ani z hliníku, nýbrž z nějaké stříbrné slitiny. Buďto byla zvlášť vyrobená ke spoutání vlkodlaka, nebo pocházela z nějakého exkluzivního sexshopu. Museli je použít na Adama. On sám by domů nikdy nepřivedl vlkodlaka, kterého by musel spoutat, ne když tu byla Jesse.
Hluk boje se nesl zpoza rohu obýváku, zezadu z domu. Držela jsem se u stěny a pod nohama mi křupalo sklo. Zastavila jsem se kousek od jídelny, protože znenadání zapraštělo dřevo a podlaha se otřásla.
Opatrně jsem nahlédla za roh, ale nemusela jsem si dělat starosti. Bojující vlkodlaci byli natolik zaujatí jeden druhým, že mi nevěnovali pozornost.
Adamova jídelna je obrovská a francouzské dveře poskytují výhled na růžovou zahradu. Podlahy jsou z pravých dubových parket. Jeho bývalá manželka nechala vyrobit stůl pro patnáct osob, který se hodil k podlaze. Stůl teď trčel vzhůru nohama z protilehlé stěny asi metr a půl nad podlahou. Dvířka čínské kredence ze stejného materiálu byla rozlámaná, jako by na nich přistálo něco velkého a těžkého. Důsledkem zkázy bylo, že ve středu pokoje vznikl docela velký prostor, kde se vlkodlaci mohli rvát.
Když jsem je spatřila, zadržela jsem dech nad jejich rychlostí a ladností. Navzdory velikosti se vlkodlaci stále podobají spíše útlým vlkům než mastifům nebo bernardýnům, kterým se blíží vahou. Při běhu se vlkodlaci pohybují se smrtící, tichou grácií. Stvořeni však byli k boji a jejich skutečná smrtící krása se projeví až v bitvě.
Adama jsem ve vlčí podobě viděla jen asi čtyřikrát nebo pětkrát, ale byl to pohled, na který se nezapomíná. Srst měl stříbrnou až skoro modrou a u kořínků světlejší. Jako siamská kočka s čenichem, ušima, ocasem a tlapami téměř černými.
Jeho protivník byl větší a stříbřitě hnědý, což byla barva běžnější u kojotů než u vlků. Neznala jsem ho.
Zpočátku jsem si s rozdílnou velikostí nedělala starosti. Alfou se vlkodlak nestane, aniž by uměl bojovat, a Adam byl voják už před proměnou. Ale pak jsem si uvědomila, že krev na podlaze kape z Adamova břicha, a zahlédla jsem záblesk bílého žebra.
Postoupila jsem vpřed, abych mohla lépe zacílit, zvedla jsem pušku, namířila na cizího vlkodlaka a čekala jsem, až budu moct vystřelit, aniž bych ohrozila Adama.
Snědý vlk se zakousl Adamovi do zátylku a zatřásl jím jako pes hadem. Chtěl Adamovi zlomit vaz, ale nechytil ho dostatečně pevně a místo toho ho odhodil na jídelní stůl, který se s ním zřítil na zem. Poskytl mi tak příležitost, na kterou jsem čekala.
Trefila jsem vlka zezadu do hlavy ze vzdálenosti ani ne dvou metrů. Střelila jsem ho pod klesajícím úhlem, přesně jak mě nevlastní otec učil, aby jím kulka neprolétla a nezasáhla někoho, kdo se ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, protože kulka z marlinovky může letět i čtyři sta metrů.
Marlin .444 není stavěná na obranu domova. Je určená k zabíjení medvědů grizzly, a jednou nebo dvakrát ji dokonce použili i k zabití slona. Přesně to doktor předepsal na vlkodlaky. Stačil jeden přesný zásah a bylo po něm. Přistoupila jsem k němu a pro jistotu vypálila ještě jednou.
Obvykle neuznávám násilí, tentokrát jsem se ale cítila dobře, když jsem zmáčkla spoušť. Uklidnila jsem běsnící zuřivost, která ve mně sílila od chvíle, kdy jsem poklekla vedle Macova těla.
Pohlédla jsem na Adama. Ležel v troskách stolu, ale nepohnul se ani neotevřel oči. Elegantní čenich mu smáčela krev. Stříbrný kožich měl tak zakrvácený a slepený, že jsem mohla jen těžko odhadnout rozsah jeho zranění. Ale to, co jsem viděla, bylo dostatečně zlé.
Někdo se ho pokusil vykuchat a odvedl dobrou práci. Maso se mu odchlíplo od žeber a já viděla bledé vnitřnosti a bílou kost.
Možná ještě žije, řekla jsem si. Pořád mi zvonilo v uších. Těžce jsem dýchala a srdce mi hlasitě bušilo. Možná proto neslyším bušení jeho srdce ani jeho dech. Ještě jsem neviděla, že by vlkodlak podobná zranění přežil, byl na tom hůř než dva mrtví vlci i ten, kterého jsem zabila včera v noci.
Zajistila jsem pušku, prošla troskami stolu a dotkla se Adamova nosu. Pořád jsem nedokázala říct, jestli dýchá.
Potřebovala jsem pomoc.
Vběhla jsem do kuchyně. Na pultu přímo pod nástěnným telefonem měl Adam úhledný seznam jmen a čísel, přesně jak jsem očekávala. Prstem jsem našla Darrylovo jméno a tučně vytištěná telefonní čísla do práce, domů a na pager. Odložila jsem zbraň tak, abych na ni rychle dosáhla, a vytočila číslo domů.
"Dovolali jste se doktoru Darrylu Zaovi. Po zaznění tónu můžete zanechat vzkaz nebo mu zavolat na pager na číslo 543…" Darrylův dunivý bas zněl navzdory neosobnímu vzkazu intimně.
Zavěsila jsem a zkusila číslo do práce, ale nebyl ani tam. Začala jsem vytáčet číslo pageru, ale po celou dobu, kdy jsem se mu snažila dovolat, jsem si v duchu probírala naše včerejší setkání.
"Teď na to není čas," řekl Benovi. Včera v noci jsem tomu nevěnovala pozornost, nezazníval ale v jeho hlase zvláštní důraz? Předpokládala jsem, že tím myslel, aby se Ben po vyhoštění z Londýna choval co nejlépe. Ale co když šlo o něco specifičtějšího, jako například že mají na práci důležitější věci? Třeba zabít alfu.
V Evropě byla vražda stále nejběžnější způsob, jak vyměnit vůdce smečky. Starý alfa vládl, dokud jeden z mladších, hladovějších dominantních vlků nedospěl k názoru, že starý vlk zeslábl, a nenapadl jej. Věděla jsem alespoň o jednom evropském alfovi, který zabíjel každého vlkodlaka, který projevil známky dominance.
V Novém světě probíhaly podobné záležitosti díky marokově železné pěsti civilizovaněji. Vůdcovství bylo určeno shora, a co znám maroka, nikdo se neodvážil jeho rozhodnutí protivit. Ale jak by mohl někdo vniknout do Adamova domu a napáchat tolik škody, aniž by mu kdokoli z Adamovy smečky pomohl?
Zavěsila jsem a zadívala se na seznam jmen. Neodvažovala jsem se nikomu z nich zavolat, dokud si nebudu jistá, co se vlastně děje. Sklopila jsem zrak a zahleděla se na fotografii v dřevěném rámečku vedle seznamu.
Křenila se na mě malá Jesse s baseballovou pálkou na rameni a kšiltovkou do strany.
Jesse.
Popadla jsem pušku a vyrazila nahoru po schodech. Nebyla ve svém pokoji. Nedokázala jsem říct, jestli tu došlo k boji, protože Jessin zmatený život se odrážel ve stavu její ložnice.
V kojotí podobě byly mé smysly silnější. A tak jsem ukryla zbraně pod lůžko, svlékla se a proměnila.
Jessin pokoj byl prosáklý jejím pachem, cítila jsem ale i lidského muže, který se včera večer pokusil unést Maca z garáže. Sledovala jsem jeho pach dolů, protože Jessin byl příliš silný, než abych udržela jednu stopu.
Byla jsem už skoro u dveří, když jsem se zastavila. Dočasně jsem zanechala pátrání. Napřed mě napadlo, že se jen usadil převrácený kus nábytku, ale pak jsem si všimla, že Adam pohnul levou přední tlapou.
Vzápětí jsem si uvědomila, že ho slyším tichounce dýchat. Možná za to mohly ostřejší smysly kojota, ale přísahala bych, že předtím nedýchal. Pokud je naživu, existuje šance, že přežije. Vlkodlaci jsou houževnatí.
Šťastně jsem zakňučela, odplazila se k němu přes trosky stolu a olízla mu zakrvácený čenich, potom jsem se znovu vydala pátrat po jeho dceři.
Adamův dům stojí na konci slepé ulice. Přímo před domem je plácek, na kterém se auta mohou otočit. SUV, které jsem viděla odjíždět, pravděpodobně s Jesse, tu zanechalo krátké šmouhy spálené gumy. Většina aut ale získá jedinečný pach až s věkem a toto po sobě nezanechalo dost stop na to, abych ho sledovala, až z pneumatik vyčpí zápach spáleniny.
Nezůstaly tu stopy, které bych mohla sledovat. Pro Jesse ani pro Maca jsem už nemohla nic udělat. Obrátila jsem pozornost zpět k Adamovi.
Žil, nemohla jsem ale kontaktovat jeho smečku, dokud byl bezbranný. Pokud se některý z dominantních vlků toužil stát alfou, bez váhání by ho zabil. A taky jsem ho prostě nemohla odvléct k sobě domů. Sotva by zjistili, že zmizel, prohledali by můj dům, a kromě toho je vážně zraněný vlkodlak nebezpečný sám sobě i svému okolí. I kdybych mohla věřit jeho vlkům, ve Smečce columbijského poříčí není nikdo dostatečně dominantní na to, aby udržel Adamova vlka pod kontrolou, než se postaví na nohy.
O jednom jsem ale věděla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama