part 7 2/2

3. prosince 2014 v 18:14 | Eli
Otevřela silné dřevěné dveře a vyšly jsme na velké nádvoří před školou. Ustoupila a já jsem zůstala civět. Přes nádvoří a po chodníku se procházely skupinky teenagerů, kteří na sobě měli uniformy, sice jednotné, ale zároveň tak nějak zajímavé a neobvyklé. Smáli se a povídali si, znělo to úplně normálně - důkaz toho, že zdání klame. Nevěděla jsem, na co mám zírat dřív, jestli na ně, nebo na školní budovu. Nakonec jsem si vybrala to druhé. Přece je, budova nepředstavuje žádnou hrozbu (a taky jsem se bála, že mezi těmi lidmi uvidím jeho). Škola jako by vypadla z nějakého strašidelného snu. Byla hluboká noc a měla být úplná tma, ale nad rozložitými starými duby, které se nad celým prostorem tyčily, jasně svítil měsíc. U chodníku, který lemoval velkou budovu z červených cihel a černého kamene, byly v pravidelných rozestupech rozmístěné omšelé měděné sloupky s plynovými lampami. Škola sama byla třípatrová a měla zvláštní strmou střechu, nahoře jakoby useknutou. Okna stínily těžké závěsy, ale teď byly roztažené a v nevtíravém žlutém světle v místnostech tančily stíny, díky nimž stavba působila přívětivě. Průčelí hlavní budovy tvořila kruhová věž a to vyvolávalo dojem, že jde spíš o hrad než o školu. Věřte mi, že mnohem víc než chodník lemovaný azalkami a upraveným trávníkem by se k ní hodil vodní příkop.
Naproti hlavní budově stála ještě jedna menší, vypadala mnohem starší, jako kostel. Za ní a za starými duby, které zjevně rostly po celém areálu, jsem rozeznala nejasný obrys vysokánské kamenné zdi, která oddělovala školu od okolí. Před kostelem (nebo co to bylo) stála mramorová socha ženy v dlouhé splývavé róbě.
"Nyx!" vyhrkla jsem.
Neferet překvapeně nadzvedla obočí. "Správně, Zoey. To je socha bohyně a ta budova za ní je její chrám." Gestem mi naznačila, že ji mám následovat, vykročila po chodníku a ukázala na rozsáhlý školní areál, který se před námi rozprostíral. "Tenhle komplex postavili v polovině dvacátých let devatenáctého století ve francouzském neonormanském stylu z kamene dovezeného z Evropy. Původně sloužil jako klášter řádu augustiniánů. Potom se z něj stala soukromá přípravná škola pro lidské děti ze zámožných rodin, jmenovala se Cascia Hall. Když jsme se před pěti lety rozhodli, že v této části Ameriky potřebujeme vlastní školu, odkoupili jsme to tu."
Matně jsem si pamatovala, že tady před časem opravdu bývala soukromá škola pro nafoukané dětičky milionářů. Vlastně jsem se na to pamatovala jen proto, že několik z nich kdysi zabásli za zneužívání drog a ve zprávách to pěkně rozmázli. Všichni dospělí z toho tenkrát byli hrozně v šoku. No jo, co byste od nich chtěli. Nikoho jiného vůbec nepřekvapilo, že celá ta zazobaná škola je drogami doslova prolezlá.
"Divím se, že vám to prodali," podotkla jsem mimoděk.
Tiše a tak nějak výhružně se zasmála. "Nechtělo se jim, ale udělali jsme jejich arogantnímu řediteli nabídku, která se neodmítá."
Ráda bych se zeptala, jak to myslí, ale z toho smíchu mi naskočila husí kůže. Navíc jsem se nedokázala úplně soustředit, protože kolem mě toho bylo hodně k vidění. Přiznává, že úplně nejdřív jsem si všimla, že všichni s vybarveným znamením jsou strašně hezcí. Připadalo mi to pěkně pošahané. Jasně, věděla jsem, že všichni upíři vypadají dobře. To ví každý. Nejúspěšnější herci a herečky na celém světě jsou upíři. A taky tanečníci, muzikanti, spisovatelé a zpěváci. Dalo by se říct, že co umělec, to upír, a proto taky mají tolik peněz - a proto (kromě jiného) je věřící považují za amorální sobce. Stejně ale jenom žárlí na jejich krásu. Věřící klidně chodí na jejich filmy, hry, koncerty, kupují jejich knihy a umělecká díla, ale jinak je pořád pomlouvají, pohrdají jimi a nikdy, ani za živého boha by se s nimi nebavili. Říká vám něco výraz pokrytec?
Všude kolem mě se tím pádem producírovali samí krasavci a krasavice a já měla sto chutí zalézt někam pod lavičku, i když hodně z nich hned po Neferet s úsměvem zdravilo i mě. Rozpačitě jsem je taky zdravila a kradmo jsem si prohlížela kluky a holky, kteří nás míjeli. Každý na velekněžku uctivě kývl. Někteří se dokonce obřadně uklonili a přitiskli si k srdci sevřenou pěst. Neferet se vždycky pousmála a taky se mírně uklonila. Děcka vlastně nebyla tak fantasticky krásná jako dospělí. Všichni ale byli hezcí - s těmi obrysy srpku na čele a v uniformách, které vypadaly spíš jako modely od návrhářů než jako oblečení do školy, jim to hrozně slušelo. Na rozdíl od dospělých upírů jim ale scházelo to oslňující, nelidsky přitažlivé vnitřní světlo. No, přesně jak jsem se bála, jejich oblečení bylo v podstatě černé (člověk by řekl, že když už mají všichni tolik uměleckého nadání, bude jim nudná gothská černá připadat jako děsné klišé… no, je to jen můj názor, ale stejně). Jenže popravdě řečeno se k nim fakticky hodila. Navíc v ní měli vetkané tmavě fialové, tmavě modré a smaragdově zelené proužky. Na náprsní kapse saka nebo blůzy měli vyšitý zlatý nebo stříbrný ozdobný motiv. Všimla jsem si, že je to vlastně několik stejných motivů, ale nedokázala jsem je přesně rozeznat. A taky bylo zvláštní, kolik lidí mělo dlouhé vlasy. No vážně, holky, kluci, dokonce i učitelé. I kočky, které se jim proplétaly pod nohama, měly úžasně dlouhou srst. Divné. Ještě že jsem se nenechala od Kayly přemluvit, abych se dala jako ona minulý týden ostříhat na kačera.
Dospělí měli s dětmi společnou ještě jednu věc. Všichni s nepokrytou zvědavostí civěli na moje znamení. Bezva. Začínám nový život, a hned vyčnívám z davu. Ne že bych to nečekala. Ale stejně mě to zatraceně štvalo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama