5 part

14. prosince 2014 v 20:30 | Eli
Vanagon připomíná slanou tyčinku na kolech. Je čtyři a půl metru dlouhý, metr osmdesát široký a stejně aerodynamický jako dveře od chlíva. Volkswagen ho importoval do Spojených států dvanáct let, ale nikdy do něj nepoužil nic silnějšího než čtyřválcový, vodou chlazený boxer. Můj skoro dvoutunový vůz z osmdesátého devátého, s náhonem na všechny čtyři kola disponoval úžasnými devadesáti koňskými silami.
V laické terminologii to znamenalo, že jsem brouzdala dálnicí s mrtvým tělem a zraněným vlkodlakem rychlostí devadesát šest kilometrů za hodinu. Z kopce a s větrem v zádech zvládla dodávka dokonce sto dvacet. Do kopce jsem z ní s trochou štěstí vymáčkla osmdesátku. Mohla jsem ještě trochu přitlačit, ale to bych riskovala, že mi vybuchne motor. Představa, že zůstanu se svým nákladem trčet na kraji cesty, mě přiměla sundat nohu z plynu.
Dálnice se přede mnou táhla v mírných zákrutách do dálky a postrádala jak auta, tak výhled, tedy pokud jste nemilovali poušť a roští víc než já. Nechtěla jsem myslet na Maca nebo na Jesse, vyděšenou a osamělou - nebo na Adama, který možná umírá, protože jsem se rozhodla s ním radši pohnout, než abych zavolala jeho smečku. A tak jsem vytáhla mobil.
Napřed jsem zavolala sousedům. Dennis Cather byl instalatér a jeho manželka zdravotní sestra, oba byli na odpočinku. Přistěhovali se před dvěma lety a adoptovali mě poté, co jsem jim opravila traktor.
"Ano." Annin hlas zněl po ránu, které jsem měla za sebou, tak normálně, že mi chvíli trvalo, než jsem odpověděla.
"Promiňte, že volám tak brzy," řekla jsem jí. "Ale musela jsem z rodinných důvodů odjet z města. Nebudu pryč dlouho, tak den či dva, ale nepodívala jsem se, jestli má Médea dost žrádla a vody."
"Žádný strach, drahá," řekla. "Postaráme se o ni. Doufám, že se nejedná o nic vážného."
Nemohla jsem si pomoct a pohlédla jsem do zpětného zrcátka na Adama vzadu ve voze. Stále dýchal. "Je to vážné. Jeden člen mé adoptivní rodiny je zraněný."
"Jen jdi a udělej, co potřebuješ," řekla okamžitě. "My se tady o všechno postaráme."
Teprve až jsem ukončila hovor, mě napadlo, jestli jsem je nezatáhla do něčeho nebezpečného. Maca nechali před mými dveřmi z určitého důvodu, jako varování, abych nestrkala nos do cizích věcí. A teď už jsem do nich strčila celou hlavu.
Pro Adama jsem dělala, co jsem mohla, teď ještě udělat něco pro Jesse. Zavolala jsem Zeemu.
Siebold Adelbertsmiter, zkráceně Zee, mě naučil všechno, co vím o autech. Většina fae je citlivá na železo, ale Zee je metallzauberer, což je dost široký pojem pro pár fae, kteří dokáží zacházet s různými druhy kovu. Zee dával přednost modernějšímu termínu "gremlin", což prý lépe odpovídalo jeho talentu. Já mu ale nevolala kvůli jeho schopnostem, nýbrž kvůli kontaktům.
"Ja," zabručel drsně mužský hlas.
"Hej, Zee, tady Mercy. Chci tě požádat o laskavost."
"Ja, jistě, liebling," řekl. "Copak je?"
Zaváhala jsem. I po tak dlouhé době pro mě bylo těžké porušit pravidlo, které říkalo, že záležitosti smečky jsou soukromá věc. Ale Zee znal všechny ve faeské komunitě.
Popsala jsem mu, co se za poslední den stalo.
"Takže si myslíš, že tvůj malý vlček přitáhl potíže až sem? Proč tedy unesli kleine Jesse?"
"Nevím," řekla jsem. "Doufám, že až se Adam zotaví, bude vědět víc."
"Takže chceš, abych se poptal, jestli někdo cizí vlkodlaky neviděl, protože doufáš, že tak najdeš Jesse?"
"V Tri-Cities se objevili aspoň čtyři noví vlkodlaci. Někdo z fae si jich musel všimnout." Tri-Cities leží blízko faeské rezervace Walla Walla, takže tu žije víc fae, než je obvyklé.
"Ja," souhlasil Zee těžce. "Něco takového by se dalo předpokládat. Poptám se. Jesse je hodné děvče. Neměla by být v rukou těch zlých mužů déle, než je nutné."
"Mohl bys zajít do garáže a nechat za oknem vzkaz?" požádala jsem. "Pod pultem v kanceláři je cedule 'Během svátků zavřeno'."
"Myslíš, že by šli i po mně, kdybych otevřel místo tebe?" zeptal se. Zee často vedl garáž, když jsem byla mimo město. "Možná máš pravdu. Ja, gut. Dneska a zítra dílnu otevřu."
Už je to dlouho, co se zpívalo o Sieboldu Adelbertsmiterovi z Černého lesa, tak dlouho, že písně vymizely z paměti, ale stále na něm bylo něco z ducha Heldenlieder, starých germánských hrdinských písní.
"Vlkodlak nepotřebuje meč nebo pistoli, aby tě rozsápal na kousky," namítla jsem. Nemohla jsem to nechat být, i když jsem věděla, že je zbytečné se se starým gremlinem hádat, když se k něčemu odhodlal. "Tvá magie pracuje s kovy, proti vlkodlakovi ti k ničemu nebude."
Odfrkl si. "O mě si nedělej starosti, liebling. Já zabíjel vlkodlaky už v době, kdy tahle země byla vikingskou kolonií." Mnoho nižších fae se chlubilo svým stářím, ale Zee mi řekl, že většina jich žije asi stejně dlouho jako lidé. Zee byl mnohem starší.
Povzdychla jsem si a vzdala to. "Dobrá. Ale buď opatrný. Pokud tam budeš, mám objednané nějaké díly, které by měly přijít. Mohl bys to pro mě ověřit? Musela jsem sehnat nového dodavatele, protože můj obvyklý zdroj je neměl."
"Ja wohl. Nech to na mně."
Jako další jsem zavolala Stefanův záznamník.
"Ahoj, Stefane," řekla jsem. "Tady je Mercy. Jedu do Montany. Nevím, kdy se vrátím. Pravděpodobně ještě tento týden. Zavolám ti." Zaváhala jsem, ale neexistoval dobrý způsob, jak následující věc říct. "Musela jsem ve tvé dodávce odvézt mrtvolu. Všechno je v pořádku. Elizaveta Arkaděvna ji vyčistila. Všechno ti vysvětlím, až se vrátím."
Zmínka o Elizavetě mi připomněla další věc, kterou jsem musela udělat. Adamův dům stál na konci ulice, ale od řeky byl jasně vidět. Někdo si určitě všimne gauče v květinovém záhonu a zavolá policii, pokud se to tam rychle neuklidí.
Měla jsem její telefonní číslo v mobilu, i když jsem ho ještě nikdy nepoužila. Ozval se mi její záznamník a já jí nechala vzkaz s tím, že Adamův dům potřebuje uklidit, na verandě jsem našla mrtvého muže, Jesse zmizela a já odvážím zraněného Adama do bezpečí. Potom jsem zaklapla telefon a odložila ho stranou. Netušila jsem, co se u Adama stalo, přesto jsem se cítila provinile, jako bych za to byla zodpovědná. Kdybych včera večer nezasáhla, když si ti dva neřádi přišli pro Maca, byli by pořád všichni naživu? Kdybych poslala Maca do Montany k marokovi, místo abych Adamovi dovolila vzít ho k sobě, změnilo by se něco?
Ani mě nenapadlo odvézt Maca k marokovi. S Branem jsem nemluvila od doby, kdy mě poslal pryč, a on se zachoval stejně. Pohlédla jsem rychle za sedadlo na modrou plachtu ukrývající Macovo tělo. No, přivezu mu Maca teď.
Vzpomněla jsem si, jak stydlivě se Mac zazubil, když jsem mu řekla svoje jméno. Otřela jsem si tváře a zuřivě jsem mrkala, abych zahnala další slzy, ale marně. Plakala jsem pro něj, pro jeho rodiče i bratra, který ani netušil, že je Mac mrtvý. Nepochybovala jsem o tom, že sedí u telefonu a čekají, až zavolá.
Blížila jsem se ke Spokane, když mě od žalu a pocitu viny odvedly naléhavější starosti. Adam se začal hýbat. Můj strach, že zemře, ihned přemohla starost, že se uzdraví příliš rychle.
Pořád jsem měla před sebou více než tři sta kilometrů cesty a většinou se jednalo o dvouproudové horské silnice vinoucí se tucty malých městeček, kde jsem mohla jet sotva čtyřicítkou. Posledních asi sto kilometrů pak bylo v mapě vyznačeno značkou "jiné" na rozdíl od dálnice či silnice. Vzpomínala jsem si, že se jednalo o štěrkovou lesní cestu. Vypočítala jsem, že mi cesta bude trvat ještě aspoň pět šest hodin.
Dominantní vlci se uzdravují rychleji než submisivní. Odhadovala jsem, že Adamovi bude trvat asi dva dny, než se zotaví natolik, aby ovládl svého vlka, a boží dopuštění bude schopen napáchat mnohem dřív. Potřebovala jsem se dostat k Branovi dřív, než se Adam postaví na nohy, a pokud se už začínal hýbat, budu mít štěstí, když to zvládnu.
Dorazila jsem ke Coeur d'Alene, kde jsem musela sjet z mezistátní na dálnici, a tak jsem natankovala, zastavila u prvního rychlého občerstvení a koupila třicet cheeseburgerů. Zmatená teenagerka, která mi podávala pytlíky výdejním okýnkem, po mně zvědavě pokukovala. Nic jsem jí nevysvětlila a ona díky záclonkám do dodávky neviděla.
Zaparkovala jsem na parkovišti restaurace, sebrala několik pytlíků, překročila Maca a začala vytahovat maso z housek. Adam byl příliš slabý, než aby mohl víc než vrčet a polykat maso se sýrem a kečupem, které jsem mu házela tak rychle, jak jen to šlo. Sežral skoro dvacet burgerů, než znovu upadl do téměř komatózního stavu.
Zamířila jsem dálnicí na sever a z nebe se začaly sypat první sněhové vločky.
*
Vjela jsem do Tróje v Montaně a proklínala těžký, mokrý sníh, díky němuž jsem minula odbočku. Doplnila jsem nádrž, zeptala se na směr, nasadila sněhové řetězy a vrátila se zpátky.
Sníh padal tak hustě, že ho cestáři nestačili odklízet. Koleje, které zanechala auta přede mnou, se rychle plnily.
Přejela jsem řeku Yaak, řídila se pokyny pumpaře a zpomalila. Ve srovnání s řekou Kootenai, podél níž jsem jela posledních několik hodin, to byl potůček.
Bedlivě jsem sledovala okolí a dobře jsem udělala. Malá zelená značka označující odbočku byla napůl zapadaná mokrým sněhem.
Nahoru vedly jen jedny koleje. Ty ale brzy zabočily na úzkou příjezdovou cestu a já jela dál prostě místy, kde nebyly žádné stromy. Les tu byl naštěstí tak hustý, že se dalo snadno odhadnout, kudy se cesta vine.
Kroutila se nahoru a dolů úzkým říčním údolím a já byla vděčná za náhon na všechna čtyři kola. Jednou mi přes cestu přeběhlo několik srnců s černými ocásky. Střelili po mně podrážděným pohledem a běželi dál.
Bylo to už dávno, co jsem tudy jela naposledy. Tehdy jsem ani neměla řidičák. Cesta mi připadala neznámá a já se bála, že minu odbočku. Silnice se rozdělovala, jedna část byla jasně vyznačena, ale ta druhá, kudy jsem se musela vydat, byla sotva dost široká pro moji dodávku.
"No," řekla jsem Adamovi, který neklidně kňučel, "pokud skončíme v Kanadě a ty mě nesežereš, obrátíme to a zkusíme znovu."
Právě jsem se rozhodla, že se opravdu otočím, když jsem vystoupala na dlouhý kopec a uviděla ručně vyřezanou ceduli. Zastavila jsem.
Aspen Creek, říkala cedule elegantním bílým písmem na tmavě hnědém pozadí, 37 km. Zabočila jsem s dodávkou směrem, kterým šipka ukazovala, a přemýšlela jsem, kdy Bran dovolil, aby tu ukazatel umístili. Možná už ho unavilo vysílat neustále průvodce, když jsem ale odcházela, neústupně trval na tom, že nebudou poutat pozornost.
Nevím, proč jsem čekala, že vše zůstane při starém. Koneckonců jsem se během let taky dost změnila. Měla jsem čekat, že se změní i Aspen Creek. Ale to neznamená, že se mi to líbilo.
*
Nezasvěceným bylo prominuto, pokud si mysleli, že Aspen Creek tvoří jen čtyři budovy: čerpací stanice a pošta v jednom, škola, kostel a motel. Domů nevtíravě skrytých v lese by si totiž nevšimli. U čerpací stanice stálo několik aut, jinak ale vypadalo město opuštěně. Věděla jsem, že to není pravda. Vše bylo neustále bedlivě sledováno, ale nikdo proti mně nezasáhne, dokud neudělám něco neobvyklého - jako třeba dokud nevytáhnu z dodávky zraněného vlkodlaka.
Zastavila jsem před motelovou recepcí, přímo pod cedulí s nápisem Motel Aspen Creek, jenž se velmi podobal ukazateli, který mě přivedl do města. Starý motel byl postaven po způsobu starých motorestů padesátých let dvacátého století - byl dlouhý, úzký a strohý a hosté mohli zaparkovat přímo před pokoji.
V recepci nikdo nebyl, ale dveře nebyly zamčené. Od chvíle, kdy jsem tu byla naposledy, byla zrenovovaná a získala rustikální šarm, což bylo lepší než předchozí sešlé klišé padesátých let.
Přeskočila jsem pult a vzala si klíč s číslem jedna. Byl to marokův bezpečný pokoj přestavěný tak, aby zadržel podrážděné vlkodlaky.
Našla jsem kus papíru a pero a napsala: Zraněný v #1. Prosím, nerušit. Nechala jsem vzkaz na pultu, kde ho nemohli přehlédnout, potom jsem se vrátila k dodávce a zacouvala k pokoji.
Dostat Adama z dodávky bude v každém případě drsné. Když jsem ho táhla dovnitř, byl alespoň v bezvědomí. Otevřela jsem zesílené kovové dveře motelového pokoje a rozhlédla se. Byl prostě zařízen, jen s postelí a nočním stolkem přišroubovaným ke stěně. Nebylo tu nic, co by mi pomohlo dostat vlkodlaka, který vážil dvakrát tolik jako já, ven z dodávky a do pokoje, aniž by jeden nebo druhý z nás přišel k úhoně. Nebyla tu veranda jako u Adamova domu, což znamenalo, že z dodávky na zem to byl skoro metr dvacet.
Nakonec jsem se rozhodla raději zavolat pro pomoc, než abych Adamovi ještě víc ublížila. Vrátila jsem se do recepce a zvedla sluchátko. Samovo číslo jsem nevytočila od chvíle, kdy jsem odešla, ale některé věci jsou prostě hluboce zakořeněné. Byl sice důvodem mého odchodu, ale byl také první, komu jsem zavolala, když jsem potřebovala pomoc.
"Haló," ozval se ženský hlas, který mi nepřipadal vůbec povědomý.
Nedokázala jsem promluvit. Neuvědomila jsem si, jak moc jsem spoléhala na to, že uslyším Samův hlas, dokud se neozval někdo jiný.
"Marlie? Stalo se něco v motelu? Mám ti poslat Carla?" Podle čísla musela poznat, odkud volám, pomyslela jsem si hloupě.
Její hlas zněl vylekaně, ale já ho konečně poznala a zalila mě úleva. Nevím, proč sluchátko zvedla Lisa Stovalová, ale zmínka o Carlovi a náhlé napětí v jejím hlase mi prozradily, o koho se jedná. Asi je to tím, že když mluvila se mnou, nezněl její hlas nikdy vesele.
Některé věci se změnily, ale jiné jsem prostě zapomněla. V Aspen Creeku žilo asi pět set obyvatel, ale jen asi sedmdesát z nich byli vlkodlaci. Já však jen zřídkakdy přemýšlela o lidské většině. Lisa a její manžel Carl byli oba lidé. A Marlie taky, nebo aspoň byla člověk, když jsem odešla. To jí bylo sotva šest roků.
"Nevím, kde je Marlie," řekla jsem. "Tady je Mercedes, Mercedes Thompsonová. V motelové recepci nikdo není. Ocenila bych, kdybyste sem poslala Carla nebo mi řekla, komu jinému mám zavolat. Mám v dodávce alfu Smečky columbijského poříčí. Je těžce zraněný a potřebuji ho dostat do motelového pokoje. A ještě lepší by bylo, kdybyste mi řekla, jak se spojit s Branem."
Bran doma neměl telefon, tedy alespoň ho nemíval, než jsem odešla. V tuhle chvíli už klidně mohl mít i mobil, co já vím.
Lisa mě stejně jako většina žen v Aspen Creeku nikdy neměla ráda. Ale nepatřila k lidem, kteří dovolili, aby jim něco podobného zabránilo udělat správnou věc.
"Bran a pár dalších vzali mladé vlky na první lov. Marlie pravděpodobně někam zalezla a brečí. Její bratr Lee se pokusil podstoupit proměnu. Nezvládl to."
Zapomněla jsem. Jak jsem mohla zapomenout? O posledním úplňku v říjnu mohli ti, kdo se toužili stát vlkodlaky, předstoupit. Během formálního obřadu je pak Bran nebo jiný vlkodlak, který je miloval, rozsápal v naději, že se promění. Většina to nezvládla. Dobře jsem si vzpomínala na napětí, které vládlo městu v říjnu, a na smutek v listopadu. Díkůvzdání mělo pro obyvatele Aspen Creeku jiný význam než pro většinu Američanů.
"To je mi líto," řekla jsem, i když to nestačilo. Prostě jsem se nedokázala vypořádat se smrtí dalších dětí. Leeho jsem si pamatovala. "Byl to hodný kluk."
"Pošlu ti Carla," prohlásila Lisa úsečně a připravila mě tak o právo truchlit a soucítit. Bez rozloučení zavěsila.
Seděla jsem v dodávce, čekala na pomoc a snažila se nemyslet a nedívat se na plachtu, která zakrývala Maca. Raději jsem nakrmila Adama zbytkem burgerů. Byly studené a tuk sražený, ale vlkovi to nevadilo. Když je sežral, zavřel oči a ignoroval mě.
Konečně se objevil Carl, zaparkoval otlučený džíp vedle mě a vystoupil. Byl to vysoký mužský a vždycky raději konal, než mluvil. Objal mě a poplácal po zádech.
"Dlouho jsme se neviděli, Mercy," řekl, zasmál se mému šokovanému výrazu a rozcuchal mi vlasy. Zapomněla jsem, s jakou lehkostí projevoval náklonnost všem včetně Brana. "Lisa říkala, že máš s sebou Adama a že je na tom zle."
Samozřejmě že věděl, kdo je alfa Smečky columbijského poříčí. Adamova smečka byla Aspen Creeku nejblíže.
Kývla jsem a otevřela zadní dveře dodávky, aby se podíval. Adam vypadal lépe, než když jsem ho do vozu vtáhla, ale to moc neznamenalo. Už jsem sice neviděla jeho žebra, ale srst měl slepenou krví a tělo plné ran.
Carl hvízdl, ale řekl jen: "Než s ním pohneme, budeme mu muset svázat čenich. V džípu mám něco, co můžeme použít."
Přinesl obinadlo a pevně svázal Adamovi čenich. Vlk otevřel oči, ale nevzepřel se.
Hodně jsme se nabručeli, nakleli a napotili, ale nakonec se nám podařilo dostat Adama do pokoje. Jakmile jsme ho uložili na postel, přiměla jsem Carla ustoupit, pak jsem obinadlo rozvázala a osvobodila ho. Jsem rychlá, i přesto mě ale Adam škrábl špičákem do předloktí. Uskočila jsem, když se překulil na nohy a pokusil se vstát. Způsobili jsme mu bolest a on cítil potřebu bránit se.
"Ven," řekl Carl a podržel mi dveře otevřené.
Poslechla jsem a zavřeli jsme za sebou. Carl dveře držel, dokud jsem nezamkla. Na rozdíl od většiny motelových pokojů byl zámek jen zvenku právě pro takové případy. Okna byla zamřížovaná a ventilace zavařená. Číslo jedna sloužilo jako vězení a nemocniční pokoj zároveň.
Adam byl prozatím v bezpečí. Situace se ale mohla zkomplikovat, až získá zpět sílu, proto jsem musela najít Brana.
"Víte, kam Bran vzal mladé vlky?" zeptala jsem se a zabouchla zadní dveře dodávky. Carl se na Maca nezeptal, neměl čich vlka, aby odhalil, co se ukrývá pod plachtou, a já se rozhodla, že se mnou Mac může ještě chvíli cestovat. Bran určí, co se stane s tělem.
"Nechoď za ním, Mercy," řekl Carl. "Je to příliš nebezpečné. Nechceš jít k nám domů? Nakrmíme tě a můžeš počkat tam."
"Kolik vlků zůstalo ve městě?" zeptala jsem se. "Je tu někdo, kdo dokáže ovládnout Adamova vlka?"
Taková je nevýhoda dominance. Když vás poblázní měsíc, vezmete s sebou každého, kdo je submisivnější než vy.
Carl zaváhal. "Adam je ještě pořád dost slabý. Bran bude po setmění zpátky."
Něco praštilo do dveří a oba jsme vyskočili.
"Vzal je do Milencova kaňonu," řekl Carl, protože pochopil, že nemáme na vybranou. "Buď opatrná."
"Bran bude mít mladé vlky pod kontrolou," řekla jsem mu. "Budu v pořádku."
"O ně se nebojím. Zanechalas tu po sobě pár nepřátel, děvče."
Napjatě jsem se usmála. "Nemůžu za to, co jsem. Pokud jsou mými nepřáteli, je to jejich vlastní volba."
"Já vím. Ale přesto tě zabijí, když k tomu dostanou příležitost."
*
Milenci je název dvou propletených stromů u vstupu do malého kaňonu asi šestnáct kilometrů severně od města. Zaparkovala jsem vedle dvou starých landroverů, nového Chevroletu Tahoe a drahého hummera. Branův syn Charles je génius přes finance a marokova smečka nikdy nebude muset žebrat na ulici. Když jsem odcházela, měla jsem na účtu deset tisíc dolarů, můj minimální plat investovaný Charlesem.
V dodávce jsem se svlékla, vyskočila do po kolena hlubokého sněhu a zabouchla dveře. Tady v horách bylo chladněji než v Tróji a ledová krusta na sněhu se mi zařízla do chodidel.
Co nejrychleji jsem se proměnila. Možná by bylo bezpečnější jít jako člověk, ale na zimní výšlap v Montaně jsem neměla správné oblečení. A nejsem si jistá, jestli vůbec existuje správné oblečení na zimní výšlap v Montaně. V kojoti podobě mi zima tolik nevadí.
Zvykla jsem si na pachy a zvuky města. Pach lesa nebyl o nic slabší, jen jiný: jedle, osiky a borovice místo výfukových plynů, přepáleného tuku a lidí. Slyšela jsem hlasité ťukání datla a slabé vytí vlka. Bylo příliš hluboké, než aby patřilo skutečnému vlkovi.
Z nebe se stále sypal sníh a zakrýval jejich stopy, ale já je cítila. Bran a jeho družka Leah se otřeli o větev bílé borovice. Charles zanechal šlápoty na místě, které chránil velký balvan. Jakmile mě nos navedl správným směrem, jasně jsem viděla, kde tlapy promáčkly starý sníh, než začalo sněžit, a stopy tak bylo snadné sledovat.
Zaváhala jsem, když se vlčí stopy rozdělily. Bran vedl mladé vlky - byli tři - a jeho synové Charles a Sam a družka Leah se asi oddělili, aby vyhledali kořist a zahnali ji k ostatním.
Potřebovala jsem najít Brana, povědět mu, co se stalo, a získat pomoc pro Adama - přesto jsem se vydala po Samových stopách. Nedokázala jsem si pomoct. Byla jsem do něj zamilovaná už od čtrnácti.
Ne že bych ho pořád milovala, ujišťovala jsem se a sledovala stopy dolů po prudkém srázu a zpátky nahoru na hřeben, kde sníh nebyl tak hluboký, protože ho pravidelně odfoukával vítr.
Když jsem ho naposledy viděla, byla jsem ještě teenager, pomyslela jsem si. Od té doby jsem s ním nemluvila a on se mě nepokusil kontaktovat. A přesto jsem vytočila jeho číslo, když jsem potřebovala pomoc. Ani mě nenapadlo zavolat někomu jinému.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že les ztichl.
Les v zimě je tichým místem. Většina ptáků odtáhla na jih a zůstali jen brhlíci, brkoslavové a pár dalších druhů jako třeba datel. Ale ticho, které mě obklopilo nyní, bylo příliš strašidelné a těžké, než aby ho způsobila jen zima. Někdo mě pronásledoval.
Neohlédla jsem se ani nepřidala do kroku. Vlkodlaci mají tendenci pronásledovat tvory, kteří před nimi utíkají.
Nebyla jsem doopravdy vyděšená. Bran byl někde v okolí a Samuel ještě blíž. Cítila jsem jeho zemité, kořenité pižmo. Nesl ho ke mně vítr. Stopy, které jsem sledovala, byly staré několik hodin. Asi se vracel zpátky stejnou cestou, jinak by byl příliš daleko na to, abych ho vycítila.
Mladí vlci byli s Branem a ten, kdo mě sledoval, byl sám. Kdyby jich bylo víc, slyšela bych je. Nemusela jsem si dělat starosti s tím, že mě mladí vlci omylem zabijí, protože mě budou považovat za skutečného kojota.
A tušila jsem, že mě nesleduje ani Charles. Nikdy by mě totiž úmyslně nevylekal. Samuel miloval kanadské žertíky, ale vítr nelže a teď mi říkal, že Samuel je přede mnou.
Byla jsem si docela jistá, že mám v patách Leah. Bez ohledu na to, co říkal Carl, by mě nezabila, ne když by to Bran určitě zjistil, ale pokud dostane šanci, ublíží mi, protože mě nemá ráda. Žádná ze žen v Branově smečce mě nemá ráda.
Vítr, který ke mně nesl Samuelův pach, vál ze západu. Na té straně rostly především mladé jedle, pravděpodobně šlo o nový porost po požáru, k němuž muselo dojít asi před deseti lety. Hustý porost mě nezpomalí, ale vlkodlak je mnohem větší než já.
Podrbala jsem se zadní tlapou za uchem a využila příležitost ohlédnout se. Nic jsem neviděla, takže můj pronásledovatel byl dostatečně daleko na to, abych stačila doběhnout k hustšímu porostu. Postavila jsem nohu zpátky na zem a vyrazila bleskurychle ke stromům.
Vlčice za mnou zavyla loveckou píseň. Když se vlk vydá na lov, ovládnou ho instinkty. Kdyby Leah přemýšlela, nevydala by ani hlásku, protože jí ihned odpověděl zbytek smečky. Znělo to, jako by většina vlků byla asi kilometr nebo ještě dál v horách, ale Samuel se ozval z místa asi sto metrů přede mnou. Změnila jsem proto směr a našla si cestu hradbou stromů na opačnou stranu lesíka k Samuelovi.
Při pohledu na mě ztuhl. Asi očekával srnce nebo losa, ale rozhodně ne kojota. Ne mě.
Samuel byl i na vlkodlaka velký. Srst měl mrazivě bílou a oči skoro stejného odstínu, ledově modrobílé a chladnější než sníh, kterým jsem běžela, černý kroužek okolo duhovky vypadal o to úchvatněji. Snadno jsem se prosmýkla pod jeho břichem na opačnou stranu a nechala ho stát mezi sebou a pronásledovatelem.
Střelil po mně překvapeným pohledem, pak se objevila Leah, zlatostříbrná lovkyně a svým způsobem stejně krásná jako Samuel: světlo a oheň místo ledu. Jakmile spatřila Samuela, nešikovně uklouzla a zůstala stát. Asi se tak soustředila na to, aby mě dohonila, že si jeho volání nevšimla.
Dokázala bych přesně určit okamžik, kdy mě poznal. Naklonil hlavu na stranu a ztuhl. Ano, poznal mě, ale netuším, co si myslel. Zhluboka se nadechl a otočil se zpátky k Leah.
Přikrčila se a překulila na záda, i když se jako Branova manželka těšila vyššímu postavení než Samuel. Nijak na něj nezapůsobila. Ohrnul pysky, vycenil zuby a zavrčel tak hluboce, že jsem to cítila až hluboko v hrudi. Bylo to jako za starých časů, kdy mě Samuel chránil před zbytkem smečky.
Ozvalo se zavytí, blíže než předtím, a Samuel přestal vrčet na dost dlouho, aby odpověděl. S očekáváním se zahleděl na sever a o pár minut později se objevili dva vlci. První měl barvu skořice a černé tlapy, a byl dokonce o chloupek větší než Samuel.
Druhý vlkodlak byl značně menší. Z dálky se mohl vydávat za jednoho z vlků, kteří se teprve během posledního desetiletí začali vracet do Montany. Jeho srst hýřila všemi odstíny mezi bílou a černou, takže vypadal šedivě. Oči měl bledě zlaté a špičku ocasu bílou.
Charles, skořicový vlk, se zastavil na okraji lesa a začal se proměňovat. Byl mezi vlkodlaky výjimka, nebyl totiž proměněn, nýbrž se jako vlkodlak narodil. O nikom podobném jsem nikdy neslyšela.
Charlesova matka byla indiánka z kmene Sejliš, dcera kouzelníka. Když ji Bran krátce poté, co dorazil do Montany, našel, umírala. Podle mé nevlastní matky, která mi příběh vyprávěla, uchvátila Brana krásou natolik, že ji nemohl nechat zemřít. Proměnil ji a udělal z ní svoji družku. Nikdy jsem si nedokázala představit, že by Bran podlehl lásce na první pohled, ale možná byl před dvěma sty lety jiný.
Když otěhotněla, využila znalostí magie, které jí předal otec, a zastavila o úplňku svoji proměnu. Vlkodlačice nemohou mít děti, jejich proměna je totiž tak divoká, že zárodek nemá šanci přežít. Ale Charlesova matka byla dcerou svého otce a ovládala magii. Donosila Charlese, ale byla natolik oslabena, že krátce po porodu zemřela. Předala synovi dva dary. Nejen že se proměňoval snadněji a rychleji, ale ovládal i magii, což bylo mezi vlkodlaky neobvyklé. Branova smečka si nemusela najímat čarodějku, aby po ní uklízela, měla Charlese.
Bran, menší ze dvou vlků, mířil k místu, kde jsem čekala. Samuel zdráhavě ustoupil stranou, dával ale pozor, aby zůstal mezi mnou a Leah.
Z Brana nečiší na rozdíl od jeho synů a Adama žádná moc, netuším, jak to dělá. Občas se prý stane, že si ho i jiní vlkodlaci, jejichž smysly jsou ostřejší než mé, spletou se skutečným vlkem nebo s křížencem vlka a psa.
Nevím, jak je starý. Vím jen to, že byl starý už v době, kdy se usadil na tomto kontinentu jako lovec kožešin v druhé polovině osmnáctého století. Procestoval Montanu s velšským kartografem Davidem Thompsonem a rozhodl se tu zůstat a žít se svojí sejlišskou družkou.
Přiklusal ke mně a dotkl se mě čenichem za uchem. Nemusela jsem se submisivně přikrčit, abych byla menší než on, ale přesto jsem to udělala. Lehce mě kousl do čenichu a pustil mě, což bylo uvítání i něžné pokárání zároveň, i když jsem netušila, za co mě plísní.
Když mě pustil, prosmýkl se okolo Samuela a zadíval se na manželku, která pořád ležela ve sněhu. Úzkostně kňučela, on ale nesmířlivě vycenil zuby. Zdálo se, že i když mě kdysi požádal, abych odešla, nebyla jsem kořist.
Bran se od ní odvrátil a pohlédl na Charlese, který se zatím proměnil a stál vzpřímeně v lidské podobě. Vypadal jako čistokrevný Sejliš, jako by po otci zdědil jen schopnost proměny.
Původní obyvatelé Ameriky se prý ostýchají, když dojde na nahotu. Rozhodně to platilo pro Charlese. Pomocí magie se zahalil do kožešin, takže vypadal, jako by přišel z jiného století.
Naopak mně byla jako většině měňavců nahota skoro stejně příjemná jako oblečení. S výjimkou situace, kdy jsem se ocitla v půlce listopadu vysoko v montanských horách, ze severozápadu vanul studený kanadský vítr a teplota začala prudce klesat, když konečně přestalo sněžit. Jakmile Charles promluví, budu se také muset proměnit, abych mu mohla odpovědět.
"Otec tě vítá na marokově území," pronesl Charles tónem lidu své matky jen s drobným náznakem velšského přízvuku, se kterým Bran mluví už jen tehdy, když je skutečně rozzlobený. "Ptá se ale, proč jsi se rozhodla vrátit zrovna teď."
Vzala jsem na sebe lidskou podobu, rychle jsem odkopala stranou sníh a klekla si, abych byla níž než Bran. Chladný vítr a studený sníh pod holeněmi mě donutil zalapat po dechu. Samuel se přesunul tak, aby mě ochránil před nejhorším větrem. Pomohlo to, ale nijak zvlášť.
"Jsem tu kvůli záležitosti smečky," řekla jsem.
Charles povytáhl obočí. "Jsi cítit krví a smrtí." Charles měl vždy dobrý čich.
Kývla jsem. "Přivezla jsem alfu Smečky columbijského poříčí. Je těžce zraněný. A mám s sebou i tělo dalšího vlka, protože doufám, že mi někdo dokáže říct, nač zemřel a kdo ho zabil."
Bran vydal tichý zvuk a Charles kývl. "Pověz nám jen to nejnutnější. Ostatní počká."
A tak jsem jim řekla, co jsem věděla, a co nejstručněji. Začala jsem Macovým příběhem, jak mi ho vyprávěl, a skončila Macovou smrtí, Adamovým zraněním a Jessiným únosem. Když jsem domluvila, zuby mi tak jektaly, že jsem skoro sama sobě nerozuměla. Ani poté, co jsem se proměnila zpátky v kojota, jsem se nedokázala zahřát.
Bran pohlédl na Samuela, ten štěkl a tryskem se rozběhl pryč.
"Bran dokončí lov s mladými," řekl Charles. "Je to jejich první lov a neměl by být přerušen. Samuel se vrátí zpátky a postará se o Adama. Vezme to zkratkou, kterou automobily nemohou, takže tam bude před námi. Já pojedu s tebou a postarám se o mrtvého."
Bran odklusal do lesa a už se ani neohlédl. Leah vstala a zavrčela na mě, jako bych já mohla za to, že se dostala do potíží, pak následovala Brana.
Charles stále v lidské podobě vykročil k autům. Obvykle není zrovna upovídaný, a protože jsem běžela po čtyřech a byla prakticky němá, neobtěžoval se říct vůbec nic. Zdvořile počkal u dveří spolujezdce, zatímco já se proměnila zpátky a rychle na sebe natáhla oblečení.
Na rozdíl od Samuela mu nevadilo, že řídím. Nikdy jsem neviděla Charlese za volantem, raději jezdí na koni nebo běhá po svých. Nastoupil do auta, ohlédl se po těle pod plachtou a beze slova si zapnul pás.
Zpátky v motelu jsem vešla do recepce. Carl tam čekal s mladou ženou se zarudlýma očima. Musela to být Marlie, neviděla jsem v ní ale nic ze šestiletého děvčete, které jsem znala.
"Mercedes potřebuje pokoj," řekl Charles.
Carl žádost nezpochybňoval, prostě mi podal klíč. "Je to u cesty a tak daleko od jedničky, jak jen to jde."
Podívala jsem se na osmnáctku vyraženou na klíči. "Copak nevíte, že čísla pokojů už nesmí být na klíčích uvedena?" zeptala jsem se.
"Tady moc problémů s krádežemi nemáme," řekl Carl s úsměvem. "A kromě toho vím, že jsi tu před pár lety pracovala. Až na číslo jedna mají pokoje jen tři různé zámky."
Usmála jsem se, vyhodila klíč do vzduchu a zase ho chytila. "Pravda."
Charles mi podržel dveře. "Pokud si vezmeš zavazadla a dáš mi klíče, postarám se o tělo."
Musela jsem vypadat překvapeně.
"Neboj," řekl suše. "Nechám řídit Carla."
"Nemám zavazadla," odvětila jsem. Vytáhla jsem klíče a dala mu je, než se ale mohl odtáhnout, chytila jsem ho za ruku. "Mac byl hodný kluk," řekla jsem, ani nevím proč.
Charles se nikoho nedotýkal jen tak. Vždycky jsem si myslela, že mnou opovrhuje, i když se mnou jednal stejně odtažitě a zdvořile jako s ostatními. Teď mi ale položil ruku na zátylek a krátce si přitiskl moje čelo k rameni.
"Postarám se o něj," slíbil a ucouvl.
"Jmenoval se Alan MacKenzie Frazier."
Kývl. "Dám pozor, aby s ním náležitě zacházeli."
"Děkuji," odpověděla jsem, pak jsem se otočila a zamířila ke svému pokoji dřív, než jsem se mohla znovu rozbrečet.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama