part 2/2

10. ledna 2015 v 18:57 | Eli
"Je mi hrozně líto, co se stalo, miláčku," zašeptala babička a konejšivě mě objala. "Brzy se vrátím, ptáčátko, slibuju. Jsem na tebe moc pyšná!" Položila mi ruce na ramena a usmála se skrz slzy. "A naši čerokézští předkové jsou na tebe taky pyšní, cítím to. Vyvolila si tě bohyně a máš věrné, dobré přátele…" Vzhlédla k Neferet. "… a moudré učitele. Jednou možná své matce odpustíš. Do té doby si pamatuj, že jsi dcera mého srdce, u-we-tsi a-ge-hu-tsa." Dala mi pusu. "Teď musím taky jít. Přivezla jsem ti auto a nechám ti ho tady, takže zpátky pojedu s nimi." Podala mi klíčky od mého veterána, Volkswagenu Brouka. "Nikdy nezapomínej, že tě mám ráda, ptáčku."
"Já tě mám taky ráda, babi," řekla jsem, vtiskla jí pořádnou pusu, pevně ji objala a zhluboka se nadechla její vůně, jako bych si ji chtěla uložit v plicích a celý příští měsíc ji jen pomalu vydechovat. Bude mi hrozně scházet.
"Na shledanou, miláčku. Zavolej mi, když budeš mít čas." Ještě jednou mě políbila a pak odešla.
Dívala jsem se za ní a ani jsem si neuvědomila, že brečím, dokud mi slzy nezačaly stékat z tváří na krk. Úplně jsem zapomněla, že vedle mě pořád stojí Neferet, a překvapeně jsem sebou trhla, když mi podala papírový kapesník.
"Mrzí mě to, Zoey," řekla tiše.
"Mě ne." Vysmrkala jsem se, osušila si tváře a pohlédla na ni. "Děkuju, že jste se mě proti němu zastala."
"Nechtěla jsem, aby odešla i tvá matka."
"Za to vy nemůžete. Byla to její volba. Vždycky dělá to, co on, už tři roky." V hrdle mě znovu začaly pálit hořké slzy, a tak jsem rychle mluvila dál, abych se zase nerozbrečela. "Bývala jiná. Vím, že je to hloupé, ale pořád čekám, že jednou zase bude taková jako dřív. Jenomže to se nikdy nestane. Připadá mi, jako by moji mámu zabil a nasadil do jejího těla cizí duši."
Neferet mě vzala kolem ramen. "Líbilo se mi, co ti řekla babička - že jednou možná matce odpustíš."
Zadívala jsem se na dveře, kterými moje rodina před chvílí prošla. "To se teda ještě hodně načekám."
Velekněžka mi soucitně stiskla rameno.
Obrátila jsem se k ní. Byla jsem hrozně ráda, že je při mně, a už asi pomilionté jsme hořce zalitovala, že není moje máma. Pak jsem si vzpomněla na něco, co mi asi před měsícem řekla - že jí umřela maminka, když byla ještě hodně malá, a otec ji potom tělesně i psychicky zneužíval, dokud ji neoznačili.
"Vy jste svému tátovi odpustila?" zeptala jsem se Neferet opatrně.
Podívala se na mě a zamrkala, jako by se pomalu vracela ze vzpomínek, které ji zavedly daleko odsud. "Ne. Nikdy jsem mu neodpustila, ale když na něj teď pomyslím, připadá mi, že patřil do života někoho jiného. To, co mi udělal, ubližovalo lidskému dítěti, ne upírce a velekněžce. Pro upírskou velekněžku je stejně jako většina lidí naprosto nepodstatný."
Znělo to sebejistě, ale když jsem se zahleděla do hlubin jejích krásných zelených očí, postřehla jsem tam záblesk něčeho starého, bolestného a rozhodně stále živého. Napadlo mě, jestli je sama k sobě úplně upřímná…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama