6 part

14. prosince 2014 v 21:03 | Eli
Na nočním stolku ležela úhledně vyrovnaná hromádka National Geographics a nějaká detektivka. Pokud si pamatuji, materiál na čtení měl původně nahradit nepřítomnost televize. Když jsem tu uklízela, nedal se tak vysoko v horách chytit signál. Teď měl motel vlastní satelit a v pokoji stála malá televize nasměrovaná tak, aby se dala sledovat buďto z postele, nebo od stolku v kuchyňce.
Neměla jsem náladu na opakování starých seriálů ani na mýdlové opery, a tak jsem zběžně listovala časopisy. Připadaly mi povědomé. Možná tu byly od chvíle, kdy jsem pokoj naposledy uklízela, nejnovější totiž pocházel z května 1976, takže to bylo možné. Anebo člověku všechny hromádky National Geographics připadaly po čase stejné, protože byly oblíbenou četbou v čekárnách.
Napadlo mě, jestli Jesse leží někde v nemocnici. Mysl mi zalétla dokonce i k márnici, ale rychle jsem se ovládla. Panikou nikomu nepomůžu. Dělala jsem, co jsem mohla.
Sebrala jsem osamělou knihu a usadila se na posteli. Obálka nepůsobila nijak přitažlivě, byla na ní stroze načrtnutá stodola wisconsinského stylu, ale přesto jsem ji otevřela a pustila se do čtení. Nedočetla jsem ani první větu a zase jsem ji zavřela. Nedokázala jsem tu jen tak sedět a nic nedělat.
Vyšla jsem z pokoje. Venku bylo chladněji než dřív a já na sobě měla jen tričko, proto jsem rychle odběhla k číslu jedna. Klíč jsem měla v kapse džínů, když jsem ale zkusila dveře, bylo otevřeno.
Adam ležel s čenichem pevně svázaným na boku na posteli. Skláněl se nad ním Samuel a na sobě měl jen džíny, gumové rukavice a nic jiného. Dělala jsem si o Adama skutečně velké starosti, protože o Samuela jsem sotva zavadila pohledem. Charles se opíral o stěnu, pohlédl na mě, ale nic neřekl.
"Zavři dveře," vyštěkl Samuel, aniž by vzhlédl. "Zatraceně, Mercy, než jsi ho hodila do auta a jela celý den, měla jsi mu narovnat zlomeninu. Ty ze všech lidí nejlíp víš, jak rychle se uzdravujeme. Budu mu muset znovu zlomit nohu."
Samuel na mě ještě nikdy neječel. Byl ten nejméně výbušný vlkodlak, jakého znám.
"Nevím, jak se rovnají kosti," řekla jsem a objala se pažemi. Ale měl pravdu. Věděla jsem, že se vlkodlaci neuvěřitelně rychle uzdravují. Jen mě nikdy nenapadlo, co to udělá se zlomeninami. Ani jsem nevěděla, že má něco zlomeného. Byla jsem hloupá. Měla jsem zavolat Darryla.
"Jaký výcvik je k tomu potřeba?" pokračoval Samuel bez zaváhání. "Stačí prostě zatáhnout a kost narovnat." Něžně natáhl Adamovi nohu. "Musel mít přece ve smečce medika. Mohla jsi zavolat pomoc, když jsi na to neměla žaludek." Adamovi řekl: "Připrav se." Od dveří jsem neviděla, co udělal, slyšela jsem ale prasknout kost a Adam vydal zvuk, který už nikdy nechci slyšet.
"Bála jsem se, že je do útoku zapletený někdo ze smečky," zašeptala jsem. "Adam byl v bezvědomí. Nemohla jsem se ho zeptat. A nemají nikoho dost silného na to, aby ovládl Adamova vlka."
Samuel na mě pohlédl a zaklel. "Pokud dokážeš jenom fňukat, vypadni."
Adam navzdory svému stavu zavrčel, obrátil hlavu a zadíval se na Samuela.
"Omlouvám se," řekla jsem, vyšla jsem ven a pečlivě za sebou zavřela.
*
Už celých dvacet minut jsem zírala na první stránku detektivky, když někdo zaklepal na dveře. Čich mi prozradil, že je to Samuel, proto jsem okamžitě neodpověděla.
"Mercy?" Hlas měl něžný, přesně jak jsem si pamatovala, s náznakem keltštiny.
Když vyrazím brzy ráno, budu se moct hned pustit do pátrání po Jesse, přemýšlela jsem s pohledem upřeným na dveře. Až bude Adam připravený na cestu, bude ho moct svézt někdo jiný. Když vyrazím dost brzy, nebudu muset se Samuelem vůbec promluvit.
"Mercy, vím, že mě slyšíš."
Hleděla jsem na dveře a mlčela. Nechtěla jsem s ním mluvit. Měl pravdu. Jsem k ničemu. Donutila jsem Adama přetrpět šestihodinovou cestu kvůli Darrylově poznámce, o které jsem začínala být přesvědčená, že vlastně nic neznamenala. Smečka by sice tak jako tak musela přivézt Adama do Montany, jak jsem Samuelovi řekla, nebo poslat pro dominantního vlka, který by udržel Adama pod kontrolou, ale aspoň by mu srovnala nohu. Kdybych nebyla tak hloupá, mohl se už Adam uzdravovat a Darryl se smečkou pátrat po Jesse.
Naučila jsem se rozumět světu motorů a šroubů. Kdyby byl Adam auto, věděla bych, co dělat. Ale v Aspen Creeku jsem nikdy nebyla dost dobrá. Zdá se, že některé věci se nezměnily.
"Mercy, podívej, omlouvám se. Neznáš první pomoc a nevěřila jsi jeho smečce, takže jsi nemohla nic jiného dělat."
Hlas měl hebký a sladký jako melasa. Ale matka mi kdysi řekla, že první věc, kterou člověk vyhrkne, bývá pravda. Když dostane příležitost vše si promyslet, pronese něco společensky přijatelnějšího, co učiní druhého šťastným a přinese mu, co chce. Věděla jsem, co chce Samuel, co ode mě vždycky chtěl, i když na to při ošetřování Adamových zranění zapomněl.
"Adam mi málem ukousl nos za to, jak jsem na tebe byl tvrdý," řekl vábivě. "Měl pravdu. Byl jsem naštvaný, protože nerad zbytečně ubližuji, a vylil jsem si vztek na tobě. Můžu dovnitř a mluvit s tebou místo s dveřmi?"
Unaveně jsem si promnula obličej. Už mi nebylo šestnáct, abych utíkala od problémů, i když to znělo lákavě. Neochotně jsem si připustila, že i já mu potřebuji pár věcí říct.
"Dobrá," řekl. "Dobrá, Mercy. Uvidíme se ráno."
Otočil se a odcházel, když jsem konečně otevřela dveře.
"Pojď dovnitř," řekla jsem a roztřásla se, když mi vítr profoukl tenké tričko. "Ale pospěš si, je tu zima jako na severním pólu."
Vrátil se, zadupal nohama na rohožce, zanechal na ní hroudy sněhu a teprve pak vstoupil do pokoje. Sundal si kabát, odložil ho na stůl vedle dveří a já spatřila, že někde našel košili. Všude po městě byly nachystané hromádky šatstva pro případ, že by se někdo potřeboval rychle obléct, obvykle džíny, trička a tepláky, které se hodily pro obě pohlaví. Triko, které měl teď na sobě, mu bylo trochu malé a měl ho na sobě napnuté jako druhou kůži. Kdyby byl tlustý nebo méně svalnatý, vypadal by směšně, opak byl ale pravdou.
Měl krásné tělo, to ano, ale nevím, jestli by ho někdo nazval pohledným. Rozhodně neměl Adamovy úchvatně krásné rysy. Samovy oči byly příliš hluboko zasazené, nos příliš dlouhý, ústa příliš široká. A jeho zbarvení v lidské podobě bylo mnohem méně působivé než ve vlčí. Měl modrošedé oči a hnědé vlasy vybělené sluncem.
Hleděla jsem mu do tváře a uvědomovala si, že nejsem dostatečně objektivní, abych dokázala říct, jestli je atraktivní. Byl to prostě Sam, můj přítel, ochránce a první láska.
Odvrátila jsem se a sklonila obličej, aby neviděl můj vztek - a jiné emoce - dokud se neovládnu. Pokud si to vyložil špatně, nebyla to moje vina. Nepustila jsem ho dovnitř proto, abych se s ním hádala.
"Nemyslel jsem, že se mnou budeš chtít mluvit," řekl a v hlase mu zazníval stín obvyklého úsměvu.
"To ani já," přiznala jsem ponuře s pohledem upřeným na své boty. Pokud k němu vzhlédnu, nezvládnu to. "Ale dlužím ti omluvu."
"Ne." Jeho tón byl ostražitý. Očividně byl příliš chytrý, než aby uvěřil mému submisivnímu postoji. "Nemáš se zač omlouvat. Neměl jsem na tebe tak vyletět."
"To je v pořádku," ujistila jsem ho. "Asi jsi měl pravdu. Našla jsem Maca mrtvého a Adama v takovém stavu a… zpanikařila jsem." Přikročila jsem k posteli a posadila se, protože víc už jsem se od něj v motelovém pokoji vzdálit nemohla. Teprve pak jsem sebrala odvahu a znovu vzhlédla. "Tuhle omluvu ti dlužím celé roky. Měla jsem si s tebou promluvit, než jsem odešla. Měla jsem ti říct, že jsem se rozhodla přestěhovat do Portlandu." Ale bála jsem se, že udělám nějakou hloupost, že tě zastřelím, nebo ještě hůř, že se rozbrečím. To ale nepotřeboval vědět.
Z obličeje se mu vytratil obvyklý humor a nahradila ho neutrální opatrnost, jako by vyhlížel léčku. "Otec říkal, že s tebou mluvil a přesvědčil tě, abys odjela za matkou, místo abys se mnou utekla," řekl.
"Jak dlouho jsi na mě čekal?" Poté co nás Bran nachytal při líbání v lese, mi řekl, že mě pošle do Portlandu. Samuel se rozhodl, že raději odjedeme. Měla jsem vyklouznout z domu a setkat se s ním v lese asi kilometr od domu. Ale marok o tom věděl, už je prostě takový. Vysvětlil mi, proč mě chce Samuel za družku. A nebyly to důvody, které bych dokázala přijmout.
A tak zatímco na mě Samuel čekal, Charles mě doprovázel dolů do Libby, kde jsem měla příští ráno chytit vlak do Portlandu.
Samuel se mlčky odvrátil.
Samuel je svým způsobem nejčestnější člověk, jakého znám, proto jeho zrada tolik bolela. Vím, že nikdy nechtěl, abych uvěřila, že mě miluje. Slíbil, že na mě počká, a já vím, že čekal i dlouho potom, co si uvědomil, že nepřijdu.
"To jsem si myslela," řekla jsem tiše. Zatraceně, neměl by na mě ještě pořád takhle působit. Zjistila jsem, že dýchám víc zhluboka než obvykle, že prostě nasávám jeho vůni.
"Měla jsem ti říct, že jsem změnila názor," řekla jsem a pevně jsem se držela toho, co jsem mu potřebovala říct. "Omlouvám se za to, že jsem tě beze slova opustila. Nebylo to správné ani laskavé."
"Otec ti řekl, abys odjela, aniž bys se mnou promluvila," řekl Samuel. Znělo to nezaujatě, otočil se ale zpátky ke mně a hleděl na vlhkou skvrnu na koberci u svých bot.
"Nepatřím k jeho smečce," vybuchla jsem. "To mi vždycky dávali všichni dokonale najevo. Nemusela jsem Brana poslechnout. Neměla jsem a věděla jsem to. Je mi to líto. Neomlouvám se za to, že jsem odešla, protože to bylo správné, ale měla jsem ti to říct. Byla jsem zbabělec."
"Otec mi pověděl, co ti řekl." Jeho hlas zněl docela klidně, slovy ale pronikl vztek, když pokračoval: "Ale to všechno už jsi měla vědět. Nic jsem nepředstíral."
V jeho hlase ani v postoji nebylo nic obranného. Opravdu nechápal, co mi provedl, což mi připadalo neuvěřitelně hloupé. Ale bylo dobré vědět, že mi neublížil úmyslně.
Obrátil se, pohlédl mi do očí a já cítila mrazení, které jsem kdysi znala stejně dobře jako jeho tvář. Zčásti za to mohla přitažlivost, ale zčásti také síla dominantního vlka. Přitažlivost mě přiměla vstát a přejít přes půlku pokoje dřív, než jsem si uvědomila, co vlastně dělám.
"Podívej, Samueli," řekla jsem a zprudka se zastavila, než jsem se ho mohla dotknout. "Jsem unavená. Mám za sebou těžký den. Nechci se s tebou hádat o věcech dávno minulých."
"Dobře," řekl tiše a kývl. "Promluvíme si zítra."
Oblékl si kabát, vydal se ke dveřím, pak se otočil. "Skoro jsem zapomněl, Charles s Carlem vzali tělo…"
"Maca!" řekla jsem ostře.
"Maca," zopakoval něžněji. Přála jsem si, aby to neudělal, protože jeho soucit mi vehnal do očí slzy. "Vzali Maca na kliniku a přivezli zpátky dodávku. Charles mi dal klíče. Dal by ti je sám, ale odešla jsi z pokoje příliš rychle. Řekl jsem mu, že se ti chci omluvit, a tak je dal mně."
"Zamkl ji?" zeptala jsem se. "Mám v ní dvě zbraně nabité na vlkodlaky…" Zmínka o zbraních mi připomněla něco jiného, divného. "Ach, a je tam i uspávací šipka, kterou jsem našla vedle Adama, když jsem s ním pohnula."
"Dodávka je zamčená," řekl. "Charles šipku našel a nechal ji v laboratoři, protože prý je cítit stříbrem a Adamem. Když teď vím, kdes ji našla, dobře ji prozkoumám."
"Mac říkal, že ho někdo používal k experimentům," upozornila jsem. "Objevili prý drogy, které působí i na vlkodlaky."
Samuel kývl. "Vzpomínám si, že jsi o tom mluvila."
Podal mi klíče, já si je vzala a dala si přitom dobrý pozor, abych se ho nedotkla. Usmál se, jako bych udělala něco zajímavého, a já si uvědomila, že jsem neměla být tak opatrná. Kdybych k němu už nic necítila, nevadilo by mi dotknout se ho. Žila jsem příliš dlouho mezi obyčejnými lidmi a zapomněla jsem, jak těžko se dá něco ukrýt před vlkodlaky.
"Dobrou noc, Mercy," řekl.
Potom odešel a pokoj mi najednou připadal prázdnější. Raději bych měla ráno zmizet, pomyslela jsem si a poslouchala, jak se vzdaluje a pod nohama mu křupe sníh.
*
Zrovna jsem potřetí četla čtrnáctou stránku, když se ozvalo další zaklepání.
"Přinesl jsem večeři," ozval se příjemný mužský tenor.
Odložila jsem knihu stranou a otevřela.
Za dveřmi stál mladík s prostou tváří a pískovými vlasy a v rukou držel plastový podnos se dvěma sendviči zabalenými ve folii a s dvěma plastovými kelímky kakaa a tmavě modrou zimní bundu. Možná za to mohlo jídlo, ale napadlo mě, že když Bran tak dokonale předstírá roznáškovou službu, musí to pravděpodobně dělat úmyslně. Rád vypadal nenápadně.
Usmál se, když jsem ihned neucouvla ode dveří. "Charles říkal, že Adam bude v pořádku a Samuel ze sebe udělal hlupáka."
"Omluvil se," řekla jsem a pustila ho dovnitř.
Kuchyňka byla vybavená sporákem se dvěma hořáky, miniledničkou, stolkem s umakartovou deskou a dvěma židlemi. Bran odhodil bundu na postel, postavil podnos na stůl a upravil jídlo tak, že na každém konci zůstal jeden kelímek a jeden sendvič.
"Charles říkal, že nemáš kabát, tak jsem ti přinesl bundu. A taky mě napadlo, že by sis dala něco k jídlu," řekl. "Až pojíš, promluvíme si o tom, co uděláme s tvým alfou a jeho pohřešovanou dcerou."
Posadil se na jednu židli a ukázal na druhou. Sedla jsem si a uvědomila si, že jsem celý den nejedla. Prostě jsem neměla hlad. Pořád jsem neměla.
Dodržel slovo, a dokud jedl a já se nimrala v jídle, mlčel. Sendvič chutnal po ledničce, ale kakao bylo husté, se skutečnou vanilkou a piškotem.
Jedl rychleji než já, ale trpělivě počkal, dokud jsem neskončila. Sendvič byl jeden z těch obrovských, které mají člověka zasytit na týden. Snědla jsem část a zbytek jsem zabalila zpátky do folie. Bran spořádal celý, ale vlkodlaci potřebují spoustu jídla.
Nevlastní matka ráda říkávala: "Nikdy nenechávej vlkodlaka o hladu, protože by tě mohl pozvat na oběd." Vždycky přitom poplácala manžela po hlavě, i když byl v lidské podobě.
Nevím, proč mě to zrovna v tu chvíli napadlo nebo proč mi při tom vyhrkly slzy do očí. Moji nevlastní rodiče byli už skoro sedmnáct let mrtví. Matka zemřela, když se pokusila stát vlkodlakem, protože ji trápilo, že s každým rokem stárne, kdežto manžel ne. Vlčic je mnohem méně, protože jen málo jich přežije proměnu. Můj nevlastní otec zemřel žalem o měsíc později. Mně bylo čtrnáct.
Usrkla jsem kakaa a čekala, až Bran promluví.
Těžce si povzdychl, zaklonil se v židli, zhoupl ji na dvou nohách a kymácel chodidly ve vzduchu.
"Tohle lidi nedělají," řekla jsem mu.
Pozvedl obočí. "Nedělají co?"
"Neudrží tak rovnováhu. Pokud to ovšem nejsou teenageři a nepředvádějí se před holkami."
Okamžitě židli postavil. "Děkuji." Bran se snažil za všech okolností vystupovat jako člověk, jeho dík zněl ale trochu řízně. Rychle jsem usrkla kakaa, aby neviděl můj pobavený výraz.
Opřel se lokty o stůl a složil ruce. "Co máš teď v plánu, Mercy?"
"Co tím myslíš?"
"Adam je v bezpečí a uzdravuje se. Zjistíme, jak zabili tvého mladého přítele. Ale co ty?"
Bran je děsivý. Je tak trochu médium, to alespoň říká každému, kdo se zeptá. Znamená to, že dokáže hovořit v mysli s každým vlkodlakem, kterého zná. Proto za něj Charles dokázal v lese mluvit. Bran tu schopnost používá mimo jiné k tomu, aby udržel pod kontrolou smečky v Severní Americe. Tvrdí, že funguje jen jedním směrem, ostatní že ho slyší, on je ale ne.
Ve smečkách se šeptá o tom, že má i jiné schopnosti, ale nikdo neví přesně jaké. Nejčastější domněnkou je, že umí číst myšlenky. Vždycky věděl, kdo může za jakou lotrovinu tady ve městě.
Nevlastní matka se vždycky smála a říkala, že právě díky své pověsti se zdá být tak neomylný. Stačilo, aby vstoupil do místnosti a našel toho, kdo vypadá nejprovinileji. Možná měla pravdu, ale já se tehdy snažila tvářit nevinně, a stejně to nepomohlo.
"Ráno odjedu." Brzy, pomyslela jsem si. Musím zmizet, aniž bych znovu mluvila se Samuelem - a také se potřebuji pustit do pátrání po Jesse.
Bran zavrtěl hlavou a zamračil se. "Odpoledne."
Povytáhla jsem obočí. "No," řekla jsem něžně, "když jsi věděl, co chci udělat, proč jsi mi to prostě neřekl, místo aby ses ptal?"
Pousmál se. "Pokud počkáš do odpoledne, měl by být Adam dost silný na cestu a Samuel by měl vědět víc o tom, jak tvůj mladík… Alan MacKenzie Frazier zemřel. Zůstane vzhůru celou noc, aby provedl pitvu a udělal potřebné testy."
Naklonil se blíž. "Není to tvoje vina, Mercy."
Polila jsem si tričko kakaem. "Do pr…" Spolkla jsem nadávku. Bran neuznával klení. "Umíš číst myšlenky."
"Vím, jak pracuje tvoje mysl," opáčil Bran a jeho úsměv nevypadal úplně samolibě. Podržela jsem si tričko od těla a Bran rychle vstal, vytáhl zpod dřezu papírové ručníky a podal mi je. Kakao bylo pořád horké, ale už ne vařící.
Utírala jsem se u dřezu a on zatím pokračoval: "Pokud ses nezměnila víc, než tuším, pak si kladeš za vinu všechno, co se stane, a každé zranění. Adam mi pověděl vše, co ví, a s tebou to nemělo nic společného."
"Ha! Umíš číst myšlenky. Je vlk, nemůže mluvit," řekla jsem. S tričkem už jsem nic víc nezmohla a litovala jsem, že s sebou nemám náhradní oblečení.
Bran se usmál. "Už není. Proměna nám někdy pomáhá hojit rány rychleji. Obvykle se měníme z člověka ve vlka, ale opačně to taky funguje. Neměl ze Samuela radost." Bran se zakřenil. "Sotva mohl mluvit, pořádně mu vynadal. Řekl mu, že zpochybňovat činy muže v poli je amatérská chyba. Prý by nebyl nadšený z toho, kdyby se mu v ranách 'šťoural' někdo, kdo netuší, co dělá. A taky říkal, že někdy máš víc odvahy než rozumu." Bran naklonil kelímek mým směrem. "S tímhle nemůžu než souhlasit, přesně proto jsem Adama požádal, aby na tebe dohlédl, když ses přestěhovala na jeho teritorium."
Ach, pomyslela jsem si a snažila se nevypadat tak zničeně, jak jsem se cítila. Takže Adam dostal rozkaz mě hlídat? Doufala jsem, že náš podivný vztah stojí na jiných základech. Vědomí, že ho Bran požádal, aby na mě dohlédl, měnilo odstín každého rozhovoru, který jsme kdy vedli, zmenšilo to jejich význam.
"Nemám rád lži," řekl Bran a já věděla, že jsem nedokázala ukrýt bolest, kterou mi odhalením způsobil. "Ani lži opomenutím. S krutou pravdou se člověk může vypořádat a zvítězit nad ní, ale lži ničí duši." Zdálo se, jako by s tím měl osobní zkušenost. "A díky tomu někdy strkám nos do věcí, do kterých mi nic není."
Zmlkl, možná abych mohla promluvit, ale já netušila, kam míří.
Posadil se a znovu usrkl kakaa. "Někteří lidé si mysleli, že by ses neměla dozvědět pravdu o Bryanově smrti." Bryan byl můj nevlastní otec.
Vzpomínám si, jak jsem se krátce po Vánocích probudila a uslyšela v kuchyni Branův tichý hlas. Když jsem vyšla z pokoje, Bran mi řekl, že policie našla Bryanovo tělo v řece Kootenai.
Sebevražda je pro vlkodlaky obtížná. Ani stříbrné kulky někdy nepřemohou vlčí schopnost hojit rány. Useknutí hlavy funguje bezvadně, ale je dost těžké docílit ho při sebevraždě. Ale utopení je také velmi efektivní. Vlkodlaci mají těžké svalstvo. I když chtějí, plavou obtížně, protože mají stejně jako šimpanzi příliš mnoho svalů a málo tuku, který by je nadnášel.
"Někteří členové smečky chtěli, abych ti řekl, že měl nehodu," pokračoval Bran zamyšleně. "Říkali, že čtrnáct let je příliš brzy na to, aby ses vypořádala se sebevraždou, obzvláště po smrti Bryanovy družky."
"Jmenovala se Evelyn," připomněla jsem. Bran měl tendenci nevšímat si lidí okolo, jako by neexistovali. Samuel mi jednou řekl, že je to proto, že lidé jsou nesmírně křehcí a Bran jich viděl už tolik zemřít. Já si naopak myslela, že když jsem se dokázala ve čtrnácti vypořádat se smrtí Evelyn, on by to měl zvládnout taky.
Zamračil se na mě. Když jsem nesklopila oči, jak nakazoval protokol, zkroutil rty v úsměvu a skryl ho za kelímkem.
"Ano, Evelyn," řekl a povzdychl si. "Když ses rozhodla žít sama, místo aby ses odstěhovala k matce, souhlasil jsem. Dokázala jsi, že se o sebe umíš postarat. Říkal jsem si, že si zasloužíš rozhodovat se sama." Bloudil očima po pokoji. "Pamatuješ si náš poslední rozhovor?"
Kývla jsem a konečně se posadila. I když dnes v noci netrval na protokolu, bylo divné stát nad ním, když seděl.
"Bylo ti šestnáct," řekl. "Byla jsi pro něj příliš mladá, příliš mladá, než abys věděla, co od tebe chce."
Když nás Bran nachytal, jak se se Samuelem líbáme v lese, poslal mě domů, ráno se ukázal a řekl mi, že mluvil s mojí skutečnou matkou. Prý mě na konci týdne očekává. Posílal mě pryč a já si měla sbalit všechno, co jsem si chtěla vzít s sebou.
Ano zabalila jsem si, ale ne na cestu do Portlandu. Plánovala jsem utéct se Samuelem. Říkal, že se se mnou ožení. Tehdy mě nenapadlo, že v šestnácti se bez svolení rodičů vdám jen těžko. Na to by asi Samuel neměl odpověď. Plánovali jsme, že se odstěhujeme do města a budeme žít mimo smečku.
Milovala jsem Samuela od chvíle, kdy zemřel můj nevlastní otec a on se ujal role mého ochránce. Bryan byl skvělý, ale Samuel byl mnohem efektivnější obránce. Se Samuelem po boku mě i zdejší ženy nechávaly na pokoji. Byl zábavný a okouzlující. Vlkodlaci bezstarostností zrovna neoplývají, ale Samuel jí měl na rozdávání. Vzal si mě pod křídlo a já poznala radost, velice svůdný pocit.
"Říkal jsi, že mě Samuel nemiluje," řekla jsem a měla jsem pocit, jako by se mi v ústech hromadily piliny. Netuším, jak zjistil, co Samuel plánuje. "Že jen potřebuje družku, která mu porodí děti."
Lidské ženy potratí víc než polovinu dětí, které zplodí s vlkodlakem. Donosí jen ty, které jsou úplně lidské. Vlkodlačí ženy potratí při prvním úplňku. Ale kojoti a vlci se mohou bez problémů pářit, tak proč ne Samuel a já? Samuel věřil, že některé naše děti budou lidské, jiné budou kožoměnci, ale některé se možná narodí jako vlkodlaci. Všechny ale přežijí.
Teprve až mi to Bran vysvětlil, jsem pochopila, proč mě Leah tolik nesnáší, proč mě všechny ženy nesnáší.
"Neměl jsem ti to tak říct," řekl Bran.
"Snažíš se omluvit?" zeptala jsem se. Nechápala jsem, co se Bran pokouší říct. "Bylo mi šestnáct. Samuel možná vypadá mladě, ale co si pamatuji, je dospělý. Kolik mu je? Padesát? Šedesát?"
Když jsem ho milovala, nedělala jsem si s tím hlavu. Nikdy se nechoval, jako by byl starší než já. Vlkodlaci obvykle o minulosti nemluví. Většinu toho, co jsem věděla o Branovi, jsem se dozvěděla od nevlastní matky Evelyn.
"Byla jsem mladá a hloupá," řekla jsem. "Potřebovala jsem to slyšet. Takže pokud žádáš o odpuštění, nepotřebuješ ho. Děkuji ti."
Naklonil hlavu na stranu. V lidské podobě vypadaly jeho oči teplé a oříškové jako sluncem ozářený dubový list.
"Neomlouvám se," řekl. "Ne tobě. Vysvětluji." Usmál se a podobnost se Samuelem, obvykle tak nevýrazná, se stala najednou víc než očividnou. "A Samuelovi je trochu víc než šedesát." Pobavení stejně jako vztek někdy do Branova hlasu vnesly přízvuk jeho staré domoviny Walesu. "Samuel je můj prvorozený."
Překvapeně jsem na něj zírala. Samuel se v ničem nepodobal starým vlkům. Řídil auto, vlastnil stereo a počítač. Měl rád lidi a Bran ho často používal jako prostředníka při styku s policií a vládními úředníky.
"Charles se narodil krátce poté, co jsi přišel do země s Davidem Thompsonem," řekla jsem Branovi, jako by to nevěděl. "To bylo kdy? 1812?" Díky spojení s Branem jsem si toho na vysoké o Davidu Thompsonovi hodně přečetla. Velšský kartograf a obchodník s kožešinami po sobě zanechal spoustu deníků, ani v jednom ale nezmínil Brana jménem. Když jsem je četla, napadlo mě, jestli Bran používal jiné jméno, nebo jestli Thompson věděl, co Bran je, a úmyslně o něm nepsal, protože deníky tvořily z velké části záznamy pro zaměstnavatele, ne osobní poznámky.
"Přišel jsem s Thompsonem v roce 1809," řekl Bran. "Charles se narodil na jaře, myslím, že v roce 1813. V té době už jsem opustil Severozápadní společnost a Sejlišové nepočítali roky podle křesťanského kalendáře. Samuel se narodil mé první ženě, když jsem byl ještě člověk."
Zatím se nikdy tolik nerozpovídal o minulosti. "A to bylo kdy?" zeptala jsem se, protože mi jeho neobvyklá otevřenost dodala odvahu.
"Hodně dávno." Pokrčil nedbale rameny. "Když jsem s tebou tehdy v noci mluvil, ublížil jsem synovi. Možná jsem byl přehnaně horlivý a neřekl ti celou pravdu."
"Skutečně?"
"Pověděl jsem ti, co jsem věděl, tolik, kolik jsem považoval za nezbytně nutné," řekl. "Ale následující události ukázaly, že jsem syna možná podcenil a přiměl tě udělat totéž."
Vždycky jsem nenáviděla, když mluvil v hádankách. Chystala jsem se ostře protestovat, ale pak jsem si uvědomila, že uhýbá pohledem a sklápí oči. Zvykla jsem si žít mezi lidmi, u kterých řeč těla není nejdůležitější částí komunikace, takže mi to málem uniklo. Alfové, a obzvláště tento alfa, nikdy neodvraceli pohled, když je někdo sledoval. Skutečnost, že to udělal teď, byla důkazem toho, jak zle se cítí.
Proto jsem ztišila hlas a řekla prostě: "Tak mi to pověz teď."
"Samuel je starý," začal. "Skoro stejně starý jako já. Jeho první manželka zemřela na choleru, druhá stářím. Třetí při porodu. Jeho ženy potratily dohromady osmnáct dětí. Hrstka dětí zemřela v kojeneckém věku a jen osm se dožilo třetích narozenin. Jedno zemřelo stářím, čtyři na mor a tři při proměně. Nemá žádné žijící děti a jen jedno se dožilo dospělosti, a to se narodilo předtím, než byl Samuel proměněn."
Odmlčel se a zvedl oči k mým. "Teď už možná chápeš, co pro něj znamenalo, že v tobě našel družku, jejíž děti by nebyly náchylné k vrtochům osudu, a mohly se dokonce narodit jako vlkodlaci stejně jako Charles. Dlouho jsem o našem rozhovoru přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že jsem ti měl říct i tuhle část. Nejsi jediná, kdo si spletl Samuela s mladým vlkem." Pousmál se. "V dobách, kdy Samuel býval ještě člověk, nebylo pro šestnáctileté dívky nic zvláštního provdat se za mnohem starší muže. Svět někdy mění názor na to, co je správné, a co ne, tak rychle, že se nestačíme přizpůsobit."
Změnilo by to něco na mých pocitech, kdybych znala hloubku Samuelovy tužby? Pro vášnivé mladé děvče toužící po lásce, konfrontované s chladnými fakty? Dokázala bych odhlédnout od čísel a vidět bolest, kterou každá smrt přinesla?
Nemyslím si, že by to změnilo mé rozhodnutí. Vím to, protože bych se neprovdala za nikoho, kdo by mě nemiloval. Ale myslím, že bych o něm smýšlela laskavěji. Nechala bych mu dopis nebo mu zavolala, až bych dorazila do matčina domu. Možná bych i sebrala odvahu a promluvila si s ním, kdybych nebyla tolik zraněná a rozzlobená.
Odmítala jsem přemýšlet o tom, jestli Branova slova změnila mé současné city k Samuelovi. Stejně na tom nezáleželo. Zítra se vrátím domů.
"A bylo tu i pár věcí, o kterých jsem nic nevěděl, proto jsem ti je říct nemohl." Bran se usmál, ale nebyl to šťastný úsměv. "Někdy věřím vlastním blábolům a zapomínám, že nevím všechno. Dva měsíce po tvém odchodu Samuel zmizel."
"Tvůj zásah ho rozzlobil?"
Bran zavrtěl hlavou. "Možná na začátku. Ale ten den, kdy jsi odešla, jsme si to vyříkali. Zlobil by se asi víc, kdyby se necítil provinile, protože věděl, že využívá tužeb dítěte." Natáhl se a poplácal mě po ruce. "Věděl, co dělá, a věděl, co by sis o tom myslela, ať už říká sobě nebo tobě cokoli. Nedělej z něj oběť."
Žádný problém. "Dobře. Takže pokud se na tebe nezlobil, proč odešel?"
"Vím, že nás docela chápeš, protože jsi mezi námi vyrostla," řekl Bran pomalu. "Ale někdy hlubší souvislosti uniknou i mně. Samuel v tobě viděl lék na svoji bolest, ne odpověď na tužby svého srdce. Ale to nebylo všechno, co k tobě cítil. Možná to nevěděl ani on sám."
"Co tím myslíš?" zeptala jsem se.
"Stýskal si, když jsi odešla," řekl Bran a podobně staromódní obrat zněl z úst někoho, kdo vypadal tak mladě, velmi zvláštně. "Hubnul, nemohl spát. Po prvním měsíci trávil většinu času ve vlčí podobě."
"Co si ty myslíš, že s ním bylo?" zeptala jsem se opatrně.
"Truchlil pro ztracenou družku," řekl Bran. "Vlkodlaci se v jistých ohledech zase tolik neliší od svých divokých bratranců. Trvalo mi ale příliš dlouho, než jsem to pochopil. Než jsem prohlédl, beze slova nás opustil. Dva roky jsem čekal, že si v novinách přečtu o tom, že jeho tělo vylovili z řeky jako Bryanovo. Charles Samuela nakonec vypátral, když začal vybírat peníze z účtu. Koupil si nové papíry a vrátil se zpátky na univerzitu." Věděla jsem, že Samuel už vystudoval alespoň jednu vysokou, a sice medicínu. "Stal se z něj znovu lékař a chvíli pracoval na klinice v Texasu, k nám se vrátil asi před dvěma lety."
"Nemiloval mě," řekla jsem. "Ne jako muž miluje ženu."
"Ne," souhlasil Bran. "Ale zvolil si tě za družku." Zprudka se postavil a oblékl si kabát. "Teď už si s tím nedělej hlavu. Jen jsem si myslel, že bys to měla vědět. Zítra si přispi."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama